KAREL KRYL

Veronika Boušová

Do prosince 1989 jsem znala Karla Kryla jen podle hlasu z ilegálních nahrávek. Poté jsem ho potkávala v centru Prahy. Ač nebyl v davu vidět, jeho charisma zářilo už zdálky. Nestranný a komplexní obrázek o jeho životě jsem získala až díky biografické knize "...akorát, že mi zabili tátu". Autor VOJTĚCH KLIMT pečuje o Krylův odkaz dodnes a je mi potěšením, že ho mohu představit čtenářům Čechoaustralana.

 

Jak jste se s Karlem Krylem seznámil?

Poznali jsme se až tři a půl roku před jeho smrtí. Karla jsem začal poslouchat z vypůjčených kazet někdy ve druhé polovině 80. let, když mi bylo asi patnáct. Po listopadu 1989 jsem se ale nedostal na žádný jeho koncert, byl o něj strašný boj. Pak založil Karlův přítel Martin Štumpf Klub Karla Kryla, a začali vydávat tištěný časopis „Ječmínek“. Protože jsem byl v té době hodně kritický, jednou jsem jim to v dopise zkritizoval a od Martina Štumpfa mi přišel lístek ve smyslu: konečně někdo napsal také něco věcného a kritického. A pozval mě na schůzi klubu, kde byl i Kryl.

Pořád ten klub funguje?

Postupně, jak Karel přestával být kvůli svým názorům populární, odpadávali i ti lidé, kteří pro klub chtěli něco dělat. Posledních nevím kolik let jsem v klubu zbyl jako jediný, kdo se snaží něco podnikat. V současnosti i spravuji facebookovou stránku „Kklub“.

Poslední aktualizované vydání vaší životopisné knihy o Karlu Krylovi „...akorát, že mi zabili tátu“ vyšlo v nakladatelství Galén v roce 2010. Narazil jste od té doby na další dosud nezveřejněné informace?

Něco jsem nashromáždil, ale nevím, jestli bude možnost knihu ještě znovu rozšířit. Zabýval jsem se například Karlovým rodokmenem. Dostal jsem se do začátku 19. století a zjistil jsem, že měl zčásti polské kořeny. Jedna z jeho prababiček byla zřejmě Polka, narodila se v Bílsko-Bělé. Z jiné větve měl zase německé kořeny. A také jsem zjistil, že vlastně neměl české, protože ty další byly moravské a slezské. Zdá, se že měl nula české krve.

S Poláky hodně sympatizoval. Písní Organy w Oliwie reagoval bezprostředně na události v Gdaňsku v roce 1970.  To byla vlastně podobná situace, jako když přišel po 21. srpnu 1968 s Bratříčkem.

Karel ale zřejmě netušil, že tam ty kořeny má. Naopak vždycky říkal, že měl babičku Rakušanku, a na takovou informaci jsem při hledání v matrikách nenarazil, i když z matrik se nedá úplně přesně odvodit národnost. Ale zabývám se i jeho rodinou z hlediska historie knihtisku. Kroměřížská tiskárna Karel Kryl (předtím Kryl a Scotti) byla mezi třemi nejváženějšími tiskárnami v republice. Za první republiky bývaly mezi tiskárnami soutěže a Krylovi-Scottiové získali během čtvrtstoletí nejvíce cen ze všech srovnatelných podniků.

Vyprávěl vám něco o tiskárně?

Bohužel ne, a on o některých věcech ani mluvit nechtěl.

Rozumím. Vyjádřil se kdysi v tom smyslu, že se stal dospělým chlapem v pěti letech, když stál v Kroměříži na ulici, táta ho držel za ruku a dívali se, jak jim dělnická třída rozbíjí tiskárnu.

Jeho mlčenlivost se netýkala jen osobních prožitků. Měl ale třeba hodně charitativních aktivit, o kterých nikdo nevěděl a už se ani nedozví. Karel si to nechával pro sebe. Vždycky, když čtu, jak nějaká celebrita udělala něco pro charitu a vidím, jak to pak mediálně prodává… V tom byl Kryl přesný opak. Nejen, že se tím nechlubil, pokud tedy nechtěl udělat reklamu nějaké té instituci, ale naopak ho rozčilovalo o tom mluvit. Nicméně jeho vyjádření ke spoustě věcí se dají dohledat.

S těmi jeho kořeny je to docela paradox. Jeho písničky byly přece překládány do polštiny a pár i do němčiny.

Myslím, že do němčiny toho nebylo přeloženo o mnoho méně než do polštiny. Tedy za Karlova života. Akorát to bohužel neměl moc kde uplatnit. Němci o ty písničky nestáli, protože sice rozuměli překladu, ale nerozuměli pořádně obsahu. Žili v úplně jiném světě. Po Karlově smrti vznikla řada dalších polských překladů. Ale těch písniček v polštině zase tolik nezpíval.

Několikrát jsem od něj slyšela, že má v Austrálii pozemek. Nevíte o tom něco víc?

V Austrálii byl dvakrát na turné, v roce 1983 a 1986. Zřejmě někdo z těch kamarádů, které si tam našel, mu nějaký pozemek věnoval. Ale nevím kde. Karel se zmínil, že se mu tam přemnožili hadi. To je asi jediné, co o tom řekl.

Měl k Austrálii nějaký bližší vztah? Čechoaustralan a muzikant Petr Puk vydal čtyři Krylovi písně na EP Ocelárna, George Simak, vydal desku Dopisy (přes Krylův nesouhlas ji vydal i v Československu) v roce 1992. CD Australské momentky vyšlo po Krylově smrti z australských nahrávek George Simaka…

Myslím, že pro něj bylo poměrně nesnadné najít v zahraničí publikum. V Německu to nebyla žádná sláva ani ze strany českých exulantů, protože ti se hlavně snažili, aby se nějak uživili. Zjistil jsem třeba, že spousta těch lidí, kteří mu byli blízcí, neprožívalo exil takovým způsobem jako Karel. Asi pro něj nebylo úplně jednoduché tam existovat. I když se tam naučil žít, pořád cítil, že patří jinam.

To je u písničkáře jeho formátu asi pochopitelné. Potřeboval tvořit pro svoje publikum, cítit odezvu. Jak řekl, „čeština je jedinou vlastí člověka, který ji jednou poznal.“

No a v Německu měl publikum velmi malé, proto se snažil jezdit, kde mohl, aby oslovil další a rozšířil možnost koncertovat. Byl ochotný jezdit do Ameriky, Kanady a do Austrálie. Jenže v Kanadě a Americe se ho pak už trochu nasytili. O prvním turné se hodně psalo, dohledával jsem ty reakce v kanadských časopisech. Přišly na něj stovky lidí, mělo to obrovský ohlas. Pak tam jezdil tak každé tři čtyři roky, někdy i dva roky po sobě, a to už pak dělal koncert třeba jen pro deset diváků. Když vyjel do Austrálie, chodilo na něj opravdu hodně lidí a asi to publikum bylo i vnímavější. On samozřejmě nevěděl, že v Československu dojde k politickému obratu, to tehdy nevěděl nikdo. Myslím, že bral Austrálii jako možnost, kde se později, na důchod, usadit. Pokud ho to ještě někam táhlo, tak nejvíc asi tam.

Po listopadu 1989 ale už do Austrálie nevyjel.

To bylo právě paradoxní. Když se to zlomilo, najednou vůbec neměl čas a ani myšlenky někam cestovat, protože v Československu se dělo tolik věcí… Bytostně cítil potřebu a povinnost tu být. Zájezdy za moře pro něj už nebyla priorita. Ale i tady mu publikum začalo po nějaké době řídnout. Těsně před smrtí si opět vyjednal turné v Americe a doufal, že tam najde zase to publikum, o kterém si pamatoval, že bylo o něco vnímavější než lidé tady u nás. Tady se na něj ke konci chodilo už jen kvůli starým písničkám. Jeho nové věci jsme moc nechápali a spousta lidí o ně ani nestála.

Přišla mi zvláštní ta změna polohy. Byl výsostný poeta a mistr vtipu, postaveného na jazykových hříčkách. Pak to najednou překlopil do buřičsky provokativního sarkasmu.

Pro nás to nebylo tak očividné, ale Karel poznal, co se v politice a ve společnosti děje. Co je špatně a kam to směřuje. Zpočátku z toho byl smutný, pak ho to začalo rozčilovat a nakonec začal být tvrdší. Už ty věci přestal říkat napůl. Když si ale přečtete jeho názory z té doby, není to nic extra jízlivého. Mluvil o těch tématech tak, jak je viděl. Nijak to neobaloval. Z některých politiků měl hodně špatný pocit, takže jim to vracel v textech. Všem to stejně bylo jedno. Až dnes jsou s ním zase všichni na jedné lodi. Jenže Kryl vystihoval směr vývoje a dnes by byl už zase mnohem dál, někde úplně jinde. Bohužel, nevíme kde. Řešil by jiné věci, než současná společnost řeší a o kterých si myslí, že to je to nejdůležitější, co se děje.

S oblibou se dnes říká, že byl vizionář.

Na tom si tak trochu zakládal a objevily se kolem toho i nějaké legendy. Když si ale přečtete ta jeho téměř 30 let stará vyjádření, poznáte, že nepotřeboval svou předvídavost přibarvovat. To, co Karel s jistotou věděl, zjistili ostatní třeba o 10 let později. Někteří to nezjistí nikdy. Měl skvělou intuici a poznal zárodek budoucího problému. Třeba nepotrestané komunistické zločiny. Měly se vyšetřit a měly se z toho vyvodit nějaké závěry. Ano, pár lidí šlo sedět, ale to bylo všechno. Dnes to zajímá pár historiků. Kryl nečekal, že se těch 40 let hodí za hlavu a jede se dál, jako by se nic nestalo. Hodně to poškodilo morálku. Odpuštění tolika zločinů udělá s morálkou národa dost. Veřejnost to vidí teď a o Krylovi řekne, že byl vizionář. U něj to ale byla věc intuice a to, že bedlivě sledoval veškeré dění. Četl denně několikery noviny, poslouchal rozhlas. Byl to pro něj obrovský stres a ke konci už ani nedokázal odpočívat.

Možná za tou starostí o věci veřejné stojí i zážitky z dětství, kdy se z něj kvůli změně režimu stal nepřítel lidu. Spolužák ho skopal, protože nevstoupil do Pionýra, a tak dále. Chtěl před stejným traumatem ochránit ostatní a málokdo mu nenaslouchal. Muselo to pro něj být hrozně náročné.

Bylo. Vypnout a psát dokázal jen na Kanárských ostrovech, kam jezdil každý rok na měsíční pobyt. Poslední dva roky před smrtí si nedopřál ani tuhle dovolenou, která pro něj byla velice důležitá. Myslím, že i to ho asi zabilo. Navíc věci veřejné prožíval mnohem víc, než je běžné. Takoví lidé, kterým o ně jde a nejsou povrchní, nějak vymírají.

V dnešní mediální džungli je asi sledování a neustále analyzování všeho psychická sebevražda.

Člověk by to nejdůležitější sledovat měl, ale neměl by se nechat stresovat, což často nejde. Mě například rozčiluje relativizování zásluh. Například, když se relativizuje třeba atentát na Heydricha a mluví se o tom, že to bylo zbytečné a stálo to jen spoustu krve. Nacisté a komunisté nás naučili nevážit si hrdinů a rýpat se v tom, že jsme vlastně zbabělci a udavači. Na facebookové stránce s názvem „Skutečná elita národa“ se snažím představovat tisíce lidí, kteří byli stateční nebo charakterní. Nejen, že s těmi režimy nespolupracovali, ale šli proti nim a většinou na to doplatili. Tihle lidé, ta elita, byli vyvražďováni, nebo skončili v exilu. Přišli jsme o ně, ale podle mne se budou rodit noví. Není pravda, že bychom byli národ udavačů a zbabělců. Narazil jsem na to, že se po atentátu na Heydricha veřejně prezentovalo, že Češi udávají o sto šest a gestapo nestačí ta udání zpracovávat. Přitom se dochovaly tajné neoficiální zprávy pro Hitlera, že lidé nechtějí udávat, protože se třeba i bojí, že kdyby přišli na gestapo a něco přiznali, budou perzekvovaní za to, že to neřekli dřív. Těch udání opravdu tolik nebylo. Je to propaganda, která se rozšířila. Lidi se nad některými manipulativními technikami vůbec nezamýšlejí.

Zaslechla jsem názor, že se význam exulantů se často podceňuje, například ve srovnání se zásluhami Charty 77.

Vzhledem k tomu, že u změn a pádu komunismu byli především někteří lidé z Charty 77, tak se Charta 77 samozřejmě dostala do popředí. Málo lidí si ale uvědomuje, že bez exilu by ani nepřežila, protože exil ji podporoval nejen finančně, ale dělal celému československému disentu obrovskou publicitu. Kdyby toho nebylo, tak by se režim, podle mého názoru, vypořádal s Chartou 77 a disentem velice snadno. Ale kvůli té publicitě v zahraničí si nemohl dovolit nějaké celkově radikálnější řešení. Bez podpory exulantů by disent neměl takové možnosti, jaké měl. Posílali sem xeroxy, psací stroje, počítače, aby se mohly vydávat samizdaty. A to je bohužel jedna z věcí, na které se hodně zapomíná. Karlovi se nepodařilo propojit exil s domácím prostředím, v roce 1990 se ty dva tábory začaly vzdalovat a to byl jeho velký bol. Tížilo ho, že tady chtějí od exilu hlavně peníze a nestojí o cenné zkušenosti s demokracií a kapitalismem, které exulanti mohli nabídnout.

Karel Kryl pracoval léta pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, která byla podle mne velkým přínosem pro tuzemské posluchače.

Ze své zkušenosti mohu říct, že jsme znali Svobodnou Evropu, Kryla, ale o Chartě 77 jsme toho v naší generaci zase tak moc nevěděli. Český disent ke mně nepronikl, čímž nechci snižovat jeho zásluhy. Přispěl k tomu, že nekolaboroval celý národ, že někteří lidé proti komunistickému režimu něco dělali. Na druhou stranu mě rozčiluje, že se dnes na disent kdekdo snaží koukat skrz prsty. Vůbec nerozlišují, co bylo v disentu do roku 1989 a co se dělo potom. Ano, někteří lidé z disentu se pak dostali k moci, někteří neuspěli a některé věci se jim nepovedly, některé ta moc zkazila. Ale to, co dělali předtím, byla ve spoustě případů velká statečnost.

Proč se angažoval Kryl zrovna v rozhlasové stanici?

Svobodná Evropa pro něj znamenala určitý způsob obživy a také komunikační kanál. Vedle svých písniček vysílal všechno možné, zahraniční rockovou muziku i ostatní písničkáře. Ke konci měl už i poměrně živý kontakt s posluchači, mohli mu telefonovat a nechávat vzkazy. Pro Kryla chodilo těch vzkazů úplně nejvíc. Na jednu stranu pro něj byla ta práce pozitivum, na druhou nenabízela plnohodnotnou možnost obživy. Karel tam působil 14 let jako dobrovolný spolupracovník a jediné, co mu pak nabídli, byl post sportovního redaktora. Přitom on mohl komentovat politiku, jenomže na to tam byli jiní a Karel měl vždycky trochu odlišné názory, což se jim také nelíbilo. V závěru už to pro něj bylo dost nepříjemné. Mediální obraz vytvářeli lidé, kteří měli přístup k oficiálním médiím a jemu ke konci nechtěli některé věci ani odvysílat.

Když se vrátíme k jeho tvorbě, kolik vlastně napsal písní?

Asi 180, ale byl hodně sebekritický, takže některé věci, které se mu nezdály dostatečně dobré, nechal upadnout v zapomenutí. Proto toho nevydal tolik jako třeba jiní autoři, kteří tu soudnost mají menší. Psal ale i poezii, na to se zapomíná. Z našich písničkářů se poezii v takové míře jako Kryl zdaleka nikdo nevěnoval. Dnes se hodně propaguje jeho písnička Demokracie jako rebelská píseň proti současné politice, ale Karel si jí v podstatě nijak zvlášť nevážil. Odlišoval poezii a „rýmované komentáře“, tedy politické komentáře k situaci. Počítal mezi ně řadu porevolučních písniček včetně Demokracie. Jako že je to taková častuška. Je hrozné, že z ní jsou dnes lidé u vytržení, ale to, že napsal X básnických sbírek… Málokdo je četl. Ke konci života už mu psaní moc nešlo, podvědomě tušil, že už nic dalšího nenapíše. Byla to jedna z věcí, která ho trápila.

Myslím, že zase tak málo toho nevydal. 

To spíš on měl pocit, že je od něj nějaké veliké očekávání. Na podzim v roce 1990 vydal desku Tekuté písky, na kterém byla jedna nová písnička a ostatní byly z konce 80. let. Další deska Monology vyšla za necelý rok a půl. Bral to, jako že je to dlouhá doba, což je nesmysl. Je fakt, že pak napsal ještě pár písniček a v roce 1993 už jen tu Demokracii a pár popěvků. Pokoušel se také psát dlouhou báseň o rozdělení Československa, ale dost se s tím trápil. Měl trochu tvůrčí krizi a celkově těch krizí bylo v jeho životě asi víc. Ale to neznamená, že byl na dně. Pořád si dokázal užívat života a bavit se.

Které písničky nebo máte nejraději vy?

Někdy záleží na tom, v jakém období života se člověk zrovna nachází. Vždy mě nejvíc oslovovaly tituly jako Morituri te salutant, Dachau blues, Habet a z těch posledních Monology.

Existují ještě nějaké nevydané texty?

Spíš jednotlivé básně. Nakladatelství Torst vydalo jeho Spisy, ve kterých vyšly básnické sbírky. Nedokončená báseň o rozdělení Československa vyšla s jinými texty v publikaci s titulem Ostrov pokladů od nakladatelství Levné knihy. Teoreticky by měla vyjít v jeho Spisech, ale poslední díl byl vydán před sedmnácti lety. Je tu však ještě řada věcí včetně próz, které by stálo za to vydat. To je tak na dva, tři díly. Další podstatnou částí jeho tvorby je korespondence. On sám sice zveřejňování korespondence neměl moc rád, ani ta posmrtná vydání. Ale když korespondenci z Krylovy pozůstalosti srovnám třeba s vydanou korespondencí Voskovce a Wericha, tak ta Krylova je ještě mnohem zajímavější – čtivější a originálnější. Snažím se ji shromažďovat a doufám, že to jednou bude nějakým způsobem zpřístupněno. Používá v ní specifický způsob vyjadřování, který jinde nenajdeme. Celé je to velmi originální.  

Byly už nějaké jeho dopisy vydány?

Pár jich vyšlo jednotlivě v různých publikacích. V těch dopisech je spousta poetických nápadů, které nepoužil nikde jinde, a také spousta jeho doprovodných kreseb. Myslím, že jeho korespondence je důležitá součást jeho tvorby a doposud ještě není známá. Samozřejmě osobní pasáže, určené konkrétním lidem, by součástí zveřejněné korespondence nebyly. I bez nich jde o velké množství originálního materiálu. Vydání samozřejmě závisí i na dědicích autorských práv.

Jak vnímal Českou republiku z hlediska její historie a geografického umístění?

Když se v roce 1989 vrátil na pár dní na pohřeb maminky, říkal, že nemáme moc jásat. Zažil, že stačí chvíle a z krásné kvetoucí země se může stát peklo. A aby se tomu předešlo, musí se to hlídat. Největší průšvih je, že lidé stále doufají, že přijde někdo, kdo ta za ně nejen pohlídá, ale kdo se i postará. A Karel naznačoval, že demokracie je v podstatě neustálý stres. Je třeba se o ni starat, nejen číst a kritizovat. Když někdo selže, netlačit ho znova na ty posty. V jednom rozhovoru citoval, že se věří přírodě, věří se Bohu, věří se v myšlenku, ale věřit v politika? Pokud se lidé nepoučí, zopakují si ty chyby znovu a zase budou jednou zklamaní. Uvědomoval si dobře, kde tahle země leží. Co se týče politické situace, byl neuvěřitelně schopný analytik.

Bylo to tím, že získal nadhled díky pobytu v exilu?

Myslím, že to bylo v něm. Dokázal to vycítit a dokázal ty věci správně vyhodnotit. Co kde začíná a jak a čím to pravděpodobně skončí. V básničce v posledním PF psal: „Zdechnout nám nedají, někdo dělat musí“. Myslím, že když umíral, muselo pro něj být hrozné pomyšlení, že neví, co se stane s jeho odkazem, a za druhé to, že už u těch věcí nebude moct být. Nevěřím v ty domněnky, že nechtěl žít, které rozneslo několik lidí, a další se toho chytli. Ve skutečnosti už si nemohl vybírat. Byl dlouho bez kyslíku a v takovém stavu odumírá mozek. Je snadné si něco přibarvit, ale nemám to rád. Snažil jsem se takovým věcem ve své knize vyhnout. Legendy mají jepičí život a ve finále to akorát kazí celkový dojem.

Které konkrétní „legendy“ máte na mysli?

Velký vliv na veřejnost měl třeba film Občan Karel Kryl, který natočil režisér Miloš Zábranský. Je výborný a je tam spousta pravdivých informací, ale pořád se setkávám s citacemi z toho filmu, které se berou jako dogma, ačkoliv pravda je jiná. Také se říkalo, že Karel zemřel zatrpklý, protože ho „nevzali mezi sebe“. Neslyšel jsem od něj sebemenší náznak toho, že by byl ukřivděný, že nedostal medaili. Jeho prostě štvaly některé věci, které se děly nejen ve velké politice. Byl hrozně zklamaný i z obyčejných lidí, kteří se nechají manipulovat. Z lidí, kteří ho po revoluci vítali a milovali jeho písničky, a pak se nechali nějakými intrikami proti němu poštvat. V hospodách mu nadávali, že je levičák a bolševik, že potřebuje kritizovat, aby byl zajímavý. Nebylo to pro něj jednoduché. Oficiální trend byl, že je všechno výborné. Lidé z toho pak vystřízlivěli, ale tehdy jeho pohled sdílel málokdo. Všichni měli pocit, že přehání. Bylo by dobře, kdyby si Češi žijící tady i v zahraničí uvědomili, že je třeba se o věcech veřejných víc bavit. Kryl by mohl být takový spojovník. Patřil sem i tam. I proto pro něj návrat nebyl jednoduchý, byl tady v neustálém kolotoči, a kdyby byl se býval definitivně vrátil, možná by ho to zdravotně položilo ještě dřív. Skoro celý dospělý život prožil v zahraničí. Udělat definitivně ten krok a vrátit se bylo velké dilema. Patřilo k jedněm z těch stresů, které se mu v osudnou chvíli nasčítaly.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie