New Page 1

NA HRADĚ S HYNKEM KMONÍČKEM

Barbara Semenov

Teploty českého léta překonaly třicítku a dobyly i kamenné zdi Pražského hradu. V kanceláři prezidenta nevládne on, nýbrž památkáři, a proto zde klimatizaci nenajdete. Prostorám ředitele zahraničního odboru však tropická vedra jaksi sluší i přísluší. Ve chvilce, kdy si do poslední minuty pracovně vytížený Hynek Kmoníček zařizuje hodinku času k našemu rozhovoru pro Čechoaustralana, se rozhlížím v exotickém prostředí jeho místností. Usadil mne sice přímo do své vznešené hradní pracovny, ale já se vracím do ředitelova předsálí. Sbírku zde vystavených artefaktů totiž hned tak někde neuvidíte. U okna, z kterého málem dosáhnete na svatovítskou katedrálu, stojí velký lodní kufr polepený australskými svéráznými dopravními značkami, na stěnách bojují o vaši pozornost suvenýry ze všech dalších kontinentů, fotografie osobních setkání se světovými velikány, - několik metrů čtverečních nabitých rozličnými mementy dýchá připomínkami výjimečných zážitků…

Celé sbírce ovšem vévodí hinduističtí bohové, - sloní hlava Ganéšy, boha odstraňujícího překážky na cestě k úspěchu přirozeně čelí vstupním dveřím. Jak známo, jeho jediný kel odkazuje na schopnost překonat veškeré formy dualismu. Velké uši Ganéšy mají zas symbolizovat moudrost a ochotu naslouchat zejména těm lidem, kteří vyžadují pomoc. Zakřivený chobot představuje schopnost odlišit skutečnost od iluze, naproti tomu symbol na čele značí umění měřit minulost a budoucnost. Rozumím tedy sympatiím, které ke Ganéšovi zjevně chová jeden z nejbližších poradců prezidenta České republiky. Na řediteli zahraničního odboru prezidentské kanceláře je zřejmé světoobčanství, ze kterého vychází jeho chápání naší země, a které umocňuje jeho vlastenecké smýšlení. Jak sám říká, na to, aby byl Čech vlastenec, musí strávit část svého života v zahraničí.

Na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky začal Hynek Kmoníček působit již v roce 1995, zpočátku na odboru Blízkého východu a Afriky jako teritoriální rada pro země Perského zálivu a rada pro Izrael a Palestinu, v letech 1997 až 1999 jako ředitel odboru. V roce 1999 pracoval jako vrchní ředitel sekce Asie, Afriky a Ameriky. V letech 1999–2001 zastával funkci náměstka ministra se specializací na mimoevropské země. V období 2001–2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku a mezi roky 2006–2009 pak velvyslancem České republiky v Indii, Bangladéši, Nepálu, na Maledivách a na Srí Lance. Čechoaustralanům je známý především jako bývalý velvyslanec v Austrálii, kde působil od května 2011.

Domlouváme se, že máme některé životní peripetie vlastně podobné. Oba jsme měli rodiče lékaře, se kterými jsme již v dětském věku poznali velký kus Asie – já Koreu, Čínu a Indii, Hynek Kmoníček Uzbekistán, Irák, Irán a Afghánistán. Část života jsme prožili ve Spojených státech, poznali jsme důvěrně Austrálii a zůstali jsme věrni Česku.

Když se v roce 2001 Hynek Kmoníček ocitl ve službách diplomacie na půdě OSN a podíval se na tehdejší seznam 194 členských zemí, zjistil, že kromě snad šestnácti – jednalo se hlavně o některé ostrovy v Karibiku a v Pacifiku - byl vlastně všude. Se smíchem a humorem mu vlastním podotýká, že poté, co se s oblastí Pacifiku seznámil během svého působení v Austrálii, mu zbývá k objevování snad jen Antarktida. Za sebou už nemá pouze nějakou tu výzkumnou stanici poblíž pólu.

„Chce-li Čech zjistit nakolik je Čech, obvykle to nezjistí v Čechách. Každý krajan ví, že pokud se nachází v obdobném kulturním okruhu, nevyniká jeho odlišnost. Teprve ocitneme-li se v jiné kultuře, začneme zjišťovat, co je naše, čeho se nezbavíme a co naopak nepotřebujeme a můžeme odhodit jako staré zavazadlo. A svoji identitu začneme částečně spojovat s tou kulturou, do které jsme odešli. Znamená to, že věci podstatné si zachováme, odmítáme se jich zříct v nových podmínkách, byť mohou být novým prostředím ovlivněny. V diaspoře je nejlepší identifikací češství jazyk, tuto jazykovou identifikaci si ovšem v Čechách málokdo uvědomí. Pocit češství je vlastně jazykový klub.“

Divím se – Jenom jazyk? Co třeba národní tradice, kultura, historie naší země?

„Kulturnost, o které mluvíte, je jistě další identita. Filozof Bělohradský by to nazval ‚kulturní volba‘. Není to už něco, s čím se rodíme a jak jsme byli vychováni, ale výsledek našich rozhodnutí. Vliv má, kde člověk studuje, spolužáci, společenské kontakty z onoho klíčového období každého jedince mezi jeho šestnácti a pětadvaceti roky. Koho člověk zná, přijal za své nejbližší, to je už jeho osobní kulturní volba. Češství jako jazykový klub, kultura a vzdělání jako osobní volba a navíc se připojuje druhá kulturní volba – volba cítit se Evropanem. Česká kultura byla vždy součástí, střípkem obrovské evropské mozaiky, do které logicky patří.

Tato druhá volba je pro lidi poměrně nová, za první republiky nebyla, tehdy bylo dané, že jsme Západoevropané, vůbec jsme to neřešili. Pak přišel zlom druhé světové války, půl století období komunismu, které nás vlastně odtáhne na Východ a my celou tu dobu vysvětlujeme našim západním bratrům a bratrancům, že na Východ nepatříme, že nejsme na konci Východu, ale že jsme na konci Západu. To se objevuje například v mnoha Kunderových textech, ve kterých se po osmašedesátém roce snažil na Západě vysvětlit, že nejsme Východní Evropa. To není záležitost jednoho nebo druhého společenského zřízení. Východ pro nás mnohdy představuje cizí, orientální způsob života, protože jsme byli odjakživa součástí Západu. To byl šok Mnichova – my se vždy cítili být západní. Západ nás však zařadil na Východ a dokonce ani nechápe, proč bychom se tím měli cítit inzultováni, na tom přece není nic špatného. Ale my říkáme – pro nás je, vždyť je to holý historický nesmysl, naše kultura nikdy nepocházela z Východu.

Ta druhá kulturní volba stále ještě není dokončena – jde o to být Evropanem. Jsme součástí jedné evropské kultury, kterou nedefinujeme režimem, ale kulturním okruhem. Dnes patříme oběma okruhy do Západní Evropy. Paradoxně, dnes o nás už Západ pochybuje méně, ale my pochybujeme více.“

Čím to je? Opět mne napadá problém nedostatečné osvěty, která by lidem tyto základní věci měla lépe vysvětlovat.

„Ano, věci lze rozumově vysvětlit. Ale zde se jedná o otázku pocitů. A rozumově vysvětlovat pocit moc nejde. Je to jako otázka náboženské víry. Pocity víry buď máme, nebo nemáme.

Ve světě najdeme také hodně těch, kteří aktivně, vědomě svůj český původ tají. Mám na to ironicky české heslo – ‘Buďme všichni Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět‘. Což je přesně tak, jak se často lidé chovají. A právě tím vlastně víc než čímkoli jiným prokazují své češství. Bylo někdy výhodné být Čechem? Moc ne. Bylo lepší, nechat si tuto kartu v rukávu a raději se k češství příliš nehlásit. Naše historická tradice, když se podíváme na posledních tisíc let našeho národa, tak ze sedmdesáti procent byla: Buďme Češi doma, ale nemusí o tom nikdo vědět. Nehrdí Češi jsou o to češtější. Je to i věc vzorů. Pokud je jasně přijato, že jsou věci, na které všichni Češi mohou být hrdi, pak se k nim budou hlásit.“

Co se vzorů týče, týkají se jak naší kultury a osobností, tak českých produktů. Říkal jste mi, že jste v Melbourne poblíž Victoria Marketu objevil zajímavý bar, který se pyšnil českou motorkou Jawa a dokonce nese její jméno?

„Česká designérka v Melbourne přišla někde ke staré motorce Jawa, o které se Australané nejspíš domnívali, že je z indonéské Jávy, a jedině tím, že se jim tak zalíbila, se začali o ni zajímat, a zjistili ke svému překvapení, že existuje nějaké Česko. Bar se stal následně populární nejen českými motorkami, ale také nabídkou českých piv, a tak si tam na českém jméně postavili „brand“ – svoji značku Jawa Bar. To je ale co musí dělat Český stát jako stát. Musíme si umět vybrat své silné stránky a ty umět prodat na kompetitivním světovém marketu.“

To je samozřejmě správná taktika. Ale kdy se to bude konečně dít?

„No, už se to děje, ale Češi jsou vždycky skeptičtí. Málokterý Čech řekne, já jsem hrdý, jak Česko vypadá.“

Já to řeknu vždycky.

„Ano,“ směje se Hynek Kmoníček – „to řekne extra vlastenec žijící v Austrálii.

Do Čech přitom přijíždí ročně 3x více turistů než do miliardové Indie. Považte, ‘Incredible India‘! To musí mít turisté setsakra důvody k nám jezdit. Důvody, na které Čech být hrdý může, ale typicky skeptická česká povaha to vše jaksi relativizuje. To je historicky dané. Vy to relativizujete, aby to nevypadalo, že je to tak dobré. Protože když to vypadá tak dobře, tak vám to nejspíš někdo odebere. Nebude nás nikdy tolik Čechů, abychom si to uchránili. Řeknu to nadrsno, když člověk projede po polských památkách, po Krakovu už pomalu není kam a co obdivovat. Po mnoha válkách, kterými Polsko prošlo, toho tu moc nezbylo. A porovnejme polskou hrdost na krakovský Wawel a českou hrdost na 1200 hradů a zámků u každého druhého městečka u nás. Ale možná se v tom promítá ta česká historie. Máme se doma dobře, tak to nebudeme ukazovat sousedům. Když se nás zeptají, jak se máme, řekneme: No nic moc. Možná, je to bezpečnostní zařízení, které strašně zdeformovalo náš národní charakter. Tragédie malých národů v sevření národů nesrovnatelně větších, které by chtěly urvat jakýkoliv kus žvance pro sebe.“

To by mělo pomalu odeznívat s nešťastnou historií. Myslím, že vedle osvěty je také důležitá možnost lidí cestovat, žít v jiných zemích, vidět Česko, jak často ráda říkám, pohledem zvenčí… Jaká je vaše vize, kde vidíte Česko za dalších dvacet let?

„V Evropě, - v mnohem propojenější, jedné Evropě. Ona generace, pro kterou je období uzavřeného komunistického státu stejnou vzdálenou historií jako bitva u Waterloo, ta generace neprošla tím co my. Je normální, že jdou dnes studovat na Univerzitu Karlovu, druhý rok pokračují v Paříži, pak ve Španělsku…, žijí v Evropě a uvědomí si jednak, kolik toho češství v nich je, to z nich onou kulturní volbou dělá nejen více Čechy, ale také na druhé straně pochopí, jak moc patří do Evropy, že jsou také Evropané, že Evropané jsou si všichni podobní. Oba jsme žili ve Spojených státech, tak víme, že rozhlédneme-li se tam kolem sebe, lidé vypadají jako my, ale evropsky nikdo nepřemýšlí. Stejně tak jsme oba žili v Indii, tam je na základě rozdílné fyziognomie jasné, že když lidé vypadají jinak, jinak i uvažují. Naše mladá generace, pro kterou je úplně normální, že žije v několika jazykových kulturách současně a pohybuje se po celé Evropě, se může cítit prvotně Čechy, ale udělali i tu druhou kulturní volbu - berou za své hřiště dnes už celou Evropu. A přijde jim úplně normální, že jejich firma má šest vlastníků, každý je z jiné evropské země, všichni pracují různě po Evropě, a není v tom zásadní rozdíl. Evropa se slučuje, ať chceme nebo nechceme do něčeho, co začíná působit jako společné státy evropské, i když třeba ne politicky, tak aspoň ekonomicky. A nárůst Asie nás do toho vlastně nutí, protože my si nebudeme moci dovolit mít každých šedesát kilometrů jinou měnu, vytvářet jiné daně a úrokové míry jenom proto, že to historicky tak třeba sto let bylo. Všichni, kdo hovoří o národní síle a státu, zapomínají, že hovoří o posledních sto padesáti letech Západní Evropy. Předtím stejně neexistoval žádný národní stát. Existovaly jakési mini jednotky, které se slučovaly a staly se větší, a dneska se stávají ještě větší. Je to vlastně pokračování sjednocování Evropy od městských států, k národním státům, až k nadnárodnímu státu. Kdybyste se zeptala kdysi Benátčana, zda bude ve stejném státě s Janovanem, tak by si ťukal na hlavu, bylo by to pro něj tak reálné, jako kdybyste se dnes zeptala Čecha, jestli si myslí, že bude někdy ve stejném státu s Portugalskem. No a bude…“

To už je tedy odvážná vize…

„150 let.“

Asi něco jako čínská Austrálie. Přesto snad Sydney nebude Peking a Praha se nestane Bruselem?

„Co je silné, zůstane, co je slabé, odpadne. To je stejné jako s naším češstvím v Austrálii. To co je v nás silné, to z nás nikdo nedostane. Co je slabé, je nahrazeno novým.“

Tady se blížíme k otázce velmi vášnivě diskutovaného multikulturalismu. Jinak je to v Austrálii, jinak v Evropě. Víme, že i současný prezident není myšlence multikulturalismu příliš nakloněn. Jak to vidíte vy?

„Já to multi-kulti žiju, těžko najít víc multi-kulti člověka tady, než jsem já. Přiznávám ale svému prezidentu a jeho názorovému okruhu, že ono to má své meze. Evropa jako moudrá stará paní cítí, jak daleko lze zajít bez ztráty sebeidentity. Trochu jiné je to v Austrálii, kde se národ tak trošku stále tvoří, to samé v USA. Z druhé strany ta Evropa je v jiné situaci. Já to vysvětluji tak, když se někdo přestěhuje z Libye do Evropy, protože se mu víc líbí Evropa než Libye, a je jednodušší a bezpečnější žít v Evropě než v Libyi, dělá to proto, že Evropa je jiná než Libye, kdyby byla stejná, tak proč by se stěhoval? Tak by taková měla zůstat. Libyjec se nestěhuje proto, aby Praha byla libyjská. A to je mé vysvětlení, když začne říkat: A proč tady není toto a toto a toto. Řeknu: Protože to nás dělá odlišné od Libye a to je proč jsi sem přišel, jestliže ti to tak vyhovuje, vítej, jestliže ne, no tak víš, kde to je přesně tak, jak to popisuješ, - v Libyi, tak honem domů! Je třeba bránit evropský charakter Evropy. Neděláme to proti Islámu, ale děláme to pro Islám, protože je důležité, aby to na světě nevypadalo všude stejně. A aby si každý z nás mohl vybrat, kde chce žít.

Není jiná cesta, než že ta interakce mezi kulturami bude narůstat. Z druhé strany, kdyby se ty kultury smísily, interakce skončí. Na rozdíl, abychom měli různé pokrmy, tak všechno bude jeden Eintopf – a to přece není výhodné pro nikoho.

Víte, to je na strašně dlouhou diskuzi. Jako onen americký systém tavicího tyglíku. Dodnes nejsem přesvědčen o tom, že tam funguje. Nemám pocit, že je to ‘Melting pot‘. Já si myslím, že je to ‘Zebra‘. To jsou prostě různé skupiny imigrantů, kteří žijí uvnitř své vlastní skupiny, a na krajích svých čtyř bloků, které obsadily, se stýkají s kulturami dalšími. A to velmi mírově, vzájemně se obohacují, dosáhnou jistého často poměrně minimalistického počtu smíšených manželství, ale převážně žijí dovnitř své komunity. Takže to jsou takové pruhy, například v obrovském Queensu – proto tam žiju, to je přesně ono: Tam jsem ve své egyptské čtvrti, kde jsem jedinej Žid, a proto nikomu nepřijde divný, že za mnou chodí kamarádi z vedlejší čtvrti, protože tam jsou všichni Kolumbijci. A z druhý strany jsou zase všichni Řekové, a ono se to krásně míchá a přitom je každý na svém.“

A co v Austrálii? Nejsou tam imigranti více integrovaní, není to trochu méně vyhraněné?

Podle mne je to možná trochu odlišné v každém australském městě. Oba víme, že v Sydney jsou libanonské části, kde by se každý divil, kdybyste se tam přestěhovala, a nebyla Libanonec či provdána za Libanonce. Zase ta Zebra. V Melbourne se třeba nevytváří clustery na mapě, ale vytváří se tam mentální clustery. Vždycky když jedu v Melbourne taxíkem, tak mne veze z devětaosmdesáti procent Afghánec. Je to logické, protože to je ta poslední větší skupina emigrantů, která začíná touto prací na startovacím žebříčku společenského řetězce, odkud se poběží dál. A pokud to není Afghánec, tak je to Ind, a když je Ind, tak je z Punjabu a když je z Punjabu, tak v melbournském taxíku obvykle hovořím Hindi nebo Pashto. A to mi výrazně pomůže… (smích). Ty clustery tam prostě jsou.

Ono to je obojí nesmysl, říkat, že se kultury nemíchají a nemají míchat, anebo říkat, že se kultury míchají a míchat musí. A zároveň, že se mají smíchat do jednoho velkého kotle, kde už ani nevíme, kdo jsme, k tomu ani přirozeně nedochází - Melting pot, - no nevím, myslím, že to tak nepracuje…

Po pravdě, já bych věděl o jednom jediném místě, kde jsem žil a kde skutečně existuje takový Melting pot, který to opravdu semele na jednu typizovanou strusku – a to je Izrael. Respektive Izrael jaký byl, ne jaký je nyní. Izrael, když tam přicházel menší počet emigrantů, do 20 procent, a všichni emigranti museli jít do armády. Ona povinná vojenská služba v podstatě opravdu dokázala semlít ten materiál do fáze, kde na konci vycházel typický Izraelec, jehož většina kamarádů je z jeho vojenské jednotky a pravděpodobně bude pracovat dříve či později ve firmě, jejímž CEO bude bývalý plukovník na štábu v jeho jednotce. Jakkoli to zní militarizovaně, není to tak, v Izraeli ti lidé jsou tím, čím projdou, společně vzájemně stmeleni. A tam bylo do velké míry jedno, jaké etnikum do toho masomlýnku izraelské armády v oněch tvárných 14–19 letech dali, ten výsledný produkt byl. Potom, když začalo být emigrantů víc, než tato mašinérie stačila nabrat a pozřít – například z Ruska, kdy staří lidé už do armády nešli – tak nastala ta klasická diversifikace Melting potu na Zebru. Dnes je Izrael taky Zebra, před dvaceti lety byla Melting pot – jako snad jediná společnost na světě. Bylo to militaristicky násilné, protože díky tomu, kde stát leží, neměl ani jinou možnost. Byl to tedy důsledek vnějších příčin.“

Nemohu si odpustit poznámku, že ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta je zajímavý tím, že má rád kontroverzní témata, ale na druhé straně je strategickým diplomatem, k čemuž se hbitě a obrazně vyjadřuje:

„Mám rád plápolající plameny, nikoliv ovšem požár. V tom bych byl dobrý Australan, - oheň na BBQ je nutný, protože dělá masíčko měkčí, ale nikdy toho ohně nemůže být tolik, aby nám to sežehlo domy v Canbeře. Omezený oheň k životu patří, bez toho by se ani eukalypty nerodily, z druhé strany ale nikdy nesmí dojít k požáru, protože ten je nekontrolovatelný a neuhasitelný. Dost často to v těch diskuzích vedu tak, že nechám lidem zapálit několik umělých malých ohnisek, ale ve chvíli, kdy vidím, že by se propojily v požár, tak se začnu chovat jako zodpovědný Australan.“

A na závěr nezbytná otázka – co se Hynku Kmoníčkovi líbilo na Austrálii nejvíce?

„Prostor. Nikde jinde se v takové míře nenachází. Dává vám to ohromnou míru i mentální svobody. Protože lze růst donekonečna. Můžete se posadit na své farmě, a když ji rozšíříte na trojnásobek Belgie, pořád ještě nejste u sousedů. Velmi neevropské a osvobozující, nenarážíte zde na hranice toho druhého. To je typicky australská věc, kterou si člověk uvědomí až tam. Tudíž si pak Australané, protože na sebe neustále nenarážejí, tolik nezávidí jako Evropané.“

A nelíbilo?

„Za takovýto prostor ovšem platíte tím, že je tam nedostatek řekněme aktivního kulturního dědictví, protože ti lidé mají k sobě opravdu daleko svým způsobem pak i mentálně. V mém případě to bylo do velké míry ovlivněno životem v Canbeře, ta funguje velmi specificky. Já třeba Čechům na přednášce říkám, že mám Canberru opravdu rád, vždycky se tam budu rád vracet, ale mám-li ji popsat? - Město velikosti Brna, nadmořské výšky a sezónnosti Špindlerova mlýna a kulturního života srovnatelného s Přeloučí. Aby to Čechům bylo jasné. Z druhé strany neznám žádné jiné hlavní město s tolika desítkami kilometrů stezek pro koně, kde můžete na koni jezdit celé dny. Ono to má své výhody a své nevýhody…

V konci byla moje australská zkušenost strašně zajímavá a strašně australská. Australská v jednom slova smyslu, že v Austrálii se naučíte spoustě věcí, ale ty věci můžete použít jenom v Austrálii. Je to velmi nepřenositelná zkušenost, velmi nová. Nedá se říct, že by se tam člověk nic nenaučil, učí se každý den něco nového, pro tu zemi specifického, ale je strašně obtížné, to co se tam naučíte, přenést kamkoliv jinam, protože ty podmínky jsou tolik odlišné, počínaje přírodními a konče ekonomickými. Všude jinde už je to jiné.“

To samé byste mohl ale říci o Indii, nebo o Blízkém východě…

„V Indii se naučíte, že nikde na světě nejsou Indové tak tvrdí k jiným Indům jako právě tam. A ona tvrdost a rvavost, tu potom můžete přenést do jakékoliv jiné kultury. V Americe se zase naučíte tah na branku, v Indii tvrdosti, a to jsou přenositelné věci, ale ten australský – mentálně, duchovně, ekonomický systém je natolik svébytný, že jinde už takto fungovat nemůže.

Nevěřím, že by někdy v životě přišla do Austrálie ekonomická krize klasického stylu. Ta vzniká, protože podražily peníze, tak omezíte výrobu, to v Austrálii nejde, protože řekněte mi, co se v Austrálii vyrábí? Ona je vlastně úplně mimo ekonomický vývoj na základě svého nerostného bohatství a jeho vývozu. To je tak svébytné, že uvnitř tohoto jejího trhu se musíte naučit, jak tam fungovat. Ale když s touto ekonomickou výbavou přijdete do Benešova, tak je vám stejně platná jako umění chytat possumy do klece.“

Což je umění.

„A stejně v Benešově potřebné. Nicméně v Canbeře bez toho nevydržíte J.“