Rozhlasová redaktorka Zuzana Fri

S JÁCHYMEM TOPOLEM EXKLUZIVNĚ PRO ČASOPIS ČECHOAUSTRALAN

HOVOŘILA VERONIKA BOUŠOVÁ

Na pozvání Konzulátu ČR v Sydney přiletěl v listopadu 2014 do Austrálie spisovatel, novinář a básník Jáchym Topol, aby tu sérií debat oslavil 25. výročí sametové revoluce. Signatář Charty 77, osobnost českého undergroundu a spoluzakladatel významných samizdatových časopisů, které dodnes vycházejí pod tituly Respekt a Revolver Revue, na mě nesmírně zapůsobil svou srdečností, inteligencí, jemností a otevřeností. Během svého pobytu na druhém konci světa v sobě nezapřel reportéra – z odstupu citlivě vnímal ruskou invazivní politiku i svůj konflikt s nevhodným vystupováním našeho prezidenta. V rozhovoru nám šlo ale především o účel jeho australské cesty.

Pokud se nemýlím, vaše první návštěva Austrálie trvala zhruba týden a byla nabita pracovními povinnostmi. Stihnul jste si vůbec utvořit nějaké dojmy?

Nestihnul, nicméně Austrálii znám jako čtenář literatury, o které jsem ani nevěděl, že je australská. Odmalička jsem třeba četl romány Patricka Whiteho „Poušť Johanna Vosse“ nebo „Sukně z listí“. Studoval jsem etnologii a etnografii a od mládí mě zajímali například australští Aboriginals. Nebo jsem četl knihy českého emigranta Stanislava Moce, které vydával u 68 Publishers, dobrodružné příběhy ve stylu Jacka Londona, třeba „Tábor na Alligator River“. Z australské literatury znám ještě Davida Maloufa. Můj dojem z Austrálie je tedy jen povrchní, prostě obrovská zem, zmítaná neskutečným počasím a podnebím a s řídkým osídlením. Klokana jsem tam viděl jenom jednou, na talíři.

Jako reportér a spisovatel jste zcestoval kus světa. Byl jste v Austrálii – navzdory krátkému pobytu - něčím vyloženě překvapen?

V čem na mě Austrálie za ten týden zapůsobila a co v Evropě nevnímáme je to, že je to opravdu suverénní velmoc, a lidé, soudě podle rozhovorů, jsou na svou zem hrdí a mají ji rádi. Byl jsem tam v době významného summitu, na kterém se sešli německá kancléřka Merkelová, britský premiér Cammeron, australský premiér Abbott a další politici, a také tam přiletěl ruský prezident Putin. Uplynulých pětadvacet let jsem jako autor cestoval se svými knihami a zpočátku jsem platil za vyslance ze země Václava Havla. Vždycky bylo o čem mluvit, ty lidi, ty intelektuály to hrozně zajímalo. Byl jsem brán jako zástupce země, která je na mapě, a která je symbolizována takovýmto zajímavým člověkem. A najednou jsem se ocitl v Austrálii, kde vlastně tu Českou republiku neznal vůbec nikdo. To pro mě byl zásadní zážitek.

Vnímal jste rozdíl mezi městy Melbourne a Sydney?

Z té své povrchní návštěvy jsem si okamžitě udělal paralely Melbourne - San Francisko a Sydney - New York. Melbourne na mě působilo hrozně příjemně a jakoby mělo evropský základ. Zároveň tam proběhla první část cesty, kterou organizovala milá Lenka Hadravová z Melbourne univerzity. V totálním jet lagu po 38 hodinovém letu ze zimy do vedra jsem chtěl být sám, ale pán, který jí pro mě nabídl ubytování, mně dal k dispozici neuzamykatelnou místnost s průhlednými stěnami. Pak jsem odjel na univerzitu, s trémou z mé broken english, se kterou se nebojím vystoupit v Maďarsku nebo v Holandsku, ale u těch rodilých mluvčích se prostě stydím. Melbournskou intelektuální společnost ale tvoří strašně tolerantní a skvělí lidé, jsou mezi nimi básníci, profesoři literatury a spousta studentů, takže byli hrozně fajn. Nicméně to bylo vyčerpávající. Pak se šlo do hospody, ale brzy jsem se omluvil, protože jsem byl děsně unavený. Chtěl jsem jít spát, jenže pan domácí si myslel, že jsem součást jeho párty, a všem mě představoval jako nejpřekládanějšího autora. Nakonec jsem se ve čtyři ráno vydal na letiště a v sedm odletěl do Sydney, kde mě čekala úžasná, milá a hodná dáma Šárka Vamberová. Odjeli jsme na setkání s učitelským sborem, studenty, žáky a dalšími v České a slovenské škole. Dovezl jsem jim ukázat, a doufám, že to někteří ocenili, opravdivé samizdaty, které jsem vytáhl doma ze skříně, Revolver Revue apod. Ačkoliv jsem byl totálně zbědovaný, myslím, že to dopadlo docela dobře, což poznám podle toho, že ti lidé jsou milí a smějí se. A pak, nejlepší honorář v životě jsem dostal právě na téhle škole. Učitelky se složily a jako dar mi koupily kalhoty v nějakém australském obchodě typu českého Bushmana. Jsem na ně hrozně pyšný. Možná to taky trochu svědčí o tom, v jakém stavu jsem tam dorazil. Ubytovali mě v části rezidence českého konzulátu, což bylo fantastické. Další den bylo volno, tak jsem se šel projít k Tasmánskému moři, kde jsem se koupal, a druhý den následovala ta základní věc, kvůli které jsem tam asi byl, setkání nebo večer v Goethe Institutu. Přišlo hodně lidí, asi 70 až 80, Češi, Němci, Australané, a Šárka mě ujišťovala, že i s tou mou bídnou angličtinou to proběhlo dobře. Většinou poznáte, jestli ti lidé jsou otrávení nebo ne.

Objevili se mezi posluchači čtenáři vašich knih?

Ano. S velkou radostí konstatuji, že několik svých čtenářů jsem potkal i v Austrálii, z řad studentů i pedagogů. Také jsem se setkal s Josefem Stejskalem. Nedávno vyšla česky velká antologie vzpomínek na Bohumila Hrabala s názvem „Via Hrabal“ a mezi nimi vyniká člověk, který u nás není příliš známý, protože kdysi dávno emigroval do Austrálie, a to je tenhle Pepča. Před emigrací pracoval v Divadle Husa na provázku a v Austrálii až do roku 2012 v knihovně státu New South Wales. Dnes je to chlapík asi okolo šedesáti. Přišel na ten večer, měl s sebou, tuším, i nějakou mou knihu, a pak řekl: jdeme na pivo. To byl asi jediný člověk, který tam vůbec nic neřešil, jako pan Topol musí tam… co byste si přál… už jsem to popisoval: jet leg, mejdan, další přelet, vedro, prostě obrovská únava. A najednou přijde Pepča a řekne: jdeme na pivo. No tak jsme šli, i když jsem věděl, že by to mohlo skončit sebevraždou. Poznal jsem v něm člověka s obrovským zájmem o literaturu, úžasně jsme si povídali. My čtenáři máme takové svoje talismany, já mu ukázal fotku, jak někdo zapomněl na pultě pražského řeznictví paměti Jana Zábrany, on mi ukázal báseň Ivana Blatného, kde jsou verše o něm, o Pepčovi. Bylo to ohromně zajímavé setkání s takovým jako hrabalovcem a člověkem posedlým literaturou. Šárka Vamberová má doma také úžasné knihy, nějaké první vydání Čapka a tak dále.

Myslíte, že se i v příštích generacích najdou lidé posedlí literaturou?

Literatura už nikdy nebude hrát takovou roli, jakou hrála ve 20. století. Je to věc pro ty, kteří na to mají tady v tom pomíjivém jsoucnu čas a chtějí tomu věnovat tu energii. Myslím, že je to úplně v pořádku. Jinak si pamatuji, že když jsem asi před pěti, sedmi lety působil v Lidových novinách, pořád se psaly články jako „Konec knihy!“ protože začaly elektronické čtečky. A všichni: „Konec knihy!“ Houby. Prostě čtečka je bezvadná, kniha je bezvadná. Myslím si, a to říkal někde snad Umberto Eco nebo kdo, že kniha je vynález asi jako motyka nebo sklenice nebo polštář. Můžete s ní dělat, co chcete, může být malá nebo velká, ale nic jiného s tím neuděláte. Když jedu v Praze metrem, skoro vždycky tam někdo čte. Jestli to je nějaká babička, která čte červenou knihovnu, nebo nějaký kluk, který si čte o tankových bitvách, nebo někdo, kdo čte romantickou knihu, to je úplně jedno. V nějaké formě ta kniha pořád zůstane.

Abychom neodbíhali, v Sydney jste se zúčastnil zahájení Evropského filmového festivalu novým českým filmem Andrey Sedláčkové „Fair Play“. Hrdinka filmu zažívá to, co jste zažil i vy sám. První zkušenost s výslechy jste udělal dokonce už na gymnáziu. Jak hodnotíte tento film?

Když měl premiéru v jednom pražském kině u Anděla, vzal jsem s sebou svou sedmnáctiletou dceru, což je samozřejmě absolutní test jakéhokoliv filmu, protože tyhle děti se s tím nebabrají. Když je to nudí, tak je to nudí. Ale byla opravdu nadšená, stejně jako já. Filmy o totalitě, které znám, buď totalitu zlehčují a dělají si ze všeho srandičky, anebo jsou to depresivní hrůzy. Tenhle film mi přišel opravdu výborný a byl jsem rád, že ho v Sydney vidím podruhé. Jsem svědek, že i australské publikum reagovalo vstřícně, že je to film natolik srozumitelný a natolik o té době vypovídající, že je univerzální.

Když se vrátím k důvodu vaší cesty, tedy k výročí sametové revoluce, zúčastnil jste se demonstrace 17. listopadu 1989?

Zúčastnil, samozřejmě, akorát tak trochu komicky. Byl jsem členem redakce Revolver Revue, což byl těžce undergroundový časopis, a protože demonstrace byla pořádána studenty, koukali jsme na to s takovým herodovským úšklebkem. Studenti? To jsou ty dětičky, které studují Marxe? Měli jsme ty svoje dlouhé vlasy, seděli v naší podzemní dílně, tiskli Revolver Revue, a když šly v rádiu zprávy o demonstraci, tak jsme se tomu posmívali. Pak jsme zbystřili, protože byly i zprávy, tuším, z Hlasu Ameriky, že došlo k tomu střetu a že je tam mlátí policajti. Jeli jsme na Národní třídu, pak jsme se nějak rozpadli a já tam šel z té strany od kavárny Slavia. Tam už stál kordon, tam je mlátili, a já proběhl do Slavie, kde byla známá číšnice Hanka. Říkali jsme si: to praskne, on ten režim padne. Vsadíme se o lahev šampaňského. Hanka říkala do roka, já do deseti let. To je moje vzpomínka. Ne, že statečně vzdoruji policejní přesile, ale že se opíjím s Hankou.

Zažil jste během sametové revoluce nějaké situace, které tehdy vypadaly bezvýznamně a dnes se jeví jako zásadní? Takové ty momenty, o nichž si dnes řeknete, že kdyby se tehdy rozhodlo jinak, šly by dějiny jinou cestou?

Pro mě je a bylo zásadní jedno - tehdy jsme měli na paměti, co se stalo na náměstí Nebeského klidu v Číně, kde studenty rozjezdily tanky. Zpětně jsem četl spoustu dokumentů, třeba různé debaty v knize Michala Horáčka „Když pukaly ledy“, jak se bavili s těmi generály o tom, že existovala varianta použití brutálního násilí. To je moment, o kterém někdy uvažuji. Skutečně se to mohlo stát a zaplať Pánbůh, že se to nestalo. Nedávno jsem opět četl paměti Prokopa Drtiny, ve kterých Drtina popisuje věci už dávno zapomenuté, které si člověk musí nějak osvěžit studiem historie. Píše tam o mobilizaci v roce 1938, kdy okamžitě nastoupilo milion ozbrojených mužů. Mýtus, že Čech je Švejk, je nesmysl. Švejk byl naprosto ojedinělá postava, úžasně zajímavá, ale vůbec to nebyl nějaký typický český člověk. Typický český člověk v negativním slova smyslu je bezpáteřný kariérista, který hrabe, snaží udržet někde nahoře, slouží mocným. To Švejk nikdy nedělal. Nikdy nikomu nesloužil, nikam se nedral. Ze všeho si dělal krvavou srandu a byl cynický a tak dál, ale nebyl prospěchář a udavač. Představa, že Švejk někoho udává, je nesmysl, to je jedna věc. Druhá věc je, že v těchto dějinných situacích se Češi chovali statečně. Psal jsem reportáže o účasti českých vojáků v bitvách první světové války v Itálii, kterých se zúčastnilo asi 10.000 českých mužů. Dodnes tam v těch údolích zůstali někteří nepohřbeni. Bojovali strašně hrdinně a statečně. Myslím si, že skutečnost, že v roce 1989 nebyly nasazeny tanky proti lidem, nevyplývá z nějaké české holubičí povahy, ale že jsme prostě měli ohromné štěstí. Stejně jako si myslím, že nějakým neuvěřitelným škubnutím osudu došlo k řezání těch studentů. Bylo odsouzeno nějakých pár malých ryb, ale kdo, co… vždycky je chaos. To, že se odehrál pouze tento moment, bych přičítal náhodě. Někdo tupý mohl klidně zavelet, že pojedou tanky, a mohla z toho být krvavá mela. Tak to je k těm dějinným momentům.

Jste programovým ředitelem Knihovny Václava Havla. Byl jste přítomen slavnostnímu odhalení jeho busty v americkém kongresu?

Nebyl. Tam jako zástupce jela naše ředitelka Marta Smolíková. Já mám na starosti program klubu Knihovny v Ostrovní ulici. Máme zhruba 15 pořadů za měsíc a jaksi „havlovsky“ dbáme na to, abychom stavěli pořád pevnější mosty s různými literáty a s lidmi z opozice ze zemí, kde panuje totalita, kterou my dobře pamatujeme. Máme ukrajinské večery, jezdí k nám čínští disidenti, měli jsme tu vietnamské setkání. Václav Havel byl nepřeberná osobnost, na jednu stranu státník, ale také kulturní člověk, spisovatel, dramatik, z jeho odkazu je neustále co vybírat. Teď třeba bude jeden večer věnován Havlovi a Dalajlámovi. Nebo večer na téma Havel jako kamarád britského dramatika Harolda Pintera, to sem zase přijdou specialisté na divadlo 20. století. Nebo Havel v Izraeli, večer ve spolupráci s izraelskou ambasádou. Havlovy kontakty byly velmi intenzivní a my jsme brali jako samozřejmost, že se s naším prezidentem touží spřátelit nejvýznamnější osobnosti světa. Dalajláma, papež, všichni prezidenti o to strašně stáli. Dnes paradoxně vidíme, co to bylo za bohatství. Také se zabýváme, a to doufám, že by měl radost, současnou literaturou. Spousta literátů a literátek tu má svoje pořady je to zcela různorodé. Pravidelné pořady tu má třeba katolický kněz a spisovatel Marek Orko Vácha a vybírá témata jako: lidský druh vymírání – nevymírání, a přijde na něj sto lidí. Kdybych byl žil, jak jsem toužil, jako literát odříznutý sám na venkově, chodil do hospody, psal knihy a pil pivo, tak bych určitě měl nějaké deprese a pocity jako „lidé jsou hloupí“ a „nikdo nečte“. Tady mám to štěstí, že se nacházím v jednom z kulturních epicenter a vidím, že to není pravda. Chodí sem spousta inteligentních lidí a vím, že i mladí mají obrovský zájem, ačkoliv jsem si myslel, že moje mládí a ta rebelie, underground a Plastic People, Václav Havel, Ivan M. Jirous, že to zmizí, že to nutně musí zmizet, protože čas pořád jede. Najednou lidé zjišťují, že to fakt bylo Něco. Vratislav Brabenec z Plastic People, dneska je mu sedmdesát, když tady má večer, předčítá básničky a hraje na nějaký nástroj, tak je obklopený mladými lidmi, kteří to vnímají jako takové bájné vyprávění starců. Nevěděl jsem, že tenhle most bude existovat, a on existuje a je pořád silný. Po undergroundu totiž žádný další silný příběh nenastal.