IN MEMORIAM

IN MEMORIAM

Miloš Ondrášek

Před více než čtyřiceti roky jsem byl z Port Moresby, Papua Nová Guinea, přeložen do Melbourne, Austrálie. Byla to velká změna, nejen v zaměstnání, ale vůbec. Koupili jsme si pětipokojový domek na východním předměstí, jen velmi krátce po nastěhování se mi udělalo zle, manželka zatelefonovala na nejbližší lékařskou pohotovost. Melbourne je čtyřmilionové město, přijel doktor, český exulant. Náhoda jedna k milionu. Během krátké doby jsme se s doktorem a jeho rodinou stali dobrými přáteli, bydleli nedaleko. Nastávalo léto, v jedno nedělní odpoledne nás pozvali na zahradu k bazénu, který jsme neměli a dosud nemáme. U bazénu jsme se seznámili s přáteli doktora, jeho paní s nimi připlula do Austrálie na stejné lodi někdy začátkem padesátých let, znali se tedy dlouho. Tito obojí manželé byli velmi mladí, když opustili republiku po únorovém puči v roce 1948. My patříme mezi ty, kteří se rozloučili s rodnou hroudou v roce 1968, to nám bylo již ke čtyřicítce. Náš nový známý vystudoval v Praze elektrotechniku a zde působil v celoaustralském výzkumném ústavu, zabýval se dynamikou tepla. Co to znamená vlastně nevím dodnes. Jak zůstat v plném zdraví za tropických podmínek mne učil doktor, náš první známý krajan po našem nastěhování do Melbourne.

Nikoliv všichni poúnoroví uprchlíci přijali nás, posrpnové, s otevřenou náručí. Domnívali se, že jsme indoktrinovaní komunismem a přijeli jsme do Austrálie jenom proto, abychom zbohatli. Ti, kteří opustili republiku v roce 1948, vlastně nevěděli, co znamená žít pod komunistickým násilím. A většina posrpnových exulantů dodnes lituje, že nezbohatla. A tak se u bazénu setkal přistěhovalecký mikrosvět, dvě rodiny “staročechů“ a jedna rodina “augusťáků“. Porozuměli jsme si přes všechny rozdíly, byli jsme jedné krve. “Na kafe“ jsme se setkávali často, měli jsme spolu předplatné na koncerty. Přátelství trvalo až do rozloučení doktora a matematika s tímto světem. Doktora to potkalo před čtyřmi roky, matematika v letošních Velikonocích. Pán Bůh si pro ty, které má obzvláště rád, přichází na Velikonoce, svátky, kterými se světí jaro v zemi, odkud jsme přišli. Konec tohoto března se stal osudným mému nevěřícímu příteli, připomíná mi to podobenství o ztraceném synu. Matematika jsem pokládal až do jeho samého konce za nevypočitatelného. Nad jeho rakví jsem slyšel, že byl volnomyšlenkář, sám se pokládal za agnostika s názorem o nepoznatelnosti světa kromě smyslové zkušenosti. Lišil se tím od dalších dvou členů tohoto triumvirátu? Poslání druhého přítele, nepokoušejícího se o celý svět, spočívalo v zájmu o člověka. Na jeho studiem a praxí získané smyslové zkušenosti (zraku a sluchu) spočívalo stanovení správné diagnózy.

Ztratil jsem dva přátele z nejmilejších. Na ostrově Papua Nová Guinea se mluví třemi sty jazyky velmi od sebe se lišícími, když jeden Papuánec druhému rozumí, je vantok, v pidgin English to znamená, že je spojuje “one talk“. Byli jsme tedy vantoci, rozuměli jsme si. Nevadilo nám, že jsme se někdy názorově rozcházeli, naopak, naše přátelství to nemohlo narušit. Divil se ateista, že se věřícím bezhříšnost nedaří? Pokládali jsme se za tři námořníky na jedné lodi, nepovažovali jsme se za hlasatele konečné pravdy, měli jsme ale dobrou vůli. Proto jsme kamarádili čtyřicet let, jeden od druhého jsme se učili, obohacovali. Jednou jsem s matematikem vyrazil na několikadenní výplaz na dvoutisícový Mt. Bogong, souřadnice vrcholu určil podle mapy. Pražské znal zpaměti. Podle těchto dvou ukazatelů na místě stanovil v kilometrech, jak máme daleko na Václavské náměstí. Zajímal se o avifaunu, orel klínoocasý ho fascinoval. Na pakobru páskovanou zblízka hodil klobouk, aniž by jí ublížil. A ona jemu a nakonec i mně, její jedna dávka jedu by spolehlivě stačila dvěma osobám na odchod do ráje. Nebo do pekla. Matematik rád hrál odbíjenou a byl neohrožený lyžař. Doktor ještě za studií na melbournské univerzitě byl brankářem českého fotbalového klubu Slavie a po dlouhá léta si zachovával línii na tenisovém kurtu.

Odvažuji si tuto vzpomínku zakončit myšlenkou, že na dně duše mého agnostického přítele kmital malý plamének víry. A na dně duše mého téměř dogmatického křesťanského přítele kmital malý plamének pochybností. Ať odpočívají v pokoji. Requiescat in pace.

Podle starozákonního Kazatele vše má svou dobu, každé konání pod sluncem má svůj čas k narození, k sázení, ke sklizni, k smíchu, nářku a posléze k umírání.