DVA ROKY NA KALAHARI

Miloš Ondrášek

Úvodem

V publikaci Mezi třemi oceány - veterinářem v Austrálii, kterou vydalo v roce 2003 nakladatelství Faun v Praze, jsem popsal svůj život a práci zejména po rozhodnutí, že se po expertizním pobytu v Tanzanii v období 1967-1969 nevrátím do tehdejšího Československa. Požádal jsem pro manželku, dceru, syna a sebe o přistěhovalecké povolení do Austrálie a okamžitě po příletu jsem začal pracovat jako kvalifikovaný veterinář federálního ministerstva zemědělství.

   Po čtrnácti letech pak vzhledem k postgraduální kvalifikaci tropické veterinární medicíny a zkušenostech z Tanzanie a ostrova Papua Nová Guinea australský úřad pro pomoc rozvojovým zemím si mne od mého zaměstnavatele “vypůjčil“. Vybral mne k dvouletému působení v Botswaně, kde jsem vedl na velmi rozlehlé poušti Kalahari veterinární a zootechnickou službu a řídil činnost několika desítek asistentů a ostatního personálu. Byli rozmístněni po celém svěřeném území. Musel jsem se spoléhat jen na sebe, působiště bylo velmi odlehlé. Tisíc kilometrů od hlavního města Gaborone vzdálené administrativní středisko Ghanzi, vesnice na křižovatce písčitých silnic sjízdných pouze terénními vozidly, se stalo mým dvouletým bydlištěm.  

   Na stránkách zmíněné knížky jsem se zmínil o mé práci v Botswaně jen krátce a zůstal jsem této oblasti a tamějším lidem něco dlužen. Proto se nyní do Afriky v tomto textu vracím. Byl jsem prvním českým veterinářem, který v Botswaně pracoval, stejně jako na tichomořském ostrově Papua Nová Guinea či v Severním teritoriu Austrálie. Na Kalahari jsem působil v letech 1983-1985. Moje manželka jela se mnou, dcera Ivana, syn Petr a trpasličí hrubosrstý jezevčík Ferda zůstali v Melbourne, který se stal našim trvalým exilovým domovem. Dcera i syn nás v Botswaně navštívili a potěšili sebe i nás. Navštívili jsme s nimi muzeum v Gaborone. Kromě dýmky na zaříkávání zlých duchů a jiných místních zajímavostí jsme viděli ve vitríně volejbalovou síť i s míčem. Přišla z komunistického Československa na podporu osvobozeneckého boje botswanského lidu proti pozůstatkům koloniálního imperialismu.

Bez hodinek v říši Mzilikazi

Jeden z nejproslulejších českých cestovatelů dr. Emil Holub se přes veškerou snahu nedostal ani na okraj pouště Kalahari. V druhé polovině 19. století dorazil jen k řece Molopo, která dnes tvoří přirozenou hranici mezi Botswanou a Jihoafrickou republikou, třicet párů jeho tažných volů tam uhynulo, zchváceno plícní nákazou skotu.

   Mezi desátým a třicátým stupněm zeměpisné šířky podél obratníku Kozoroha obepíná zeměkouli vyprahlé pásmo, ke kterému patří i celá západní oblast jižní části afrického světadílu. Tyto pouště a polopouště v nadmořské výšce kolem tisíce metrů jsou dosud odlehlé a řídce obydlené. Území, na kterém se kdysi rozprostírala říše Mzilikazi, se dostalo pod britskou koloniální správu s pojmenováním Bechuanaland, Bečuánsko. Od roku 1918 bylo toto území pod správou Jihoafrické republiky. Od vyhlášení samostatnosti v roce 1966 je známé jako republika Botswana. Hlavní město Gaborone má 55 tisíc obyvatel a připadalo mně jako velkoměsto, když jsem se tam dvakrát do roka dostal z botswanského vnitrozemí. Holičství jsem tam ale nenašel, pro příslušníky bantuských kmenů není ani střihání ani holení potřebné. Hotelový vrátný, prohlížeje si můj zdivočelý zevnějšek, jako jedinou možnost k ostřihání doporučil dámské kadeřnictví a nepokládal to za nic podezřelého. Do podobné, ale mnohem trapnější situace, jsem se dostal po příjezdu do Austrálie. Trpěl jsem malarickým záchvatem a v malém městě, kde jsme tehdy žili, nebyl lékař – specialista na krevní parazitózy. Poslali mne ke gynekologovi, který dříve jako vojenský doktor měl s takovými neduhy zkušenost. V plné čekárně jeho ordinace jsem neušel sarkastickým pohledům přítomných pacientek. Ale abych se vrátil do Gaborone, přijížděl jsem tam z místa zvaného Ghanzi, kde sice nebylo ani dámské či jakékoliv jiné kadeřnictví. Lokalita to ale byla kulturní, v jazyku místních obyvatel “ghanzi“ znamená hudební nástroj opatřený jednou strunou nataženou přes ozvučnou tykev. Jiní z těch dvaceti Evropanů, kteří v mé době v Ghanzi žili, by možná dali přednost elektrickému proudu, aby se kulturně vyžili. Nebyl tam zaveden, člověk ale nemůže mít všechno a televize mi nechyběla. Postrádali jsme ale kávomlýnek na kliku.

   Většina rozlohy pouště Kalahari patří vnitrozemské Botswaně, která hraničí s Jižní Afrikou, Namibií, Angolou, Zambií a Zimbabwe. Jak jsem se již zmínil, můj úřad byl v místě zvaném Ghanzi a pracovní obvod tvořilo území velké jako Čechy a Morava dohromady. Telefonické spojení s hlavním městem zastaralé a problematické.  Dům, ve kterém jsme bydleli, byl prostorný a slušný, pamatoval britskou koloniální správu. Nábytek nám vyhovoval také. Proti ujištění, které jsme dostali před odjezdem, Ghanzi nebylo elektrifikováno. Z Austrálie jsme sebou vezli lampy na noční stolky, elektrickou konvici, rádio se naštěstí mohlo napájet baterkami, to pak již nešlo s elektrickým ventilátorem a mlýnkem na kávu. Vzali jsme si ji nepomletou v osmikilovém pytli, šálek zrnkové kávy patří k našemu večernímu rituálu. V místním obchodě ruční mlýnek neměli, protože Křováci neznají ani kávu ani kliku. Svítili jsme většinou petrolejkou, někdy svíčkami, koupili jsme si plynovou lampu, která vydávala kromě silného světla i mnoho tepla, takže jsme ji ani nepoužívali, dům zůstával i večer rozpálen po celodenním vedru. Po setmění se v pokoji, přilákán světlem, objevil drobný hmyz a na stěnách se v honbě za ním mrštně pohybovali světlošedí, ještěrkám podobní a nám prospěšní gekoni. K mému překvapení jsem zjistil, že jsou opatřeni jakýmsi hlasovým orgánem, vydávali krátké muzikální zvuky někdy připomínající třesení poloprázdné krabičky se zápalkami. Ledničku a sporák jsme měli na plynovou bombu, sem tam byla k dostání v místním obchodě. Evropanů nežilo v samotné Ghanzi více než dvacet, byla to vesnice. Dovoz zboží byl orientován výhradně na to, o co měli místní domorodí obyvatelé zájem a co si mohli dovolit. Obchod byl zásoben základními potravinami a ve velkém množství majonézou, ta patří mezi místní pochoutky.

   Tři dny nám trvalo, než jsme dali služební dům do pořádku. Když jsme se cítili usazeni, i když bez „turka“, na bateriovém magnetofonku jsme si poslechli Janáčkův druhý smyčcový kvartet a unavení po úklidu jsme šli brzo spát. Po hodině nás vzbudil šramot, běželi jsme do obývacího pokoje, při světle baterky se zdál být v pořádku. Moje žena ale okamžitě zachytila pach, kterým se vyznačují afričtí vesničané. Angličtina má pro tento čichový vjem lepší termín – body odour, naše slovo smrad je případné, ale kdybych jej nyní použil, vystavil bych se podezření z rasismu a možná i třídních předsudků. Ani to ani ono k mé povaze nepatří, to bych do Afriky nejel.    

   Pravda ale byla, že nějaký křovák byl před minutkou v našem pokoji a jak jsme v zápětí zjistili, šikovně si otevřel okno a přestože vyrušen, stačil si odnést tyčinku jeleního loje, náramkové omegy a magnetofon, ve kterém ještě byla kazeta s nahranými kvartety Leoše Janáčka. Rtěnka na popraskané rty se koneckonců může hodit i křovákovi, hodinky mohou sloužit jako ozdobný náramek nebo se mohou vyměnit za něco k snědku. Poslech Janáčkovy komorní hudby ale musí bezpochyby uspokojit každého křováka. Takže jsme přispěli ke kulturnímu blahu rozvojové země již třetí den po příjezdu.

   Naším sousedem v Ghanzi byl náčelník bezpečnostní služby pro celou botswanskou Kalahari. Za tři dny pobytu jsme byli vyvedeni z bláhové naděje, že je výhodné mít za souseda policajta. Neuhlídal mého milovaného Janáčka. K nedělní kratochvíli našeho policejního souseda patřilo to, že si vynesl za dům židli, seděl na ní celý den, v ruce měl pušku a střílel po všem, co se hýbalo. Tvrdil, že jde o střeleckou praxi. Před sebou pak rovnal zastřelené dudky a mandelíky, abych jmenoval jen některé z jeho ptačích trofejí. Pro náčelníka to bylo cizí peří. Ochrana a vzhled přírody jsou prozatím pro většinu Afričanů španělskou vesnicí. Nás soused žil v domě sám, v domečku vedle bydlela jeho služebná, bůhví jak to bylo. Po několika měsících přijela za policistou jeho manželka, která žila s tuctem dětí několik set kilometrů daleko. Hned k nám přišla na šálek čaje a tak se dozvěděla o nevyšetřeném vloupání. Její rezolutní prohlášení, že to sama vypátrá, jsme vzali s rezervou. Za několik dní k nám přišla celá rozzářená, že hodinky dosud nemá, ale magnetofonem mávala v ruce, našla jej v domečku u služebné. Nechal jej tam prý její přechodný milenec, ten pak tvrdil, že přehrávač našel na cestě, když šel za svou milou. Policejní náčelník mi řekl, že magnetofon u služebné viděl, ale údajně ho nenapadlo, že by to byl ten náš pohřešovaný, i když jsem s ním o krádeži několikrát debatoval. Velitel byl za krátko z Ghanzi odvolán a Janáček zůstal na Kalahari nezvěstný, tak jako omegy. Po nějakou dobu jsem u sebe nosil budík, nejbližší botswanské hodinářství bylo vzdálené 800 km, silnice sjízdná pouze terénním autem vzhledem k hlubokým výmolům a písečným přesypům. Cesta trvala, pokud se nic nepřihodilo, nejméně 14 hodin, takže jsem nákup nových hodinek stále odkládal. Také bych si musel vzít dva nebo tři dny dovolenou a požádat o povolení k soukromé jízdě služebním autem, které jsem měl přiděleno.

Země trápená žízní

Kalahari byla pro mne krajina pracovně uspokojující a plná zvláštního půvabu. Dává i bere život. To se netýkalo jen přírodních podmínek. Dva moji předchůdci, angličtí veterináři, tam dlouho nevydrželi, jeden prostě utekl a druhého odvezli na psychiatrii. Podlehli pro ně nepřijatelnému počasí, prostředí a izolovanosti.

   Počasí je na Kalahari extrémní. Po vánocích vrcholí období velmi chudé na srážky, nenaprší více než 30 mm, jednou za sto let je tam příroda požehnaná dvojnásobkem. Od prosince bývá přes den kolem 40°C, v únoru jsem naměřil na písku při zemi neuvěřitelných šedesát stupňů. Vzdušná vlhkost je naštěstí nízká. Takzvaná zima udeří na Kalahari v červnu a červenci, denní teploty se pohybují kolem dvaceti stupňů a kdekdo se třese zimou. Noční teploty mohou klesnout na - 7 stupňů Celsia. Křováci poušti stále říkají Kgalakadi – Matka žízně, Evropané toto slovo zkorumpovali na Kalahari.

   Základní jednotkou botswanské měny je “pula“, to slovo znamená “ať prší“, což nejvýstižněji poukazuje na to, co znamená vláha v bytí a životě celé země. Nedostatek vody vyvolává stres životního prostředí, ovlivňuje půdu, rostlinstvo, zvířata a člověka. Stupeň tohoto stresu se pak odrazí na celé pospolitosti a její přizpůsobivosti k takové zátěži. Projekce klimatických podmínek se u křováků projevuje v několika směrech. V první řadě je to otázka výživy, nejen v aspektu k životu nutného množství, ale i pestrosti. S tím také souvisí časové a fyzické nároky k obstarání tekutin a potravy, zejména během prodlouženého sucha je tato činnost mnohem obtížnější. Pouštní divoce žijící zvířata mají vrozený migrační instinkt a pohyb stád a v době sucha i rozptýlení stád ovlivňuje životní strategii nomádů, lovců. To vyžaduje i jakousi společenskou reorganizaci křováckých tlup, pokud jsou početnější. Křováci jsou na přírodní podmínky vyvolávané suchem výjimečně přizpůsobení, lidský organismus má ovšem svůj limit ať již se týká příjmu bílkovin, uhlohydrátů anebo vody. Kojící matky a děti jsou velmi zranitelní.

   Mne ovšem zajímalo, jak na sucho reagují zvířata. Ta divoce žijící v oblasti Kalahari jsou na přírodní podmínky dobře přizpůsobena, bez vody ovšem nemohou přežít. V mé době naštěstí ke katastrofálnímu suchu nedošlo. Domácí dobytek je na tom lépe, na všech farmách byly vybudovány studny zajišťující potřebný přívod vody. Čerpá se z hloubky až tří set metrů. Hydrogeologové stále vedou učené debaty o původu těchto kalaharských podzemních vod. Radioaktivní testy potvrdily, že některé tyto zdroje jsou staré až neuvěřitelných třicet tisíc roků. Hlavolamem zůstává to, proč tyto vody jsou jednak sladké a vhodné k pití a jednak slané. Vyvstává otázka, co se stane na Kalahari, až tyto rezervoáry budou vyčerpané. Vrátí se život v této poušti do doby kamenné? V této poušti byla nalezena bohatá ložiska diamantů a jejich těžba vyžaduje obrovskou spotřebu vody. Příroda a způsob života původních obyvatel, kočovníků, jsou ovlivněny. Kolem státem budovaných studní se usazují lidé, otevře se škola, obchod a někde i malá ošetřovna. Přes všechen rozvoj zůstává otázka, proč zde stále zůstává podvýživa a hlad. Ve většině afrických zemí je vyživovací situace kritická, stále se zhoršuje a nyní je ještě komplikovaná silným výskytem AIDS.

Hic sunt leones

Půda je na Kalahari písčitá, bohatá na železo a jeho okysličování dalo zemině červenohnědé zbarvení místy přerušované bělavými vápenci a ložisky rozsivkových hornin. Krajina ale nemá ráz pouště, ekologický charakter spíše připomíná savanu nebo step. Přežvýkavci se pasou na tuhých a řídce rostoucích travách, které české botanické názvosloví označuje jako štětkovka, aristída a milička, nebo na listí trnitých keřů. Z nízkých stromů si zvířata utrhnou tobolky a lusky. Ty, které na stromech zůstanou, se po vyzrání se otevřou, voňavá semena posypou zem a jsou na Kalahari vyhledávána téměř vším živými. Tak jako některé trávy zbělí v době sucha, tak i uschne a do běla změní barvu listí některých stromů, zdálky jsem míval absurdní dojem, že vjíždím do rozkvetlého třešňového sadu. A na této pastvě jsou závislí divoce žijící i faremně chovaní přežvýkavci. Dochází k pastevní konkurenci. Vzhledem k tomu, že užitkový dobytek (v mém obvodu bylo 170 tisíc kusů skotu, ovcí a koz málo) je podporován člověkem, některé druhy divoce žijící zvířeny se stahují do odlehlejších končin. Dochází také k jejich oslabení nebo i vyhynutí. Na nedostatek vody je však většina druhů zvířat v těchto semi aridních podmínkách dobře přizpůsobena. Slony již na Kalahari nepotkáme, vymizela antilopa modrá a další turovití jako lesoň, chocholatka nebo antilopa koňská. Má je na svědomí rančerské hospodaření, jakkoliv sporadická doprava a ruch spojený s těžbou diamantů. Nesmírně nákladná ochrana africké přírody je plná protikladů s převládající a předem zodpovězenou otázkou, zda má přednost člověk nebo v přírodě žijící zvíře. Je pravda, že vymření i jediného zvířecího druhu představuje nenahraditelnou ztrátu – zoologickou, ekologickou i kulturní.

   Nedostatek vody a vysokou teplotu tolerují kalaharští kopytníci obdivuhodně. Nepotí se a tak podstatně snižují ztrátu tělních tekutin. Jejich fyziologie je naprogramovaná na snižování tělesného metabolismu a tak omezování úniku vlhkosti při dýchání, produkce moče a odchodu fekálních tekutin. Velký a volně spadající krční lalok, jako má např. antilopa oryx a hrbatý skot afrického původu, tlumí aktivní hyperémii. Přes tuto adaptaci zvířata se potřebují napít. Zdá se, že některé antilopy nepijí, živí se listím některých stromů či keřů a ty obsahují jisté procento vody, které těmto zvířatům postačuje. Novou zkoušku přizpůsobivosti představuje moderní člověk a jeho činnost, někdy hlučná a provázená různými pachy, toto vše je zvířatům na Kalahari cizí. Některé druhy si zvykají na přítomnost lidí a jejich zvířat, využívají napajedel, přilepší si na kukuřičném políčku a tak prosperují. Někdy na úkor lidské investice, práce a užitku. Tuto míru adaptability jsem si uvědomoval, když jsem potkával stáda přímorožců šavlorohých, různých druhů antilop, gazel, bůvolců káma a pakoňů gnu. Mezi větvemi akácií si mne prohlížely žirafy síťované, při jízdě autem se mnou závodili pštrosi s kuřaty většími než husy. Cestu mi přebíhal šakal čabrakový nebo prase bradavičné. Jako listování v zoologické příručce. Hrabáč takarú, je podivné zvíře, Búrové mu říkají zemní prase, systematicky patří mezi exotické luskouny a prachobyčejné hlodavce. Starší česká přírodovědná literatura nazývala hrabáče kuťošem nebo jamoškrabem a pokládala ho za jakéhosi trpasličího koně. Jeho drápy připomínají spíše kopyta, zuby nemají kořeny a tvoří se ve tvaru šestibokých hranolků, jazyk má dlouhý jako mravenečník a rypák jako vepř. Termity se také živí dikobrazu příbuzný osinák africký a stále se vedou učené spory, zda při obranné akci může vystřelovat ostny. Na severu země jsem viděl cibetky africké. Vylučují cibet, látku používanou v lidovém lékařství a voňavkářství, mají navíc atraktivní kožešinu.  Tyto šelmičky mají sestřenice – ženetky, které podle staré bajky egyptští faraonové používali při lovu krokodýlů. Zvířátko skočí ještěrovi do chřtánu a útrobami se prokouše do konečníku a zahubí ho. Na poušti je hojná promyka surikata živící se hmyzem, pavouky, kořínky a snad i plazy. Vídával jsem skupiny, jak panáčkují u svých nor. Místní lidé se domnívají, že po případném uštknutí jedovatým hadem si vyhledají kořen jakési rostliny jako protijed. Pravda to asi není, mrštné, ne více než jednokilové promyky se dovedou útočníku vyhnout. Bylo ale potvrzeno, že představují rezervoár vztekliny.  Příroda stavy zvěře čas od času krutě reguluje. V mé době uhynulo v sousední Namibii na padesát tisíc velkých antilop kudu na vzteklinu přenášenou ze zvířete na zvíře způsobem, o kterém jsem dříve nikdy neslyšel – lízáním.

   Medem kalaharských včel se živí syslovitý medojed kapský, ke včelím hnízdům jej a také meduchtivé domorodce přivede datlovitý pták medozvěstka křiklavá. K africké avifauně patří také medosavka, je ve svatebním šatě nádherně opeřená. Šavlovitým zobáčkem vybavení strdimilové se živí květním nektarem a šťávami ovocných plodů. Před domem, ve kterém jsem v Ghanzi bydleli, rostla mohutná stále zelená moruše, hnízdilo na ní a pár strdimilů nachových, byli tam k naší potěše domovem. Mezi další podivné ptáky, které jsem pozoroval a pokoušel se fotografovat, patřili zoborožci, jejich zobany bývají přeměněny do podivných tvarů různými hřebeny, štíty či násadci. Tok rudozobý má zobák navíc ještě krvavě zbarvený. Vdovka dominikánská není větší než kanárek s černými křídly a světle okrovým bříškem, sameček má ale čtyři ústřední ocasní péra dlouhá dobrých 25 centimetrů, která jsou zakončena atraktivními praporky. Vdovky jsou vidět vždy poblíže nevelkých ptáčků zvaných motýlci – motýlek rudouchý je oblíbeným exotem pražských chovatelů klecových ptáků. Snovačovití jsou příbuzní vrabců, hýří ale sytě žlutými nebo oranžovými barvami. Hnízda si staví z ohebných travních stébel a zavěšují je ve tvaru koulí a křivulí jako lampiony na samých koncích větví, aby se do nich nedostal újedník. Snovač bělozubý vybírá klíšťata ze hřbetní kůže turovitých zvířat a tlustokožců, tuto sanitární službu provádějí také klubáci a volavka rusohlavá. Prokazovat takové dobrodiní krokodýlům má odvahu jen čejka ostruhatá.

   Krokodýl nemá potní žlázy, a když se vyhřívá na slunci, leží s široce otevřenou tlamou, jejíž sliznicí se tak odpařuje a ochlazuje. Plinius tvrdil, že někteří ptáci vybírají krokodýlům ze zubů hnijící kousky masa a ještěři si je nechají vlézt hluboko do chřtánu, aniž by jim ublížili. Co bylo pravdou za starého Říma, by mělo být pravdou i nyní, přírodovědci však tyto informace o zubní hygieně brali s výhradami. Nedávno však jeden biolog viděl čápa marabu, jak se činí na krokodýlím chrupu, dentistu nafilmoval a bylo po ptákách, nikoliv po čápovi. Krokodýl štítnatý je menší než jeho nilský bratranec, vídával jsem ho na severu Botswany v Okavango deltě a uvažuji, proč se tak obludné a šeredné zvíře dostalo do tolika zkazek a symboliky. V době, kdy jsem žil Brně, se mladí i staří chodívali dívat na Starou radnici s brněnským drakem. Jednou, když jsem v Okavango bažinách stanoval, po desáté večer začala milostná hra krokodýlů a samec vyluzoval zvuky, kterými by zahanbil i bubeníka Kmochovy dechovky. Se srovnáním s Kalahari jsou bažiny Okavango zcela jiný svět plný rákosí a papyrových ostrůvků mezi proudící vodou, která přitéká z Angoly, vsakuje do půdy a zcela zmizí. Oblast Okavango sousedila s mým pracovním rajonem, platí za jeden z posledních zachovalých afrických rájů zvířat. Nebahní se tam jen bahnivci, ale i buvol kaferský, slon africký či hroch obojživelný. Jsou tam zebry, nosorožci, z turovitých vodušky, chocholatky, lesoni a  damani - příbuzní slonů. Neváží více než pět kilogramů. Z opic se tam hemží paviáni, kočkodani a mnoho jiných druhů zvířat. Stanující turisté by měli být opatrní, pavián dovede rozepnout stan a podívat se dovnitř, co je tam k snědku. Pokud na zapínání nestačí, celtu roztrhne tak jako péřový spací pytel a tábořištěm lítá všechno, co má peří.

   Na severním okraji Kalahari se nalézá jezero Ngami, které bývá většinou zcela vyschlé a jen jednou za několik let se zaplní vodou přivedenou z angolského povodí. Břehy jezera se pak zabarví hejny plameňáků růžových, přiletí sem zejozob i nesyt a možná i čápi od Dyje. Na březích se usadí vlhy a rybaříci, v mělké vodě se brodí člunozobci a kolpíci. Při západu slunce přelétávají lžičouni a kladivouši.

   Soumrak je krátký, noc překvapí africkou buš rychle, tak jako nakonec všude v tropech. Hvězdná obloha se rozsvítí zářivěji než v planetáriu brněnské hvězdárny na Kraví hoře. Od horizontu po nadhlavník má mléčná dráha jakost prvotřídní plnotučné smetany. „Na nebi je hvězdic jak rozseto“ říkám si s Nerudou. S jasností soupeří souhvězdí Jižního kříže, maják to mořeplavců a cestovatelů, s Lovcem se prohání po obloze celá zoologická zahrada – Vodnář, Páv, Mečoun, Medvěd či Velryba. Noc je plná zvuků, sarančata a cvrčci vyhrávají ve fortissimu, moskyti zlověstně bzučí. Všekazové jsou čilí ve dne v noci. V buši jsem potkával čtyřmetrové krajty, které si troufají i na středně veliké antilopy. Těchto škrtičů jsem se nebál, ale kobrám jsem se uctivě vyhýbal. Mamby mají nejhorší pověst, jejich jed sice není tak virulentní jako kobří, jsou ale velmi rychlé a jejich neurotoxin paralyzuje nervový systém oběti. Na jedné farmě jsem viděl uštknutého domorodce, během několika minut přestal dýchat a srdce ještě pracovalo. Sérum proti uštknutí, musí se držet v lednici, jsem bohužel neměl k dispozici. Kobra černokrká pomocí dvou zubních trysek spolehlivě doplivne na více než dva metry a to zcela přesně na cíl – do lesknoucího se oka oběti, ke vstřebání jedu dochází okamžitě. Zmijovitým jsem se vyhýbal také, ať již to byla ošklivá zmije růžkatá nebo zmije útočná, která signalizuje bleskový útok tak, že se nafoukne jako automobilová vzdušnice a zasyčí jak při jejím propíchnutí. Před spaním ve stanu jsem jej vždy pečlivě prohlédl a zkoumal spací pytel, zda v něm neodpočívá stočený a velmi nežádoucí návštěvník. (pokračování)

 

Vítání v Ghanzi

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie