ZLATÁ KAPLIČKA

Barbara Semenov

Jako všichni krajané, žijící v nejrůznějších světových končinách, ani já si nemohu při každé své cestě do staré vlasti nechat ujít návštěvu Národního divadla. Zlatá kaplička je jedním z jedinečných symbolů české země a v jejích vskutku „posvátných“ zdech vždy cítím doteky vlasteneckého ducha spolu s géniem celých generací tvůrců a umělců.
Každý Čech zná historii stavby divadla spojenou se sbírkou lidu a jejím „Národ sobě“ stejně tak jako tragédii požáru, která následovala krátce po dokončení stavby. Z obavy před bleskem a požárem divadla se budova opatřila hromosvodem. Při spájení jeho drátů zaletěl uhlík pod střechu a způsobil požár, kterým bylo divadlo v několika hodinách zničeno. Zkáza budovy byla pociťována jako národní neštěstí. Jako vždy když je nejhůře, národ se opět vzchopil způsobem netušeným. Během čtyř týdnů bylo sebráno přes 1 milion zlatých a okamžitě se mohlo začít s obnovou.
Definitivně bylo Národní divadlo otevřeno roku 1883. Spolu s dodatečnými výdaji stála celá jeho stavba 3 235 000 zlatých.
Dnes bylo na jeho opravu vyčísleno 160 milionů korun. Je nejvyšší čas, protože značně oprýskaná je nejen omítka historické budovy, ale trhliny už "prošpikovaly" i zdivo. Obnova má začít na jaře příštího roku. Konečně se začíná hovořit také o restauraci šest metrů vysokého sousoší na střeše budovy. Takzvaná triga je v opravdu špatném stavu a někteří restaurátoři tvrdí, že může i spadnout. Obě trigy musely už být zabezpečeny pásy
Půvabem Národního divadla je jeho tradiční repertoár českých klasiků. Vzrušující je pokaždé jejich nové moderní zpracování. Během tohoto roku jsem měla možnost vidět tři nově pojaté „tradicionály“. Někdy se záměr oslovit diváka novým způsobem podaří k naprosté dokonalosti, někdy však může končit totálním fiaskem. V Národním divadle působí v současné době tři významní režiséři – Jan Antonín Pitínský, Vladimír Morávek a Jiří Nekvasil.
Má velká chvála patří tentokrát, stejně tak jako i pozitivní ohlas široké vrstvy diváků a kritiků, jinak velmi kontroverznímu režisérovi Pitínskému za jeho inscenaci Stroupežnického Našich Furiantů. Byla jsem u vytržení nad tím, jak silně může tato letitá hra promlouvat k současnému divákovi. Hra byla poprvé uvedena na scéně Národního divadla v roce 1887 a přesto dnes najdeme mezi námi její charaktery ve vší barvitosti jejich vlastností a nálad. Problémy, které řeší jsou „deja vu“ o dvě století později. Krásná „story“ o furiantství, ale i o lásce a nenávisti, o válce a míru, o mezilidských vztazích i lidském hledání, o člověčí pošetilosti, o stále se opakujících generačních názorových rozdílech, - to vše v „hereckém koncertu“ Josefa Vinkláře, Miroslava Donutila, Jiřího Štěpničky, Davida Prachaře a dalších hvězd Národního divadla. Vřele doporučuji!
Naši Furianté jsou režisérem Pitínským moderně ztvárněni s takovým citem, že si divák modernu během představení ani neuvědomuje.
Vladimír Morávek působí se svým pojetím další klasické hry Lucerna už trochu více neobvykle. Síla kusu je pochopitelně v mistrovství pera dramatika Aloise Jiráska a je opět možno jej aplikovat na současnou situaci. Morávek, kterého ctím jako režiséra nejlepšího českého muzikálu Excalibur, má rád zvláštnosti a symboliku. Vodník se nám čachtá v červených holínkách po kolena ve vodě přímo na prknech Zlaté kapličky, ohromná symbolická lípa zpívá nádherným altem Marty Kubišové, vyvolávajícím silné vzpomínky a emoce. Doporučuji!
Nejvíce jsem se těšila až předvedu své dceři, odchované australskou klasikou Waltzing Matilda, nejkrásnější českou operu Prodaná nevěsta. Netušila jsem, že v režii Jiřího Nekvasila to pro mne bude snad nejotřesnější kulturní zážitek.
Již během slavné předehry sbor převlečený za lakýrníky natírá bílou barvou stěnu, nataženou přes celé jeviště. Zbytek „show“ vystupují tito v jakýchsi zelenošedých chirurgických mundůrech, scházela už jen hygienická rouška přes tvář. V nádherné písni To pivečko je boží dar se vznáší nad pódiem monstrózní maketa půllitru, zatímco hlavní protagonisté si ťukají miniaturními náprstky. V dalším šoku už jsem nebyla s to dál registrovat své dojmy. Po představení jsem musela jít na panáka. Vzali mne právě zmiňovaní sboristé Národního divadla, kteří mi dodatečně vyprávěli o premiéře:- „My jako sbor do režie moc kecat nemůžeme, ale máme svou tradici a hrdost. Na zkouškách jsme přímo trpěli. A tak pro nás bylo opravdu snad největším zadostiučením, když jsme byli na děkovačce premiéry všichni vypískaní“.
Prodanou nevěstu v režii Jiřího Nekvasila nikomu nedoporučuji!
Národní divadlo jí však, stejně tak jako vše ostatní, co bylo v dějinách zlé, jistě přežije.