DVA ROKY NA KALAHARI

( pokračování 2 )

Miloš Ondrášek

Kolena Uršulinky

Preventivní akce proti slintavce nebo moru skotu neměla moje manželka ráda, odjížděl jsem dlouhodobě z Ghanzi, kde zůstávala sama jen s Pepinou, Bertou a Frickem, našimi hladkosrstými foxteriéry. Byli vynikajícími hlídači. Jednou brzy ráno nás vzbudil vzteklý štěkot, viděli jsme před oknem na zahradě všechny tři psy, jak vyhazují čumáky do vzduchu velmi jedovatou bojgu africkou, až ji ukousali. Bezvýsledně jsem potom konzultoval s herpetology, zda had nemůže uštknout, pokud se neopírá o podložku. Proč jinak by psi nenechali hada spadnout na zem? Byl to instinkt nebo zkušenost? Fricek o několik měsíců později na svou srdnatost nakonec doplatil, byl venku sám, chyběli mu kamarádi a na hada nestačil, i když se odvážně pokoušel. Uhynul po uštknutí. V jedné burské rodině měli psa, křížence střední velikosti, ten byl po uštknutí do spodní části pánevní končetiny neidentifikovaným hadem dva dny v komatózním stavu, majitel mne nevolal v domnění, že pes uhyne. K psu jsem se dostal, když se mu již obnovily tělesné funkce, noha však silně nekrotizovala, uvažoval jsem o amputaci. Příroda mne předešla, končetina se ve fibulotarsálním kloubu sama a s malou pomocí oddělila a pes pak běhal po třech.

   Duben a květen jsem vždy strávil v buši a tábořiště měnil den ze dne. Od pastevce jsem si koupil živé kůzle. Starosti, jak si je připravím k obědu na velikonoční neděli, mne zbavil levhart, u stromu za stanem zůstal jen kus provázku. Jindy jsem nepozorně nechal pár šněrovacích pouštních bot před stanem, jednu botu odnesla hyena, příliš jí nechutnala a naštěstí jsem ji druhý den našel. Ukousala gumový podpatek. Při jedné služební cestě řidič a závozník začali stavět stan v kulaté ohradě postavené hluboko v buši na svod a očkování dobytka. Byli úplně hluší k mým protestům, nechtěl jsem spát na suchých kravincích. Znali tu končinu a věděl jsem, že musí mít nějaký důvod, nechtěli o něm mluvit. Brzy ráno po probuzení jsem slyšel jakési funění, podívám se ze stanu, vně ohrady se shromáždila rodina lvů. Všichni nakukovali zvědavě dovnitř, jako my si je prohlížíme v cirkusové manéži. Zajisté litovali, že jsem k jejich pobavení neproskakoval hořící obručí. Já jsem zase litoval, že nejsem obdařen sytým barytonem Čeňka Paclta, který se v roce 1870 vydal z Čech do jižní Afriky hledat diamanty. Při setkání s králem zvířat potěžkal ručnici a šelmu zahnal patriotickou písní ‚Zdvihni se, zdvihni, starý český lve‘. Nezkoušel jsem, jak daleko se na lidožrouty dojde s patriotismem.                                                                                                                                                              

   S řidičem a patnáctiletým závozníkem jsme si dobře rozuměli, i když neuměli česky a moje znalost jazyka cvána nebyla valná. S mladíkem jsem se však slušně domluvil anglicky, řidič neuměl ani slovo. Přesto jsme spolu bez velkých problémů jaksi komunikovali. Jednou jsme narazili v buši na dobře vybavený tábor prospektorů pátrajících po diamantech. Přepychově nás ubytovali a nakrmili. Měli tam generátor a také elektrické osvětlení, po večeři pustili jakýsi dobrodružný film na videu. Řidič a závozník nikdy nebyli v biografu, televizi neznali a ten večer byl pro ně něčím nevídaným neslýchaným. Po návratu do Ghanzi o tom mluvila celá vesnice. Při očkovací akci na severu se nám postavila do cesty velmi široká a hluboká řeka Okavango. Řidič zastavil a se závozníkem nevěřícně zírali, něco takového nikdy před tím neviděli. Byl tam převoz, na který jakkoliv zručný řidič odmítl najet, pro mne to nebyl problém. Měl jsem přidělenou služební terénní Toyotu s kabinou pro dvě osoby a ložnou plochou za ní. Na kratší cesty jsem jezdil sám, jinak s řidičem a závozníkem, ten sedával vzadu na ložné ploše s pracovním a tábornickým vybavením. Byly tam vždy dva plechové dvousetlitrové sudy, jeden s benzinem a druhý s pitnou vodou. Jednou se hluboko v buši řidič a závozník rozhodli, že umyjí auto, byla tam studna se slanou vodou, zvířata ji na rozdíl od lidí tolerovala. Večer, když jsem si po celodenní namáhavé práci začal vařit, zjistil jsem, že auto umyli dobrou vodou ze sudu, který pak napustili slanou. Čaj se solí je oblíbený v Mongolsku, ale nikoliv na Kalahari. Tak mně nasolili! Co jsem mohl dělat?   

   Výlet do Namibie byl pro manželku a mne osvěžující změnou. Tento dnes samostatný stát nedávno odtržený od Jihoafrické republiky byl do roku 1918 kolonizován císařským Německem jako Deutches Südwest Afrika. K hraničnímu přechodu to bylo z Ghanzi po písku necelé tři hodiny autem, odtud do hlavního města Windhoek několik set kilometrů, ale po strategicky dokonalé asfaltové dálnici byla jízda úplnou rozkoší. Nešlo jen o tuto silnici, město samotné se chlubilo evropským, spíše německým charakterem. Pekařství tam vonělo do daleka čerstvě upečenými kaiserkami, uzenářství jsem poznal zdálky linoucí klobásovou vůní. V hospodách měli na policích se jmény štamgastů vyrovnané korbele, hosté k pivu zakusovali z volně vystaveného uzeného masa a nejrůznějších salámů. Jako za starých časů. Slyšel jsem tam převážně němčinu,

i když císařské Německo ztratilo tuto kolonii, dnes již nezávislou republiku, v roce 1918. V knihkupectví jsem viděl německou literaturu i časopisy, rozhlas vysílá tříjazyčně. Většina domorodců ovládá místní bantu jazyk, angličtinu a němčinu. Před časem vyšel cestopis českého exulanta, v článku České řeči v Namibii uvedl rozhovor s pražským profesorem na hudební škole ve Windhoeku a zdůraznil tím vyspělost tohoto státu. Je pravda, většina afrických států nemá spolu s múzickým učilištěm symfonický orchestr, mají starosti s infekčními chorobami, všeobecným vzděláním, chudobou, nezaměstnaností a zemědělstvím s nevalnou produktivitou. Cestovatel se také pochlubil, že se tam setkal s dalšími dvěma krajany. Prodavačka v hodinářství, ve kterém jsem nahrazoval ukradené omegy, se k nám hlásila česky. Hluboko v buši jsem opět náhodou narazil na katolického misionáře, který tam dorazil z Moravy. Zda šlo o tyto dva krajany zmíněné v cestopise nevím, ani jsem nepátral, takže toto sdělení končí záhadou. Její objasnění nepatří k mým starostem.

   Východní a severovýchodní část Namibie přechází do pouště Kalahari, západní část spadá k Atlantickému oceánu. Na severu se rozkládá solná pánev Etosha, další zvířecí ráj, u vodní laguny jsem tam fotografoval zebry a žirafy, hladina jim sloužila za zrcadlo. Etosha v Namibii a botswanská Okavango byly v mé době chráněnými oblastmi ve víceméně původním přírodním stavu. Ostatní africké rezervace jsou většinou velmi zušlechtěny, aby vyhovovaly evropským a americkým turistům. Na solné namibijské pláni a jejím skalnatém křovinatém okraji stále žijí tisíce buvolců, přímorožců, pakoňů, gazel, antilop, zeber, slonů, žiraf, nosorožců, lvů. Jako listování v Brehmově Životě zvířat. Poušť Namib, to je jen samý písek, prý se na něm dá lyžovat. To jsem nezkoušel. Roztroušeně tam v písku rostoucí rostlina Welwitchia mirabilis měla jen několik svraštělých našedlých listů a dlouhý, poněkud nad zem vyčnívající kořen. Označuje se za rostlinného dinosaura, původce vší vegetace. Taková rostlina prý roste tisíc let.

   Císařské Německo se kromě jiného vyznačovalo i expanzivní koloniální politikou. Angličané, aby zabránili pruským jednotkám v postupu na západ směrem k Bečuánsku, podporovali na Kalahari a zejména v okolí Ghanzi osídlení farmáři. Šlo o vytvoření obranného pásma proti agresivním sousedům a o zavedení chovu skotu v dosud nehostinné krajině. Po roce 1900 se tam usadilo dvanáct farmářských rodin, v mé době jich bylo kolem dvaceti, a jak jsem na vlastní oči poznal, nebylo to přes všechen technologický rozvoj snadné živobytí. Pravda, motorová vozidla vytlačila volská spřežení, to je velká změna. Na větších farmách měly generátory a mohli používat v domě i dílně elektrický proud. Solární panel živící jednu nízkowatovou žárovku jsem viděl na luteránské misi, jinak velmi spartánské.

   V samém severozápadním cípu Botswany, blízko Namibie a Angoly, na okraji mého obvodu, z rovné pouště vystupují posvátné “hory“ kalaharské, Tsodilo vrchy, výhoz křemencové horniny do výšky takových 400 metrů. Trvalo mi to plný den jízdy, než jsem tam dojel téměř liduprázdnou krajinou, narazil jsem tam na malou křováckou tlupu. Můj řidič a patnáctiletý závozník odmítli z auta vystoupit. Měli proč! Bylo tam absolutní ticho, bezvětří. Zdálo se, že i zvířata včetně ptáků mají k tomuto místu respekt. Vyšplhal jsem takových 40-50 metrů k propadlé jeskyni a na stěnách jsem viděl desítky kreseb žiraf s modiliánovskými krky, býky, velké antilopy oryx, slony se slůňaty, lvice zakousnuté do šíjí pakoňů. Všechna zvířata byla zachycena s věrnými náznaky jejich tvarů a pohybů. Otisky lidských dlaní, přesně takové, jak jsem viděl v severní Austrálii nebo na jižním Borneu. Mohu uvažovat o totožném náboženském rituálu? Jakou barvou byly tyto kresby namalovány, aby odolaly nelítostným povětrnostním podmínkám Kalahari? Nejen Křováci, ale i můj bantuský řidič a závozník věří, že jde o dílo bohů. Některé kresby zde údajně vznikly v době rozkvětu egyptské civilizace – před čtyřmi tisíci lety. Jací lidé zde tehdy žili?  Na Kalahari se existence kočovných křováků neprokazuje starší než něco přes dva tisíce roků.

   S německými posádkami přišli do jihozápadní Afriky také misionáři, zejména luteránští. Do života této oblasti se zapsali zvláštním způsobem. Do jaké míry ji pokřesťanštili nevím, ovlivnili ale zejména ženy Bantu kmene Herero, aby nosily stejné oblečení jako luteránské řádové sestry, velký čepec a šaty od krku k patě s mnoha spodničkami. Rozhodnutí to bylo nepopiratelně mravné, ale vzhledem k počasí nepříliš praktické. Křovácké ženy mají většího filipa – spokojí se s krátkou zástěrkou z antilopí kůže. Herero dámy ale následovaly německé jeptišky, změnily jenom barvu hábitů. Afričanky mají rády pestrost a tak jejich čepce a ošacení hýří barvami, zejména červenou, žlutou a zelenou. V Ghanzi nebyl žádný kostel, v neděli dopoledne jsme vídávali prozpěvující procesí, to byly bohoslužby zionistů, kteří se sionisty nemají nic společného. V zástupu pochodovali a s doprovodem několika bubnů kvílivě zaříkávali démony a opakovaně se křtili. Někteří obyvatelé Ghanzi patřili k afrikánské luteránské církvi, ke katolíkům se jich nehlásilo více než dva tucty. Čtvrtletně tam přijížděl kněz a sloužil mši v domečku, který patřil hotentotskému příručímu místního obchodu, lidé mu říkali “biskup“. Všechny stěny místnosti, do které se natěsnili věřící, byly polepeny obrázky z bohulibého časopisu Playboy. Do Ghanzi také dojížděly dvě misionářky, protestantské mennonitky, patřily k církvi, o které jsem tak jako o zionistech nevěděl vůbec nic. I když sekta mennonitů vznikla v 16. století a rozšířila se v Německu, Holandsku a Švýcarsku, její příslušníci se o dvě stě let později vystěhovali do Spojených států a usadili se zejména v Pensylvánii a Ohiu, evropské jádro zaniklo. Časem se o nich odtrhli ultrakonzervativní Amišové, kteří tvrdošíjně ve vyspělé Americe trvají na nenaleptaném germánském způsobu života 18. století. Obě mennonitky nás v Ghanzi navštěvovaly, jedna z nich byla velmi hezká, vídávala se tam s Kanaďanem, který napomáhal organizovat svépomoc Křováků – vyrábět a vyvážet jejich tradiční rukodělné výrobky. Navíc postavil pec na dřevo a naučil jednoho Hotentota péct chleba. Opatřil mu bílou zástěru a čepici stejné barvy. Měli jsme chleba přímo z pece dvakrát týdně!  Za kratší dobu pekař zmizel i se zástěrou a čepicí, pec zpustla. Zpět ke Kanaďanovi, byla to velká láska mezi ním a misionářkou, její maminka však námluvy striktně zakázala, protože nápadník nepatřil k jejich víře. Dospělá dcera žijící tisíce kilometrů daleko bez odmlouvání poslechla.

   Sister Francis patřila mezi ty v civilních šatech chodící katolické řádové sestry, které by nenamítaly, kdyby mohly sloužit mši a zpovídat. Říkal jsem jí, to je vyloučeno, žádná ženská neumí udržet jazyk za zuby. Tato jeptiška, Uršulinka, objížděla botswanské školy a instruovala učitele, jak vyučovat náboženskou výchovu, spíše biblickou dějepravu a principy křesťanské morálky. Několikrát do roka přijížděla do Ghanzi a bydlívala u nás, jednak jiné ubytování neměla k dispozici a jednak byla Australanka a navíc z Melbourne. Když k nám celá zaprášená přijela, sama se pouštěla terénním autem i do velmi odlehlých končin, osprchovala se a půjčila si manželčin župan, který jí byl krátký. „Sister, podám hlášení vašemu šéfovi do Vatikánu, nemáte čepec a ukazujete kolena“ jsem ji varoval. Rozuměla žertu a odpovídala: „You and your Slavic Pope“ – vy a váš slovanský papež. Botswanu pokládá za svůj domov, stále mne informuje, co je tam nového. Jednak v udržované korespondenci a jednak během zajímavých rozhovorů. Vždy se u nás zastaví, když jednou za dva tři roky přiletí za příbuznými do Austrálie. Pátral jsem, zda kongregaci sestry Francis znají i Češi, znají, je to Římská unie řádu svaté Voršily, latinsky Unio Romana Ordinis Sanctae Ursulae. Voršilka je Uršulinka.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie