Hvezda Albert Einstein

HVĚZDA ALBERT EINSTEIN

Barbara Semenov

Obden začínám den v tělocvičně. V Austrálii se jim dnes říká Gym, v Česku - Posilovna. Už dávno nemají dřevěné ribstole, žíněnou žíněnku a lavičku na háky. Ani kozu či bednu – náčiní, která jsem v mládí nenáviděla. Svoji dnešní mašinu „Crosstrainer“ miluji. V rytmu svižných nahrávek z ipadu na ní poskakuji dobrou hodinu a jak se v kardio-aerobické hale cvičírny/mučírny sluší a patří, sleduji mimoděk hrátky světového vědomí z deseti televizních monitorů rozvěšených mezi „high-tech“ sportovním nářadím. Každá obrazovka žije něčím jiným, zajisté důležitým. Kulinářství, Bílý dům, omlazování, poslední hity, čutálisti, reality show, sitcom,… zvuk netřeba.

Jednoho rána jsem byla překvapena nebývalou souhrou kanálů. Téměř všechny zabíraly po celou hodinu mého cvičícího snažení jakési ocelové dveře, před kterými se nelítostně tlačil a zápolil dav novinářů, filmařů, paparazzi a čumilů. Občas ze dveří vyšel Indonésan v uniformě, dav vřel v nesoudném klání o skulinku lepšího výhledu, to včetně kameramanů úctyhodných národních vysílacích stanic. Výsledkem jejich projekce na obrazovkách byla však celou hodinu pouze tlačící se masa lidských pozadí, hlav a čupřin, a zdvižených paží třímajících cokoli, co by zaznamenalo nadcházející senzaci. Neznalý situace by se mohl domnívat, že se za eskortou obrněnců po více než hodině napínavého čekání objeví přinejmenším nejlépe placená hvězda světa Madona nebo masový vrah. Nikoli. Pod kostkovanou čapkou a neprůhledným šálem se skrývala nicotná ženská postava, která byla před devíti lety přistižena po příletu z australského Brisbane na Bali s 4.2 kg marihuany.

V Austrálii ví dnes každé malé dítě, kdo je Shapelle Corby. Devět let se australská veřejnost zaobírá jejím příběhem. Vinná nebo nevinná? Média se zamilovala do nepřehledné situace a manipulují nadále s veřejným míněním. Čemu má dobrý Australan věřit? Pohledná dívka pláče za mřížemi v nelidských podmínkách věznice Kerobokan – Hollywood natočil několik podobných příběhů, kdy byl balík drogy podstrčen nevinným. Australská televize dostala skutečnou předlohu ze života. Na druhé straně se nabízejí fakta o problematické rodině, kde jsou trafikanti s drogami realitou. Novináři se nemohou nabažit nevyčerpatelného zdroje spekulací a téměř celou dekádu zaplňují stránky novin a časopisů stejně tak jako rozhlas a televizi poutavým příběhem nešťastnice, neslavně slavné, v budoucnu díky další publicitě dost pravděpodobně i pohádkově bohaté.

Přemýšlím v potu tváře na svém cvičidle, kde zůstala tradice vznešeného žurnalismu s původními ideály osvěty a inspirace? Jak je možné, že každý ví podrobné detaily o životě jakéhosi děvčete, které vše co dokázalo, je, že bylo přistiženo (ať již spravedlivě nebo nespravedlivě) při pašování ‚marušky‘, zatímco dejme tomu o nějakém Einsteinovi je známé dnes málem jen pořekadlo „No Einstein z tebe nebude“?

Jistě, o Einsteinovi toho bylo napsáno již mnoho, ale opakování je matka moudrosti. Kdy bylo naposledy připomenuto něco z jeho velikosti? A co omladina, nakolik je informována o této hvězdné osobnosti? Chápu, že není třeba studovat dnes již samozřejmou teorii relativity, ale k jeho stále aktuálním filosofickým myšlenkám neuškodí se čas od času vracet.

V měsíci, kdy uplyne 135 od jeho narození, tak ráda učiním. Docvičím a otočím se zády k obrazovkám, kde došlo na finále show toho dne. Zakuklená propuštěná se probojovala vřavou do hermeticky uzavřeného vozu a za ní se strhla smršť nedůstojná lidskému druhu. Dav přes sebe šlape, leze, sápe se na blatníky v nepochopitelné hysterii získat aspoň jeden snímek – čeho? Ničeho. Slovy Einsteina „Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist“.

Albert Einstein se narodil 14. března 1879 v Ulmu v německém Württembersku, asi 100 km východně od Stuttgartu v židovské rodině. Navštěvoval katolickou obecnou školu a na naléhání své matky bral hodiny houslí. Když bylo Albertovi pět let, jeho otec mu ukázal kapesní kompas a Einstein poznal, že něco v „prázdném“ prostoru musí působit na střelku. Později tuto zkušenost popsal jako jednu z nejdůležitějších ve svém životě. Ačkoli pro zábavu stavěl fyzikální modely a mechanická zařízení, byl považován za pomalého žáka, pravděpodobně kvůli dyslexii, ostýchavosti nebo velmi vzácné a neobvyklé struktuře svého mozku (což se ukázalo po jeho smrti). Později sám Einstein přisuzoval své objevy v teorii relativity právě této pomalosti. Říkal, že díky tomu, že přemýšlel o podstatě prostoru a času později než ostatní děti, mohl zapojit vyvinutější intelekt.

Einstein se začal učit matematiku, když mu bylo asi dvanáct let. Traduje se pověst, že v matematice propadal, ale není to pravda. Příčinou je jiný způsob známkování, který způsobil v pozdějších letech zmatek. V roce 1894, poté, co zkrachovala elektrotechnická firma jeho otce, se Einsteinovi přestěhovali z Německa do Pavie v Itálii. Albert kvůli tomu nedokončil střední školu. Ve svých 16 letech se přihlásil na přijímací zkoušky na Eidgenössische Technische Hochschule, ETH (Spolková vysoká technická škola) v Curychu. Ve fyzice a matematice sice dopadl na výbornou, ale propadl v ostatních předmětech. Bylo mu doporučeno dokončit střední školu a přihlásit se znovu. Odmaturoval na kantonální škole v Aarau v roce 1896. Při druhém pokusu již byl na curyšskou Polytechniku přijat. ETH dokončil o čtyři roky později, v roce 1900.

Klíčovým se v jeho vědeckém životě stal rok 1905. Ve své práci „O elektrodynamice pohybujících se těles“ poprvé zveřejnil zásadní poznatky Speciální teorie relativity. Ve stejném roce vysvětlil na základě Planckovy kvantové teorie i fotoelektrický jev. V roce 1908 se stává docentem na univerzitě v Bernu a o rok později profesorem na Curyšské univerzitě.

V roce 1911 na necelý rok působil i v Praze na tamní německé univerzitě. Na svých procházkách Prahou bádal o tom, jak spojit prostor, čas a gravitaci. Dala tehdy magická Praha podnět ke vzniku jeho slavné Obecné teorie relativity? Když v roce 1919 byla teorie experimentálně potvrzena, stál Einstein na vrcholu slávy. V roce 1921 obdržel Nobelovu cenu. Kupodivu ne za objev teorie relativity, ale za fotoelektrický jev.

Albert Einstein je často označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Vedle jeho již zmíněné a nejdůležitější teorie relativity a vysvětlení fotoefektu vyslovil ještě myšlenku kvantování elektromagnetického pole, Brownův pohyb a následně odmítal vědecké teorie dvacátých let minulého století, že chod mikrosvěta je založen na principu neurčitosti, pravděpodobnosti a náhody. Věřil, že za veškerým vesmírným děním existuje skrytý a neviditelný řád, díky kterému není pro pojmy jako je náhoda ve vesmíru místo. Své mínění vyjádřil slavnými slovy „Bůh nehraje v kostky“.

V pozdějších letech svého života se Einstein věnoval především práci na tzv. unitární teorii pole. Snažil se spojit gravitaci a elektromagnetickou sílu do jednotné teorie. Jeho snaha byla považována za neúspěšnou. Objevily se však také názory, že možná tuto teorii úspěšně dokončil. Když ale zjistil, že by její poznatky mohly být zneužity proti lidstvu, raději výsledky svého bádání lidem zamlčel. Bylo to v době, kdy usiloval celou vahou své osobnosti bojovat za světový mír. Na začátku druhé světové války poslal dopis prezidentu Rooseveltovi, ve kterém ho nabádal k podpoře výzkumu jaderného štěpení. I když byl dopis motivován strachem z německého jaderného programu, později si jej velice vyčítal. Na rozdíl od řady jiných vědců se domníval, že vědec nese odpovědnost za dopady svých objevů na život celé společnosti – „Při výrobě atomové pumy jsem se zúčastnil jediným činem: podepsal jsem list prezidentu Rooseveltovi, v němž bylo zdůrazněno, že je nutno zahájit ve velkém pokusy, aby se prozkoumala možnost vyrobit atomovou pumu. Byl jsem si ovšem vědom děsivého nebezpečí, které úspěch tohoto podnikání pro lidstvo znamenal. Ale k tomuto kroku mě přiměla pravděpodobnost, že Němci možná pracují na témže problému s vyhlídkou na úspěch. Nezbývalo mně nic jiného, ačkoli jsem vždy byl přesvědčený pacifista. Zabíjet ve válce není podle mého přesvědčení o nic lepší než obyčejná vražda… Poslední generace nám ve vysoce vyvinuté vědě a technice daly do rukou nadmíru cenný dar, který umožňuje osvobodit život a zkrášlit jej, jako to nebylo dopřáno žádné z dřívějších generací. Ale tento dar přináší pro naši existenci také nebezpečí, které ještě nikdy nebylo tak hrozivé. Více než kdy dříve závisí osud civilizovaného lidstva na mravních silách, které je schopno vyvinout. Proto úloha, která je uložena naší době, není snad lehčí než úlohy, které řešily poslední generace…“.

Einsteinovy objevy, názory a myšlenky nekončily u fyziky. Jeho vize a postoje jasně demonstrující antimilitarismus, pacifismus, lásku a harmonii jej právem řadí mezi největší humanisty lidského pokolení.

Každého z nás, kdo v hloubi svého nitra cítí potřebu pátrat po tajemství života a vlastní existence, kdo při pohledu na noční nebe poseté nespočtem hvězd žasne nad tajemstvím vesmíru, jistě osloví Einsteinova nádherná a nesmrtelná shrnutí prostého „Scio Nescio – Vím, že nic nevím“:-

؏ "Když se snažíte pronikat našimi omezenými prostředky do tajů přírody, zjistíte, že za zřejmými zákony a souvislostmi existuje něco velmi jemného, neuchopitelného a nevysvětlitelného. Úctu k této síle, jež se za vším skrývá, můžeme označit za moje náboženství. V tomhle smyslu jsem tedy náboženský…

؏ Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy. Komu to není známo, kdo se neumí divit, neumí žasnout, ten je tak říkajíc mrtev a jeho oko je vyhaslé.

؏ Jak pozoruhodná je situace nás, dětí země! Každý je zde na krátké návštěvě. Neví k čemu, ale leckdy myslí, že to cítí. Z hlediska denního života bez hlubšího uvažování však víme: Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu zcela závisí naše štěstí, potom však i pro ty mnohé nepoznané, s jejichž osudem nás váže pouto společného cítění.

؏ Mé ideály, které přede mnou vždy zářily a znovu a znovu mě naplňovaly radostnou životní odvahou, bylo dobro, krása a pravda. Kdybych necítil, že se shoduji se stejně smýšlejícími, kdybych se nezabýval objektivním, na poli umění a vědeckého bádání věčně nedostižným, jevil by se mi život prázdný. Všední cíle lidského snažení, majetek, zevní úspěch a přepych se mně od mých mladých let zdály hodny opovržení.

O Einsteinovi traduje řada mýtů snad právě proto, že byl tak všestranně nadanou osobností. Je známo, že vynikal ve hře na housle či v plachtění na vodě. Někteří jej považovali zejména ve stáří za podivína, jeho fota s rozcuchanou kšticí, bez ponožek, s vypláznutým jazykem jsou notoricky známa. Pročítáme-li jeho stále platné filozofické názory, cítíme z jeho osobnosti však víc než podivínství vyzařovat humor spojený s hloubkou jeho poznání. Ve stáří napsal: „Jsem ve svém pozdějším věku spokojený. Zachoval jsem si smysl pro humor a neberu vážně ani sebe, ani nikoho jiného.“

Albert Einstein zemřel v roce 1955 ve Spojených státech amerických, kam se uchýlil v roce 1935 po nástupu Hitlera k moci v Německu. O smrti se vyjádřil mimo jiné: „Natolik se cítím součásti všeho živého, že se mě vůbec nedotýká začátek nebo konec konkrétní existence kteréhokoliv člověka v tomto věčném proudu.“

Einsteinův kulturní, politický i sociální rozhled společně s výlučným postavením předního světového vědce mu dovoloval důležitou možnost komentovat události a dění tehdejšího světa. Výběr jeho článků byl seřazen do knihy „Jak vidím svět“. Závěrem této vzpomínky na skutečnou „hvězdu a celebritu“, dovolte tedy ještě pár myšlenek tohoto fenomenálního osvícence. Zůstávají dodnes trvalou inspirací, jak zářit, jak kráčet krátkým životem na této tajuplné a krásné planetě…

؏ „Den co den nesčetněkrát myslím na to, že můj vnější i vnitřní život má oporu v tom, co vykonali a co konají lidé současní i ti, co už zemřeli, myslím na to, že se musím snažit dávat tolik, kolik jsem sám přijal a přijímám. Mám potřebu střídmosti, a přesto jsem si často až tíživě vědom, že toho od svých bližních žádám víc, než je nutné. Nepokládám za spravedlivé, že jsou mezi lidmi sociální rozdíly, zdá se mi, že koneckonců mají svůj původ v násilí. A také mám za to, že pro kohokoliv, pro jeho tělo i ducha, je dobré, když žije skromně a nenáročně.

؏ Uvažujeme-li o našem životě, o tom, oč usilujeme, záhy zjistíme, že téměř veškeré naše konání a snažení se váže na existenci dalších lidí. Zjistíme, že celým svým založením jsme podobni živočichům žijícím pospolitě. Jíme pokrmy, které vyprodukovali jiní lidé, máme na sobě šaty, které vyrobili jiní lidé, a bydlíme v domech, které postavili jiní lidé. Většinu toho, co víme a v co věříme, nám sdělili jiní lidé, prostřednictvím řeči, kterou stvořili jiní.

؏ Čím je člověk pro takové společenství, to v první řadě závisí na tom, nakolik je jeho cítění, myšlení a jednání soustředěno na pomoc ostatním lidem v jejich existenci. Podle toho, jaký má ten nebo onen člověk postoj k druhým, ho obvykle označujeme za dobrého nebo špatného. Na první pohled to vypadá tak, jako kdyby sociální kvality toho nebo onoho člověka byly jediným hlediskem jeho hodnocení. A přece by takový názor nebyl správný. Lze se snadno přesvědčit, že veškeré hmotné, duchovní a mravní statky, kterých se nám od společnosti dostává, za nespočet generací vytvořili tvůrčí jedinci. Jeden objevil, jak používat oheň, druhý, jak pěstovat výživné plodiny, třetí vynalezl parní stroj.

؏ Pouze jednotlivec dokáže přemýšlet a tak vytvářet pro společnost nové hodnoty, ba stanovit nové mravní normy, jimiž se pak řídí život pospolitosti. Kdyby nebylo takových tvořivých, samostatně myslících a usuzujících osobností, nedokázali bychom si ani představit nějaký pokrok ve společnosti; ale stejně tak málo je myslitelný rozvoj jednotlivce bez živné půdy pospolitosti…

؏ Mé náboženství sestává z pokorného obdivu neomezeného vyššího ducha, který se odhaluje jako drobné detaily, které jsme schopni postřehnout svou chatrnou a vetchou myslí… Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu. Každému hlubokému přírodovědci musí být blízký jistý náboženský cit, protože si nedovede představit, že by ony neobyčejně jemné souvislosti, které odhaluje, promýšlel poprvé on sám. V nepochopitelném vesmíru se projevuje rozum, nás lidi nekonečně převyšující…“!