KAREL IV

* 14. 5. 1316 – 700 LET

 

Barbara Semenov

 

 

Zadáme-li dnes do internetového vyhledavače heslo „karel “, zobrazí se nám „karel iv“ až na druhém místě; na prvním najdeme, jako ostatně celá dlouhá léta našeho krátkého života, jméno „karel gott“.  Jakpak to bude za 700 let, přežije-li lidstvo opět veškerá úskalí, která je čekají?  Bude tu ještě stát naše milované město v celé své kráse, vytvořené před 700 lety největší českou autoritou, i z toho důvodu nazývanou Otec vlasti?  Bude tu stále ještě největší zámek světa spolu s majestátní Svatovítskou katedrálou?  A evropská Mekka všech turistů - Karlův most?  A největší náměstí Prahy – má pražská adresa na Karlově náměstí Nového Města pražského, a univerzita – i má Alma mater, která si zachovala 700 let svoji světovou věhlasnost,…? 

   Ale začněme od začátku, tím už tradičním – Byl jednou jeden král… 

   Ten král nebyl, na rozdíl od těch pohádkových, ani moudrý ani laskavý ani milovaný.  Český král Jan Lucemburský byl spíš marnotratný, marnivý a malicherný, - alespoň ve svých dvaceti letech, kdy se mu 14. 5. 1316 v domě U Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba (Pražský hrad byl v té době po požáru zchátralý a neobyvatelný) narodil syn Václav.  Se svojí manželkou, matkou Václava, Eliškou Přemyslovnou se pohádal a opustil Čechy krátce po synově narození.  Zemi hrozila válka, mladá královna Eliška se odstěhovala na hrad Loket a prohlásila, že když na to přijde, může klidně vládnout sama, spolu s královským dědicem, synem Václavem.  To se ovšem doneslo králi jako zpráva o plánovaném spiknutí, vtrhl s vojskem na Loket, manželku s dcerami a nejmladším Přemyslem Otakarem vykázal na Mělník a prvorozeného Václava dal v obavách o své panování hlídat na Lokti.  Malý Václav už víckrát svoji matku nespatřil.   

   Když mu bylo sedm let, byl odeslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru.  Tam byl biřmován a jeho kmotrem se stal samotný francouzský král - jeho strýc Karel IV. Sličný.  Podle obyčeje přijal tedy sedmiletý Václav jméno svého kmotra Karel.  Francouzský král využil korunovace své manželky Marie a oženil malého synovce se svojí sestřenicí, v té době rovněž dítětem, Blankou z Valois.  Po svatbě byly děti rozděleny a Karel zůstal sám na francouzském královském dvoře.  Ve velkoleposti a nádheře tamního dvorního života se však rychle aklimatizoval.  Francouzský král si svého synovce oblíbil a společně s manželkou Marií o něj dobře pečoval.

   Mladý princ se učil číst a psát v latině a francouzštině a byl vzděláván v základech scholastické teologie.  Smrt Karla IV. Sličného roku 1328 však znamenala konec blahobytu jeho dvanáctiletého jmenovce.  Novým francouzským králem se stal Filip VI. z rodu Valois.  Filip byl marnotratný panovník toužící po rytířském lesku, měl blízko spíš ke Karlovu otci Janu Lucemburskému.  Mladý princ byl Filipovi lhostejný, což se odrazilo především na snížení výdajů pro Karlovy potřeby.  Karlův osobní růst to ale nikterak neomezilo, věnoval se plně studiu na pařížské univerzitě.  Jeho učitelem a přítelem se v té době stal Pierre de Rosieres, pozdější papež Klement VI.  Jedno z mnoha přátelství, které se Karlovi v budoucnu velmi hodilo.  Sedmiletý pobyt na francouzském dvoře Karla významně ovlivnil.  Dal základ osvícenosti, vize, duchovnosti a diplomacie tohoto výjimečného českého krále.  Naučil se zde nejen číst a psát, což nebylo u panovníků jeho doby obvyklé, ale osvojil si i cizí jazyky, takže kromě češtiny, kterou považoval za svou mateřštinu, ovládal latinu, francouzštinu, němčinu a italštinu.  Podle francouzského vzoru zůstal také po celý svůj život zastáncem myšlenky centralizované monarchie.

   Jan Lucemburský zatím vybudoval v severní Itálii vratké panství a povolal patnáctiletého Karla, aby působil jako jeho místodržitel v lucemburské italské signorii.  Tady se Karel hned po svém příjezdu důvěrně seznámil s italským prostředím a intrikami.  Jeho družině bylo podáno k snídani otrávené jídlo, Karel naštěstí nejedl, protože se účastnil mše a přijímání a chtěl zůstat lačný.  Všiml si ale neznámého člověka, který se pohyboval okolo stolu, po jeho zatčení a vyslýchání se muž přiznal, že byl vyslán z příkazu milánského pána Azza Viscontiho, aby přimíchal Karlově družině do jídla jed. 

   Mladý kralevic následně prochází ohněm mnoha bitev, po slavném vítězství u San Felice, kde utrpěl své první zranění, je v pouhých šestnácti letech pasován na rytíře.

   Čeští pánové a šlechtici začali být mezitím nespokojeni s dlouhodobou nepřítomností krále Jana, který se do Čech vracel pouze pro peníze.  Zastavoval královské hrady a majetky a v zemi panovala všeobecná chudoba.  V roce 1333 je stav Českého království tak neutěšený, že česká šlechta přemluví jeho syna Karla k návratu.

   „A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého.  Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech…  Toto království jsme našli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané.  Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi.  Na tom místě jsme dali nově vystavět velikánský a krásný palác s velkým nákladem, jak je dnes kolemjdoucím patrno.“ - píše Karel ve svém životopise Vita Caroli.

   Karel se cítil více potomkem Přemyslovců a Čechy mu přirostly k srdci.  Jan Lucemburský se obával, že syn ohrožuje jeho vládu a udělil mu proto titul markraběte moravského.  Během jejich dvojvládí se mladý markrabě brzy chopil iniciativy, sídlil sice v Praze, ale již v prosinci 1333 podnikl cestu do Budyšína a Žitavy, aby se seznámil se svou zemí.  Počátkem roku 1334 poskytlo Staré Město pražské Karlovi dva tisíce kop pražských grošů na částečné splácení královských dluhů.  Šlechtická obec povolila Karlovi obecnou berni.  Byl tak brzy schopen ze zástavy vykoupit alespoň některé královské hrady, mezi které náležel například Křivoklát, Týřov, Veveří a další.  Karel také uděloval rozsáhlá privilegia a soudní imunity klášterům jak na Moravě, tak v Čechách.  Pod svůj přímý vliv se markrabě snažil získat i důležitá města Kouřim, Jihlavu, Ústí nad Labem, Hradec Králové a Písek.   

   Na výstavbu Pražského hradu, který měl být pojat po vzoru sídla francouzského krále, Karel pospíchal, protože zde chtěl uvítat svou manželku Blanku.  Pozval ji do Prahy, jakmile pro ni připravil alespoň ty nejnutnější podmínky.  Blanka přijela v početném doprovodu francouzských dvořanů do Prahy 12. června 1334.  Na její doprovod se Češi dívali rozpačitě.  Byli oslněni nádherou dosud neviděných francouzských oděvů, ale nesrozumitelná mluva budila v českém panstvu pocity nepříjemného cizáctví.  Karel si nechtěl šlechtu poštvat proti sobě tak jako kdysi jeho otec, a proto francouzské dvořany brzy odeslal na zpáteční cestu.  Za necelý rok poté se Karlovi a Blance narodila první dcera Markéta.  Jako markrabě moravský vystrojil Karel své sestře Anně svatbu s Otou Habsburským, ta se konala v únoru 1335 ve Znojmě.  Tím započala další z jeho zásadních úspěšných strategií - sňatková politika.

   Stále samostatnější vystupování mladého markraběte Karla se brzy stalo trnem v oku jeho otci Janovi i šlechtické obci.  Šlechta se začala obávat obnovy panovnické moci, o kterou se Karel snažil, a proto sáhla k osvědčenému prostředku - zasetí nedůvěry mezi otce a syna.  Krále popuzovalo, že nemohl libovolně kořistit na majetku měst a klášterů, jak bylo doposud jeho zvykem.  Karla zase rozčilovala nedůsledná politika otce vůči císaři a jeho nehospodárnost a rostoucí zadlužení. 

   Do Prahy přijíždí druhá manželka Jana Lucemburského a nová česká královna Beatrix Bourbonská. Jako Blanka je i ona Francouzka, český lid ji však nepřijal.  V roce 1337 měla povýšená Beatrix českého prostředí dost a uraženě odjíždí.  Možná i to byl důvod k hádce mezi otcem Janem a synem Karlem, po které oba muži opouští zemi a Blanka se musí vystěhovat do Brna.  Karlův útěk před otcovou nevolí byl značně riskantní, do Tyrol cestuje přes Uhersko a Chorvatsko, dále pak přes Jaderské moře.  Na dobrodružné cestě dokonce plachetnice, na které se plavil, padla do rukou pirátů, Karlovi se však lstí podařilo uniknout. Do vlasti se vrátil v době, kdy byl král Jan nepřítomný.  Nebezpečí hrozící od císaře Ludvíka Bavora nakonec Jana a Karla smířilo a oba Lucemburkové od roku 1339 postupovali ve svorné spolupráci.

   Ludvík IV. Bavor, bavorský vévoda, falckrabě rýnský, od roku 1314 římský král a od roku 1328 také císař Svaté říše římské představoval úhlavního nepřítele a soupeře našich dvou králů, zejména pak Karla.  Rozpínajícímu se císaři však učinil čáru přes rozpočet nový papež Klement VI, - nikdo jiný než dávný Karlův přítel a učitel Pierre de Rosieres.   Na jednání v Avignonu uzavřel s Lucemburky spojenectví a podpořil Karlovu kandidaturu na nového římského krále.  Jím byl Karel zvolen 11. července 1346 poblíž městečka Rhens na levém břehu Rýna hlasy pěti kurfiřtů.

   K rozhodujícímu střetnutí mezi novým římským králem a císařem však zatím nedošlo.  Francie byla napadena anglickým králem Eduardem III. a požádala své spojence Lucemburky o pomoc.  V sobotu, 26. srpna 1346 došlo k rozhodující bitvě u Kresčaku, kde bylo špatně vedené francouzské vojsko drtivě poraženo a smrt zde nalezl i Jan Lucemburský.  Svou reputaci si tehdy již zcela slepý král snad napravil i slovy, která mu bývají připisována: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“.  Přes jeho v podstatě záporný vztah k české zemi, které vládl třetinu století, se Janovi podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví. 

   Karel se tak stal dvojnásobným králem českým a římskoněmeckým, musel však ještě dosáhnout uznání bohatých říšských měst, která zachovávala přízeň císaři Ludvíku Bavorovi.  Cestování přes nepřátelská území hrozilo nebezpečím zajetí a donutilo dokonce krále k přestrojení za panoše.

   Vzhledem k stále častějším bojovým srážkám na česko-bavorských hranicích se Karel rozhodl postavit konečně císaři vojensky.  Na cestě do boje v čele vojska zastihla však Karla překvapivá zpráva – Ludvíka Bavora ranila mrtvice při honu na medvědy.  Tato nepředpokládaná náhoda zbavila Karla největšího rivala a původně vojenská výprava s nejasným výsledkem se proměnila v triumfální tažení říší, kde Karlovi postupně otevírala své brány významná říšská města jako Řezno, Norimberk, Štrasburk, Basilej, Špýr, Ulm a další.  Jejich představitelé vzdávali Karlovi hold a on s prozíravou velkorysostí uděloval privilegia, práva a milosti.

   Následovný rok Karlovy vlády 1348 byl oním důležitým a významným rokem pro české země.  Praha nebyla v době Karlově už jen hlavním městem českého království, ale stala se rovněž metropolí Svaté říše římské.  Karel proto věnoval hlavnímu městu, které se mělo stát důstojným a reprezentativním sídlem císaře, velkou péči.  8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského.  Založením Nového Města se Praha stala skutečným velkoměstem a jedním z největších měst Evropy.  Na společném generálním sněmu říšské a české šlechty bylo stvrzeno mimořádné postavení českých zemí v rámci Svaté říše římské.  Soubor privilegií ze 7. dubna 1348 završuje čtrnáctá listina, svým významem pro české země zcela výjimečná - zakládací listina vysokého učení v Praze, proslulé Univerzity Karlovy.  Jednalo se o první univerzitu na sever od Alp.  Na příkaz Karla byla pak v červnu toho roku zahájena výstavba hradu Karlštejn, který se měl stát nedobytnou pevností střežící říšské a české korunovační klenoty.  Karlův velký rok byl však poznamenán i osobní tragédií - 1. srpna zemřela jeho milovaná manželka Blanka z Valois, která jej provázela od jeho dětských let.

   Co všechno prožil náš král v tak krátkém časovém období, čeho všeho dosáhl!  Vždyť mu v roce 1348 bylo pouhých 32 let.  Díky svému diplomatickému umění se zbavil i dalšího nového oponenta, anglického krále Eduarda III, který se měl za podpory Ludvíka Braniborského, syna dřívějšího úhlavního nepřítele Karla, Ludvíka Bavora, stát novým římským protikrálem.  Karlovi se podařilo nepřátelskou opozici rozbít svým vlastním sňatkem s Annou Falckou, dcerou falckraběte Rudolfa II a připojil tak bavorskou Horní Falc (Nové Čechy) k zemím Koruny české. 

   Suma sumárum – vzdělanost, chrabrost, velkorysost, prozíravost, rozhodnost, diplomacie.  A navíc ty ženy!  Královna Anna Falcká porodila Karlovi vytouženého syna, kterého Karel hned po narození zasnoubil s Annou Svídnickou, dědičkou Svídnicka a Javořicka, tedy slezského území, které stále zůstávalo samostatné.  Synek však do dvou let zemřel a o něco později i jeho matka Anna Falcká.  

   Karel se tak musel opět rozhodnout, kdo se stane jeho novou manželkou.  K nemalému překvapení Evropy se nakonec sám zasnoubil s Annou Svídnickou, původní nevěstou svého zemřelého batolete.  A Horní a Dolní Lužice byly jeho.  Tedy Koruny české.  Slavná svatba Karla a Anny Svídnické se konala 27. května 1353 v Budíně. Českou královnou byla čtrnáctiletá Anna korunována o dva měsíce později.  V roce 1355 pak byli oba za velké slávy korunováni za císaře v římské svatopetrské bazilice a český panovník se poprvé v dějinách stal římským císařem.  Císařova dobrodružství tím však ani zdaleka neskončila.  Při zpáteční cestě se s císařovnou ubytoval v Pise.  Zde došlo k povstání a palác, ve kterém císařští manželé přenocovali, byl podpálen. Karel IV. a jeho manželka si zachránili holý život útěkem v nočních úborech.  V následujících dnech Karel odboj potlačil a sedm vůdců povstání dal popravit.

   S císařskou korunou na hlavě začal Karel realizovat všechny své velkolepé dlouhodobé plány.  Zlatá bula Karla IV se stala základním ústavním zákonem říše až do jejího zániku roku 1806.  České království postavila na zvláštní, samostatné a privilegované místo celé říše. 

   V lednu 1361 se v Norimberku narodil dlouho očekávaný dědic a budoucí král a císař – Václav IV.  Karel IV čekal na syna tolik let, nebylo divu, že ho miloval nade vše, až milého Václava dokonale rozmazlil.  Jako budoucí král se Václav IV. vyznačoval sice vzdělaností, ale také nesamostatností a nerozhodností, která českým zemím příliš neprospěla.  Anna Svídnická zemřela o rok později při porodu třetího dítěte i s novorozencem ve věku 23 let.

   Čtvrtá a poslední svatba sedmačtyřicetiletého Karla a šestnáctileté Elišky Pomořanské, vnučky polského krále Kazimíra se konala 21. 5. 1363 na zámku u Krakova.  Českou královnou byla Alžběta korunovaná až tři dny po korunovaci Václava IV., syna Anny Svídnické, - Karel tím hodlal zajistit nezpochybnitelné právo na nástupnictví prvorozeného Václava před syny, kteří vzejdou ze svazku s novou královnou a císařovnou. 

   Během patnáctiletého soužití porodila Alžběta šest dětí.  Byla to prý nejen rázná a neústupná žena, ale vynikala i velkou fyzickou silou, kterou na přání svého manžela demonstrovala hostům.  Lámala jejich meče nebo svinovala cínové talíře holýma rukama.  Velmi těžce nesla protěžování nevlastního syna Václava IV. na úkor jejích vlastních synů, zejména Zikmunda, který se později, po smrti Václava IV. sám stal císařem, známým díky své rudé kštici pod přezdívkou „liška ryšavá“, v Čechách ne příliš oblíbeným díky kauze Jana Husa. 

   V kultovním českém filmovém muzikálu Zdeňka Podskalského, natočeném v roce 1973 na námět divadelní hry Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně, ztělesnila ovšem královnu Elišku křehká a půvabná Jana Brejchová.  Písně skladatele Karla Svobody a textaře Jiřího Štaidla v podání Waldemara Matušky a Heleny Vondráčkové se dnes již neodmyslitelně vážou s postavou Karla IV.  (https://www.youtube.com/watch?v=zNjp2qcegGg).

    I přes to, že Karel všechny své sňatky dobře naplánoval tak, aby vyhovovaly jeho mocenským a dynastickým zájmům, byly tyto vztahy harmonické.  Karel si jimi pomohl k novým územím – Svídnicku a Javornicku, ke slezským knížectvím, k panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci.

   Karel se zajímal o historii, podporoval vznik kronik, které vyzdvihovaly jeho panovnické úspěchy.  Pokládal kroniky za důležitý zdroj informací pro nové generace.  I díky tomu by tento úvodník k velkému výročí jeho narození mohl vydat materiálu na celé číslo Čechoaustralana.  Nejlépe napsanou kronikou celé doby přímého působení tohoto velkého Čecha je Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína a také životopis Karla IV, který popisuje panovníkův život od jeho mládí ve Francii a v Itálii a návratu do Čech až po jeho zvolení za krále římského.  Podobu Karla IV známe především z maleb na hradě Karlštejně.  Měřil asi 173 cm, byl mírně nahrbený a hlavu držel k jedné straně.  To bylo způsobeno jeho četnými válečnými zraněními.  Měl výrazný nos, velké oči, vlasy dlouhé po ramena a krátké vousy. 

   Jeho plnohodnotný život byl zmařen zlomeninou krčku levé nohy, která ho ve věku 62 let upoutala na lůžko a zbavila možnosti jakéhokoliv pohybu.  Zemřel na zápal plic 29. listopadu 1378.  Pohřební obřady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy do královské hrobky pod chrámem Svatého Víta na Pražském hradě.  V pohřební řeči nazval Vojtěch Raňkův z Ježova (doktor teologie a mistr svobodných umění, profesor a rektor pařížské Sorbonny, kanovník a scholastik pražské kapituly sv. Víta) Karla IV. titulem římských císařů „pater patriae - otec vlasti".  Tento původně řečnický obrat se však v průběhu dalších věků stal Karlovým stálým přívlastkem a zůstal mu dodnes.

   Jednou za x let, v řádu několika set se objeví skutečný otec vlasti.  Těch, kteří spadají do této kategorie, bylo a je stále příliš málo.  V českých dějinách jsou dalšími velkými a osvícenými vůdčími osobnostmi Jiří z Poděbrad, Marie Terezie a Tomáš Garigue Masaryk.  Každý člověk, národ, stát – koneckonců celý svět touží po výjimečné osobnosti, která dokáže své vlastní zájmy ponechat stranou a soustředit se na všeobecné trvající blaho společnosti.  Jak často slýcháme, že nemáme dobrou hlavu státu.  Podíváme-li se však za humna, dá se tento povzdech aplikovat i na historii a současnost těch největších zemí světa.  Panovníků, prezidentů, vůdců a vládců, vrcholných představitelů, a vůbec různých veličin, je a bylo nesčíslně.  Jen málokteré oslavuje lidstvo i za 700 let.

 

 

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie