DVA ROKY NA KALAHARI
( pokračování 4)

Miloš Ondrášek

Lidé z křoví

Křováci, původní obyvatelé kalaharské pouště, zvolna mění způsob tradičního života a pomalu ztrácejí své obdivuhodné schopnosti přežití v nehostinné a vyprahlé krajině vlivem dorážejících změn přicházejících zvenčí. Dere se tam evropská civilizace. To mne vede k úvaze, co je to modernismus napojený na vývoj západního světa. Týká se pouze technologického, dopravního, výchovného a snad i kulturního rozvoje? Nebo je to také stav mysli založený na individualismu, víře v rovnost všech lidí, svobodném rozhodování a univerzálních lidských právech? Nám se tato optima zdají být přirozená. Nejsem si však jist, zda Křovákům jsou srozumitelná.

   Učitel v Litomyšli a na Smíchově Josef Kořenský (1847-1938) procestoval nejeden kout světa a sepsal mnoho naučných spisů pro mládež i dospělé. Jihoafrickou vesnici popsal jak “kupy sena, před kterými se na ohništích z kamenů právě vaří maso skopové, hovězí, hadí i ještěrčí a mravenčí vajíčka s mlékem“.  Kalahari patří k nejodlehlejším a nejnehostinnějším oblastem Afriky. Na rozloze velké asi jako Francie žije kolem padesáti tisíc původních obyvatel – Křováků. Dnes je najdeme v západní a severozápadní části Botswany a na východě Namibie. V Angole a jihoafrickém Transvaalu jich již žije velmi málo. Byli odtud, z úrodnějších oblastí, vytlačeni jak africkými pastevci, tak evropskými kolonisty. Na poušti Kalahari Křováků neubývá, jsou ale poznamenáváni cizími kulturami, mísením s příslušníky jiných kmenů a pronikáním průmyslového zboží. Jen několik set jich v mé době žilo prastarým způsoben lovců a sběračů.

   Český výraz Křovák se mi zdá docela vhodný, označuje tak člověka obývajícího křoviny a houštiny. Je to volný překlad holandského slova “bosjeman“ a anglického “bushman“. Obyvatelé Botswany, kteří patří k bantuským kmenům a mluví jazykem cvána, nazývají Křováky Mosarwa, lidmi z neobydlené krajiny. Tito lidé z křoví se od Bantuů výrazně liší. Jsou menších a slabších postav, ani muži nepřesahují výšku 160 cm. Mají světlejší až olivovou barvu pleti, šikmo posazené oči a obličejové rysy jsou na první pohled rozdílné od Čvánů-Bečuánců. Většinou nemají žádné nebo velmi omezené školní vzdělání. Řeč Křováků se nepodobá žádnému z negroidních jazyků. Pouze Khoinové, kteří také žijí v této oblasti, mají s Křováky společný původ, antropologové obě tyto skupiny strčili do jednoho pytle a nazvali Hotentoty. Nyní se již nedivím, proč se říká „mluví jako hotentot“. Mluva Křováků je charakterizována mlaskavými konsonantami, každý takový zvuk má mnoho přízvuků a ještě více významů. Naučit se plynné křováčtině je pro Evropana nadlidský úkol, je to jazyk bez písma a tak mlasknutí nemají v latince ekvivalent. Někteří etnolingvisté pokládají označení Křovák, člověk žijící v křoví, za pejorativní. Nazvali tento lid Sány, že sbírají v křoví. Křovákům neboli chcete lidem Masarwa či Sánům, je to stejně jedno, sami se nenazývají nijak, protože se domnívali, že jiní lidé ve světě již nežijí. Od Khoinů, svých hotentotských bratří, se liší tím, že je jim bytostně cizí obdělávání půdy a chov dobytka, i když mají pro zvíře silně vyvinutý cit. Psy, ať již k lovu nebo jako společníky, také neznali. Burové dnes Křováky, kteří se našemu věku těžce přizpůsobují, zaměstnávají jako pasáky skotu.  S podporou vládních a snad i jiných programů jen ojediněle vlastní malá stáda koz nebo ovcí na maso a kůži. Rouno se na Kalahari nestřihá, vlna je příliš hrubá a znečištěná trny, rostlinnými semeny, pískem a prachem. Na čištění – praní není dostatek ani financí ani vody. V Lobatse, městě na jihu Botswany, je přádelna vlny, která ji zpracovává k výrobě ručně tkaných koberců zdobených místními folklorními motivy. Vlna na koberce ale pochází z karakulských ovcí importovaných z Rakouska, tkaní koberců na ručních stavech sem bylo zavedeno Skandinávci a je jimi také řízeno.

   Křováci netvoří jednotnou skupinu a jejich společenské zřízení se nerozděluje do kmenů a netvoří národ. Nedlouho před mým příjezdem byl z Botswany vyhoštěn usedlík německého původu, žil na Kalahari s domorodou ženou. Svému synu předurčil, že se stane králem Křováků. Vyvolalo to silný neklid, panovnický nebo diktátorský režim mezi těmito lidmi nikdy neexistoval. Sami žádné etnické dělení nepotřebují, etnografové je přesto rozčlenili na severní větev !kung, střední g/wi a jižní !xong a jazykově na 45 skupin založených na vyjadřovacích odlišnostech. Některé křovácké jazyky se od sebe liší jako čeština od čínštiny.

   Příroda je přes všechnu krutost moudrá a poradila původním obyvatelům Kalahari, aby se nesdružovali do kmenů či velkých skupin a neusazovali ve stálých vesnicích. Každá tlupa byla doma na území rozlehlém i několik set čtverečních kilometrů, země by je jinak neuživila. S tím, co jim příroda nabízela, se muselo pečlivě hospodařit. Obdělávání půdy a chov domácího dobytka nepatřilo k jejich výbavě, přirozené zdroje by se snadno a rychle vyčerpaly, docházelo by k porušování ekologické rovnováhy. Tlupa kočuje z místa na místo, tam kde je jídlo a snad i voda. Křováci mají vynikající topografickou paměť, jsou jedinečnými znalci divočiny, bez omylu se orientují v rovinaté oblasti bez výrazných přírodních znaků. Rozliší a pojmenují desítky rostlinných a živočišných druhů s ohledem na jejich kalaharskou užitkovost a případně škodlivost. Povrchová voda v této poušti neexistuje. Po sporadických deštích mezi prosincem a březnem vláha rychle vsákne do písku a vlhkost se vypaří. Jednou za deset let se dešťová voda nakrátko nahromadí v mělkých pánvích. Na některých místech, která se velmi obtížně hledají, dešťová voda pronikne do podpovrchových dutin vápencové zeminy. Křováci ji pak vysávají dutými stébly. Jinak se osvěžují dužinami plodů, nejvíce je ceněný meloun tsama. Důležitým zdrojem tekutin je tělo uloveného zvířete. S tekutinami je nutné opatrně hospodařit, k uschování i na dlouhou dobu slouží močové měchýře nebo bachory získané z ulovených divokých přežvýkavců zvířat a vyfouknuté skořápky pštrosích vajec. Otvor ve skořápce se uzavře smotkem trávy, taková polní lahev je zahrabána do písku a slouží jako nouzová rezerva.

   Skořápky jsou zajímavě zdobeny, to není ani velikonoční obyčej ani projev umělecké tvořivosti, jde o identifikační znaky k určení rodinného vlastnictví. Namibijští Křováci ryjí do skořápek geometrické vzory, kalaharští zase obrysy zvířat – žiraf, pštrosů či antilop. Je to dnes jediný přirozený projev výtvarného cítění Křováků. Skalními kresbami se již nezabývají, někteří je považují za dílo bohů, někteří za součást přírody, o vzniku a účelu kreseb sami neuvažují. Někteří afrikanisté se domnívají, že úroveň těchto lidí byla kdysi vyšší a postupem času došlo k jejímu snížení, socio-ekonomické a kulturní regresi. Znali prý železo a dovedli je zpracovávat, na východním okraji Kalahari se našly střepy staré keramiky. Mnohé africké země jsou známé vysokou úrovní domácí dřevořezby, Kalahari ji nezná. Když byli Křováci vytlačeni z úrodných oblastí do suchých a nehostinných stepí, přizpůsobili se novým podmínkám a zapomněli na nepotřebné znalosti. Někteří mi řekli, že jejich otcové znali kout železo, s čímž se ale seznámili až po příchodu burských kolonistů. Železa na tetování dobytka, zbytky páskového železa a zejména drát používaný k oplocení po rozžhavení opracovávali do tvarů hrotů na šípy a oštěpů, čepelí nožů a seker. Z drátů zhotovují do spirál natočené náušnice. Ženy se také zdobí náramky a náhrdelníky z kotoučků vyražených ze skořápek pštrosích vajec. Jablonecké korálky se sem dostaly také. Od Evropanů odpozorovali kouření, stali se náruživými kuřáky, vyráběli si kovové konické trubičky asi 12 cm dlouhé, cpou je jakousi machorkou a používají jako dýmky, muži i ženy. Křováci věří v dobrého ducha, který stvořil svět, a zlého, který přináší nemoc a smrt. S duchy komunikují v transu vyvolaným tancem – ženy tleskajíce sedí v kruhu kolem ohně a muži tančí kolem nich. Rytmus se zrychluje a někteří tanečníci upadnou do extatického stavu. Nemocní lidé se jich pak dotýkají v důvěře, že je to uzdraví.

   Křováci již nejsou zcela závislí na tom, co najdou nebo uloví v divočině, na farmách dostávají deputát a přivydělávají si prodejem kůží ulovených zvířat, loveckého inventáře nebo ozdob vyrobených ze skořápek pštrosích vajec. Mohou si tak koupit nože, sekyry, kbelíky, oděv a některé potraviny. Neodvažuji si tyto sociální změny posoudit, na jedné straně by snad bylo přirozenější ponechat jejich společenství původnímu způsobu života, na druhé straně je povinností Botswany případně ve spolupráci s rozvinutými zeměmi poskytnout těmto lidem pomoc k dosažení životní úrovně odpovídající tomuto století. Ghanzi je vesnice a sídlo tří úřadů (pro místní rozvoj, udržování silnic a státních motorových vozidel a středisko veterinární – chovatelské služby), křižovatka silnic, třebas písčitých, místo, kam přijde jednou za týden pošta a přiletí bankovní úředník. Je to směs starého a nového života. Je tam možné nakoupit v jednom obchodě základní potraviny, potřeby a oblečení, zeleninu a ovoce pouze v konzervách. Starý Holanďan si tam zařídil výsek masa s připojenou porážkou (jeden nebo dva hovězí kusy týdně), dva veterinární asistenty jsem vyškolil na prohlídku masa. Místní obyvatelé pokládají Ghanzi za město, jehož vymoženosti rychle mění tradice a překvapivě i tělesnou fyziognomii. Křovácké ženy se vyznačovaly steatopygií, která se vlivem evropské civilizace vytrácí. Steatopygií? Hýždě křovácké ženy v reproduktivním věku se stávaly tkáňovými zásobárnami a dosahovaly rozměrů a hmotnosti, o kterých se Evropankám a Američankám nezdá ani v nejhorším snu. Stačilo ale otevření jakkoliv malého obchůdku a zejména zavedení vyživovacího vládního nebo mezinárodního programu a opulentní zadnice zmizely, aniž by místní dámy praktikovaly odtučňovací gymnastiku či dietu.

   Křováci nemyslí na včerejšek, nezajímá je, jak bude zítra, rozhodující je dnešek -  jak se nasytí a kde najdou útulek. Nechtějí rozumět tomu, že země je kulatá. Neumí psát, neumí číst, nejsou to ale primitivové. Jejich písanka a čítanka je příroda, v té se vyznají a rozumí jí dokonale. Křovácká domácnost se skládá jen z mála, vynucuje si to kočovný způsob života, chýši si staví z proutí a travin. Kalahari lidé jsou nenároční na pozemské statky. Říkají, že majetek neudělá člověka lepšího. Luk a šípy, nože, kožené brašny a toulec, něco na sebe – to je inventář mužů. Ženy vlastní kožené brašny, koše na potraviny, moždíř s tlukadlem, rycí hole na vyrývání jedlých kořínků a hlíz, nádoby na vodu, jen nejnutnější oblečení a jednoduché ozdoby. Největší podíl na výživě mají ženy sběrem toho, co jim nabízí příroda. Lov je pak výsadou mužů, ulovit rychlou antilopu je obtížné, muž je pokládán za dobrého lovce, pokud se mu podaří skolit během roku kolem deseti zvířat. Tento počet ovšem závisí na lokalitě a jejím zazvěření.

   Důležitým stromem na Kalahari je baobab, upražená semena chutnají jako mandle. Z ovoce, které nese strom zvaný morula, se připravuje chutný rosol nebo silný alkoholický nápoj, kůra stromu je prý účinná proti malárii. Jednou jsem dostal v buši hrst oříšků, které se podobaly našim lískovým, upražil jsem je a chutnaly jako jedlé kaštany. Z pocitu nasycení jsem usoudil, že měly slušnou výživnou hodnotu. Rostou na nízkých keřích a říká se jim mongongo. Úkolem žen je sbírání jedlé bobule, melounů a zelených částí jedlých rostlin; špičatými holemi vyrývají poživatelné kořeny, hlízy a cibule. Rostlinná strava se na výživě Křováků podílí vysokým procentem a dieta je doplněna masem teplokrevných zvířat, ptáků a v době nouze i ještěrek, hadů, mravenců a různých larev. Med divokých včel je pokládán za lahůdku.


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie