DVA ROKY NA KALAHARI
( pokračování 3 )

Miloš Ondrášek

Na porážku po noze

Tribalizmus, silné povědomí ke kmenové příslušnosti, jsem posuzoval jako brzdu ve vývoji země a veřejného života. Ani státní aparát nebyl tohoto zlozvyku ušetřen. Již několikrát jsem se zmínil o patnáctiletém závozníkovi, přijal jsem ho do práce jako příležitostného dělníka, velmi se osvědčil a chtěl jsem ho zařadit do trvalého zaměstnání. To se setkalo s bouřlivým nesouhlasem veterinárního asistenta, který byl v hierarchii botswanských zaměstnanců v mém úřadě na nejvyšší příčce. Jediným důvodem bylo, že mladík byl z jiné vesnice, patřil do jiného kmene Čvánů. Asistent chtěl jako závozníka zaměstnat svého člověka bez ohledu na jeho schopnosti. Tato mentalita se projevovala v úřadě docela běžně. V Ghanzi byla také autoopravna s benzinovým čerpadlem pro vozidla tří státních služeb, které měly v Ghanzi zastoupení. Dopravní kontroloři státních vozidel byli sadisticky efektivní, běda řidiči, který neměl v pořádku knihu jízd, neparkoval na určeném stanovišti anebo si dovolil načerno soukromou jízdu i kratší než jeden kilometr!  Ghanzi, i když administrativní středisko, nemělo zcela žádné spojení veřejnými dopravními prostředky. Bylo tam malé letiště, pravidelná letecká doprava ale neexistovala. Chodily za mnou desítky Botswanců pracujících v Ghanzi a okolí. Dotazovali se, zda např. nejedu do hlavního města a nemohu je vzít sebou. Když jsem se připravoval na takovou cestu, okamžitě se to rozkřiklo po celé vesnici. Cestovali pak zabalení do deky za kabinou auta na ložné ploše, předem museli vyplnit a podepsat formulář, že jedou na vlastní nebezpečí.

   Není pochyby o tom, že příchod pastevců z jiných etnik, zejména Batswana a Bakgalagadi, porušil původní podmínky na Kalahari. Podstatně ovšem kolonizace burskými farmáři změnila ekologii a tak se ovlivnil život původních obyvatel. Z vlastní zkušenosti vím, že Batswana lidé Křováky podceňují a dělají si z nich legraci, jak mohou nebo je ignorují. Burové Křováky zaměstnávají jako honáky, k práci kolem domu a nechávají je usadit na svých farmách. Jednou jsem potřeboval v ohradě odchytit jednu krávu a vyšetřit ji.  Křováckému honákovi, měřil jen o něco více než půldruhého metru, stále unikala, rozzlobil se, popadl kámen, a když ji dostihl, usmrtil ji jednou ranou přesně vedenou do středu čelní kosti několik centimetrů nad rovinou očí v místě, kam se přikládá omračovací pistole na jateční porážce, o které nikdy neslyšel a kterou nikdy neviděl. Kdybych u toho nebyl, nepokládal bych to za možné. Nebyla to náhoda, honák mi řekl, že to již udělal několikrát.

   Búrové jsou potomci holandských přistěhovalců, kteří kolonizovali Kapsko v polovině 17. století. Kolem roku 1900 přišli na poušť Kalahari jednak za účelem usazení a získání nových, i když chudých oblastí vhodných k chovu masného skotu a jednak z důvodů strategicko-obranných, aby zabránili koloniální expanzi od severu. Pilní a odolní Búrové přivezli na Kalahari domácí dobytek, vykoupili od bečuánské koloniální správy půdu, oplotili své rozsáhlé farmy, vyvrtali studny, vyhubili slony a dodnes nelítostně pronásledují lvy a levharty. Vzhledem k půdním, vegetačním a klimatickým podmínkám jeden hektar pastvin “neunese“ více než 5-10 kusů dospělého skotu, jinak dochází k degradaci pastvy i zdravotního stavu zvířat. Poskytování minerálií je nevyhnutelné. V Kapské provincii narozený Jihoafričan holandského původu, který nedaleko dnešního Ghanzi postavil v sedmdesátých letech 19. století patrový dům a vybavil jej francouzským nábytkem, se “proslavil“ tím, že během jednoho dne zastřelil 103 slony. Toto sdělení vyryl se svým monogramem do kůry baobabu, kterému se dodnes říká “lovcův strom“. V minulém století německý přistěhovalec žijící s domorodkou prohlásil, že jejich syn se stane králem Kalahari. Vyvolalo to velký rozruch a nesouhlas zejména mezi Křováky, monarchie je pro ně neznámý pojem, neznají náčelníky, starosty ani tajemníky. Farmy Burů tvoří překážku kočování Křováků a zabraňuji migraci stád divoce žijících zvířat. Některé zvířecí druhy těmito změnami trpí, jiné prospívají. Část mého obrovského “obvodu“ byla ohraničená dvoumetrovým drátěným plotem rozdělující území Botswany od Namibie. Kontrola jiného, 160 cm vysokého plotu sestávajícího pouze z pěti vypjatých ocelových lanek a dohled nad údržbáři patřily k mým služebním povinnostem. Často jsem vídával v tomto plotě chycená větší a velká zvířata, když se jej marně pokoušela přeskočit, většinou uhynula. Na 80 tisíc pakoňů gnu marně hledalo jeden rok cestu podél plotu z Ghanzi oblasti na severozápad k vodám řeky Batuti a pánvím Makgadikgadi. Nepřežili.  Menší a malá zvířata se mezi lanky protáhla.

   Na velmi odlehlém místě byl malý tábor vybudovaný párem amerických zoologů, kteří tam studovali chování kalaharských hyen, lvů a levhartů. Stali se iniciátory a organizátory celosvětové kampaně: Zbourejte ploty! Do buše nepatří! Zabraňují pudovou migraci! Mnoho zvířat zahyne – jednak v drátech a zejména  době sucha zabráněním přístupu k vodním zdrojům na severu a severozápadě!  To všechno byla pravda, vehementní a na celém světě publikované protesty se ale nezmiňovaly o důvodu, proč došlo k postavení této překážky. V severní bažinaté části Botswany byla slintavka ustálená, tak jako mor skotu. Eradikace vzhledem k silnému zazvěření na tyto infekce náchylných divoce žijících přežvýkavců je více než obtížná. Řeka Chobe proudí z Angoly přes severní Botswanu, na samé hranici se slévá s řekou Zambezi a severozápadně směřuje k Zambii a Viktoriiným vodopádům. V jejím povodí je silně rozšířený výskyt bodalky tse-tse. Přenášíí trypanozomiázu, nebezpečné protozonální onemocnění skotu i lidí (spavá nemoc). Populace tse-tse se úspěšně snižovala rozprašováním pesticidů, což narazilo na silný odpor evropských milovníků přírody, protože tyto chemikálie kromě hmyzu negativně ovlivňují celý biotyp a potravinový řetězec. Postavil se tam tedy pěti lankový, dvě stě kilometrový plot, který zabraňuje kontakt zejména divoce žijících kaferských buvolů s pasoucím se domácím skotem. „Tato bariéra zabraňuje volný pohyb divoce žijících zvířat“ reklamují její odpůrci. Chov masného skotu se v Botswaně dostal na velmi slušnou úroveň a jatky v městech Lobatse a  Francistown mají kapacitu porážet až dva tisíce kusů hovězího dobytka denně na technologické a hygienické úrovni dovolující export zpracovaného masa do Evropy. Tato okolnost je pro ekonomickou prosperitu země velmi důležitá, vývoz masa se podstatně podílí na státní ekonomické bilanci. Mezinárodní epizootologická a hygienická organizace souhlasily s vývozem masa z Botswany s podmínkou, že turovitým zvířatům ze zamořené oblasti se zabrání pronikání do oblasti prosté slintavky, moru skotu a trypanozomiázy, a že všechen domácí skot bude příslušně vakcinován. Je to dilema současnosti: hospodářská stabilita versus neporušená příroda.

   Exportní jatky jsou vzdálené od Ghanzi osm set kilometrů, v mé době se tam většina dobytka hnala po noze třicet dnů a musela si udržet prvotřídní porážkovou kondici. Když předák honáků ztratil z tisícihlavého stáda během takového pochodu třeba i jediný kus, utrpěla jeho pověst. Na trase byly ve strategických vzdálenostech vybudovány studny, napájecí koryta a ohrady k nočnímu odpočinku zvířat v tranzitu. Stádo postupuje pomalu, současně se pase. Bez přikrmování. V noci se kolem ohrady zapalovaly tlakové petrolejové lucerny, aby světlo odradilo lvy a leopardy. Zvířata nesmí být pochodem vyčerpaná, to by se přestala pást a ztratila by na váze a tělesné kondici vůbec. Jestliže denní teplota přesáhla 36°C, skot se musel hnát v noci. Ke studním se stádo vždy přibližovalo proti větru, jinak by žíznivá zvířata byla nekontrolovatelná a hrozilo by ušlapání. Přítomnost šelem vyvolává paniku. Na koních doprovázející honáci museli být tedy velmi zkušení. 

   V mém sto tisíc čtverečních kilometrů rozlehlém pracovním obvodu byla jedna pro mne velmi zajímavá a poučná, státem stanovená oblast, rezervace divokých zvířat. Ke kalaharským farmám mimo tuto rezervaci patřilo kolem 170 tisíc kusů domácího skotu a menší počet koz a ovcí. Koní tam bylo velmi málo, farmáři přesedlali na motorová vozidla. V oblasti Ghaně se choval skot výhradě masného typu asi na třiceti “rančích“ v majetku Búrů, kolem tuctu farem patřilo Botswancům afrického původu. Ministerstvo zemědělství se pokusilo s malým úspěchem zavést družstevní hospodaření na státní půdě. Ojediněle jsem viděl hovězí dobytek s genetickým původem založeným na importu z Velké Britanie. Jinak byly farmy osazeny africkým hrbatým skotem, nemá sice takovou užitkovost jako evropská nebo severoamerická vyšlechtěná plemena, ale dobře snáší horko, lépe zužitkuje chudou pastvu a je tolerantní k theilerióze, krevní parazitóze přenášené klíšťaty. Tento dobytek je odvozen z typů zebu a sanga: tuli, mashona a afrikaner. Někteří soukromí farmáři byli velmi úspěšní, jiní měli problémy. Choulostivý ekosystém a nízko kvalitní pastva vyžadují promyšlenou manažerskou organizaci. Kromě diagnostiky a preventivních akcí byl můj program doplňován kontrolou zařízení patřících ministerstvu zemědělství, byly to zejména studny a odpočinkové ohrady na cestách, kudy se hnal dobytek. Studny byly opatřeny věžovými větrníky, které čerpaly vodu. Na přechodech do sousedních “okresů“ byly udržovány desinfekční brody a karanténní stanice. Patrolování podél stokilometrových ochranných územních pásů a zábran vyžadovalo mnoho času. Kurativní činnost nebyla tak častá, ale o to obtížnější. Případy buď exotické anebo zanedbané. V mém obvodu se nalézala rozsáhlá farma řízená správcem, majitelem byl prezident Botswany. To mi na jedné straně dalo příležitost se s ním dobře seznámit, když čas od času pobýval na farmě. Paní prezidentová mne zvala na oběd. Na druhé straně řešení zákroků, ke kterým jsem tam byl volán, vyvolávalo velký pocit zodpovědnosti, a přiznám se i prestiže. Někteří veterinární asistenti znali dobře místní podmínky a byli zkušení, všichni se ale řídili prastarou africkou pravdou, že muži mají přes den ve stínu odpočívat, aby v noci neutrpěla jejich reputace. Jednou jsem byl volán k nemocnému býku, stál v ohradě se zvláštním postavením krku a divoce hrabal hrudními končetinami. Byla to vzteklina, u skotu jsem ji před tím nikdy neviděl. Klíšťaty přenášená krevní parazitóza zvaná babezióza u psů byla častá. Ochablý tonus působený avitaminózou vyvolával totální prolaps penisu býků, chirurgicky bylo možné jej vrátit do normálního stavu. Jiným zajímavým onemocněním byl endemický kopulací přenášený karcinogenní novotvar vyskytující se na pohlavních orgánech psů i fen. Kdysi jsme se učili, že maligní nádorovité bujení nemá sdělné vlastnosti. Velkou pozornost vyvolávala pastevní konkurence divoce žijících přežvýkavců a pastevně odchovávaný skot. Také přenos infekčních a parazitárních onemocnění s přihlédnutím na zoonózy, choroby zvířat přenášené na lidi. Jednou mne policie vyžádala, abych provedl pitvu lva zastřeleného v již zmíněné rezervaci v podezření, že šlo o lidožrouta. Projížděla tudy skupina mladých německých turistů, lev vytáhl u kraje stanu spící dívku a její kamarádi se ani křikem nepokusili šelmu zaplašit. Pitva podezření prokázala. Jinde mne na služební cestě k bažinám Okavango obklopilo stádo slonů, zvědavé slůně prostrčilo chobot otevřeným oknem auta a začalo “ohmatávat“ volant, za kterým jsem seděl. Ze stáda se jako lokomotiva vyřítila slonice, mohla to být matka nebo opatrovnice, čelem se opřela o vůz a rozhoupala jej. Dodnes vidím její oči, nebyly ode mne více než metr. Bylo to zřejmě varování, že tam nemám co dělat, odvedla slůně a stádo se rozptýlilo. (pokračování)


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie