HOUPAČKA A KOLOTOČ - Barbara Semenov

HOUPAČKA A KOLOTOČ

Barbara Semenov

Život je jako houpačka, jednou jsi dole jednou nahoře, a jako kolotoč se točí pořád dokola…

Před naším domem, v krásné melbournské čtvrti Southbank je malý parčík s houpačkou a kolotočem, příjemně stíněný mladými blahovičníky. Impresivní „skyline“ panorama mrakodrapů stále se rozrůstajícího velkoměsta dosvědčuje, že dle statistické předpovědi čtyř a půl miliónové Melbourne předčí v padesátých letech tohoto století Sydney a stane se nejlidnatějším městem Austrálie.

Generaci, která tu bude žít a pracovat, sleduji dnes s oblibou hrát si na malém kolotoči. Nedávno tu byli dva bráškové. Ten starší, asi pětiletý s výrazem byznysmena zasedl na kolotoč, bez zájmu se točit. Měl totiž na uchu mobil a důležitě telefonoval. Mladšího, tak tříletého, to značně iritovalo, chtěl si hrát a starší měl nejspíš konferenční hovor. Maličký popadl tedy na zemi ležící eukalyptovou větev a začal jí mobilově zdatného sourozence šlehat. Ten jej povýšeně přehlížel a pokračoval v telefonní konverzaci. Malého chlapečka to rozčílilo, vylezl na kolotoč, sebral bráchovi mobil a zahodil ho daleko do trávy. Komičnost té scénky byla k rozesmání.

Jindy přišla maminka se synkem, který rovněž neprojevoval zájem o původní funkci kolotoče. Postavil si na něj svou hračku – velký tank a samopalem na něj soustředěně zaměřoval. Další rodince posloužil kolotoč jako jídelní stůl. Obézní pár s malým cvaldou si na něm vybalil mohutnou baštu z McDonald‘s.

Párkrát se v parku objevila i dámská návštěva. Holčička v růžovém tlačila kočárek s panenkou, přes rameno elegantní taštičku, mašli ve vlasech. Stejná jako holčičky z padesátých let minulého, současného i budoucího století. Panenku posadila na kolotoč, který se konečně taky jednou zatočil, jak měl…

Myslím, že není třeba rozebírat symboliku těchto hrátek. Ostatně, není na ní nic tak zvláštního – dětská hra existuje od nepaměti a imituje realitu dospělého světa. Jen každá generace je jiná, je odrazem své nenapodobitelné a nezvratitelné doby. Při pohledu na dnešní děti vzpomínáme zcela přirozeně na své vlastní dětství.

Naše generace tzv. Baby boomers - lidí narozených po 2. světové válce (ročníky 1946 až 1964) byla v retrospektivě šťastnou generací, daleko šťastnější než ta předcházející, označovaná za Tichou generaci (1925–1945). Naše generace se pomalu blíží k důchodovému věku a přitom tvrdošíjně odmítá stárnout. Život je zkrátka příliš krásný, abychom jej netoužili vychutnat s vervou do poslední kapky.

Pro další generaci jsme pod logickým tlakem varování před nedávno zakončenými válkami a všude číhajícím zlem vytvořili svět natolik příjemný a pohodový, že dostala název Baby busters – generace hippies a punků či generace lenochů (slackers), která byla až tak pohodlná, že i přijít s názvem, byla pro ni námaha. Prohlásili – „říkejte nám prostě X“. Lidem narozeným uprostřed Generace X v Československu se přezdívá Husákovy děti. Víme proč – rodily se na Husákovu výzvu do „klidných, slunných dní“ jeho normalizační vlády.

Moje dcera, stejně tak jako děti ostatních baby boomers patří do Generace Y (1986 – 2000). Do roku 2025 bude generace Y tvořit převážnou část populace v produktivním věku. Již teď je velká část ekonomicky aktivní, klade důraz na zajištění vyšší životní úrovně, zároveň se velice zajímá o svůj osobní život (partnerské a rodinné vztahy), což je v rozporu s předchozí generací X, která tyto hodnoty kladla na spodní příčky žebříčku. Zástupci generace Y chtějí naplno využít všech možností, které jim otevřená společnost nabízí, ale zároveň kvůli tomu odmítají obětovat osobní život. V pracovním procesu proto začínají požadovat flexibilní pracovní dobu i místo zaměstnání, a používají rozličné prostředky moderní komunikace. Přes internet vytvářejí virtuální komunity a jsou otevření novým myšlenkám. Zaměřují se na volný čas, práci berou jen jako způsob, jak zaplatit účty.

Generaci narozených od poloviny 90. let dvacátého století do současnosti, vyrostlé na síti World Wide Web se říká Generace Z neboli Internetová generace. Je vysoce propojená, mnozí z této generace po celý život využívají komunikační a mediální technologie jako internet, rychlé zasílání zpráv (instant messaging, textové zprávy), MP3 přehrávače, mobilní telefony a YouTube. Tím si vysloužili přezdívku „digitální domorodci“. Nejsou omezeni na domácí počítač, internet mají všude s sebou, například v mobilních telefonech. Výrazný rozdíl mezi generací Y a generací Z je ten, že členové předchozí generace pamatují život před vzestupem využívání masových technologií, zatímco následující generace se narodila až po něm. Tato generace se také narodila do éry postmodernismu a globalizace. Žije online a v rychlém tempu, v okamžitém sdílení myšlenek a poznatků pomocí různých médií a produktů.

Uvědomíme-li si, jak se měnila doba, porozumíme lépe i změně povahy těchto generací a přestaneme se na ně dívat s kritikou „zkušeného“ věku, která se celé generace váže k stáří a bývá notoricky demonstrována slovy „to za našich mladých let…“. Pochopíme, v čem tkví příčiny někdy nám zcela nepochopitelného chování dnešních mladých lidí.

Bohužel se však někde cestou, díky vymoženostem, lidskému důmyslu, vynalézavosti, pokroku i touze po lepším životě a světě, vytratilo pár podstatných, bytostně důležitých věcí, které ve vyšší perspektivě globálního vývoje budou bolestně chybět. Ono to charakterizování generací je totiž aplikovatelné v demografii, sociálních vědách, marketingu a kultuře našeho „západního světa“!

Ještě jsem nenapsala nic o houpačce v našem parku. Jednoho dopoledne sem přišel chlapec – spíš mladý muž, řekla bych pětadvacetiletý. Ve stoje se rozhoupal na dětské houpačce na plné pecky, až se kovové řetězy povážlivě rozdrnčely, pak následoval adrenalinový seskok, a šup na skateboard. Na uších ohromná sluchátka, odrážel se jako pán silnice jejím středem směrem k městu.

V tomto věku (přibližně pětadvaceti let) můj dědeček odtáhl na zádech mimo palbu raněného parťáka v zákopech první světové války, v tomto věku můj táta pracoval v totálním nasazení, když bylo jeho studium násilně přerušeno nacisty v protektorátu, v tomto věku jsem v emigraci sháněla azyl a první obživu. V tomto věku melbournská generace Y seskakuje z dětské houpačky?

Ta bezstarostnost a ignorance předchází pád. Začíná pohodlím konzumní společnosti a úpadkem vzdělání, končí nulovou osvětou a tragickým vymýváním mozků médii. Uvažuje někdo o tom, co by se stalo, kdyby přestal pracovat veškerý ten svět moudra, tak pohotově k mání bez jakékoli námahy na internetu pod zkratkou www? Třeba k tomu nedojde. Dojde však k jiné věci. Mnohem horší věci, o které generace západního světa x y z nemají ani ponětí, protože o tom nic nevědí. A není to jejich vinou.

Vzpomeňme na školství, ve kterém jsme - ať již v socialismu nebo v normálním světě - vyrůstali v šedesátých a sedmdesátých letech. My se museli učit! Dnes se děti učit ani neumí. Vše se opíše, vyhledá, zpracuje… Závěrem lidé povšechně neznají (nebo si nepamatují, protože se to nemuseli naučit) základní věci zeměpisné, přírodopisné, historické, kulturní, politické,… Vzpomeňme filmy, které v nás vzbouzely hrůzu z válek, ze skutečného lidského zla, kterému je třeba zabránit za každou cenu. Dnes se vesměs nedívatelná kinematografie pro mladé masové publikum vyznačuje fantasmagoriemi, nesmyslnými, plytkými, stupidními ději, představuje bezduchý únik z reality a zabíjení času. Naše generace věděla o nebezpečí válek, pogromů, holocaustu a zabíjení zaplaťpánbůh jen zprostředkovaně jako o nedávné tragické historii. Ale další generace po nás se dozvídaly v pohodlí šťastného věku světa, vzdalujícího se s radostí od neblahých dějin, stále méně a méně.

Dnes jsou konfrontovány s reálným zlem v podobě terorismu a mylně spoléhají na politiky, že bude lidstvo i nadále v bezpečí. Zítra budou stát tváří v tvář horším hrozbám. Jak se jim bude bránit ten skateboardista a jeho generace? Bude muset - tak jako můj děda - v boji muže proti muži? Jaký by to byl strašný krok zpátky, jaká retardace přes veškerý pokrok naší současnosti!

Bojím se o naše děti, o generace y z, a o jejich děti, a jen doufám, moc doufám, že budou žít dál ve svém dosud idylickém světě pokroku a porozumění.

Rok 1968 byl významným rokem pro velké množství Čechoaustralanů, kteří našli svůj nový domov v Austrálii – od toho roku k dnešnímu okamžiku vzrostla australská populace o celou polovinu – z pouhých dvanácti miliónů na čtyřiadvacet. Za pouhé 2 roky, 9 měsíců a 2 dny přibyl další milión nových občanů. Dnes je nás v této krásné zemi už 24 milionů Australanů! V roce 2100 se počítá s 53 milióny.