VÁCLAV HAVEL V EVROPU VĚŘIL

Rozhovor s Martou Smolíkovou, výkonnou ředitelkou Knihovny Václava Havla

 

Veronika Boušová

Do domu v Řetězové ulici jsem šla poprvé na vynikající představení Audience Divadla Petra Bezruče. Atmosféra prostoru, fotografie a Havlovy dětské kresby (oblíbila jsem si „Pána Boha vodníků“), knihy k nahlédnutí i ke koupi, osobnosti, které se tu scházejí, to vše se mnou zarezonovalo. Na stránkách www.vaclavhavel-library.org nebo www.youtube.com/user/knihovnavaclavahavla navštěvuji Knihovnu pravidelně a jsem vděčná paní Martě Smolíkové, že si našla v nabitém programu čas, aby ji představila i vám.

Knihovna Václava Havla - jakou instituci si pod tím názvem máme představit?

Jsme nestátní nezisková organizace, která vznikla v roce 2004 po odchodu Václava Havla z prezidentského úřadu. Naše aktivita nabrala na síle po roce 2011, kdy Václav Havel zemřel, a naším cílem je, když to shrnu, uchovávat a rozvíjet jeho odkaz. Jmenujeme se Knihovna, máme tedy sbírku knih. Ta obsahuje jednak texty Václava Havla a jejich překlady do různých jazyků, což je poměrně rozsáhlá část, dále pak samizdatovou knihovnu Edice Expedice, část osobního fondu Václava Havla a kontextuální literaturu. Vlastníme i soubor různých vysokoškolských prací, které se Václavem Havlem zabývají, ať už z hlediska politiky, nebo jeho umělecké tvorby, a vedle toho pořádáme archiv, který má hlavní formu digitální. Prostřednictvím našich webových stránek je možno nahlížet archivované dokumenty, respektive část dokumentů, protože některé chrání autorská či osobnostní práva. Když badatelé potřebují něco speciálního, musí nás kontaktovat, či přijít přímo k nám.

Co se týče vašeho archivu, jsou nějaké konkrétní písemnosti, o jejichž existenci víte a nemáte je?

Archiv dáváme postupně dohromady, samozřejmě, že existují například různé dopisy, korespondenci zcela jistě nemáme nikterak zkompletovanou. Václav Havel si dopisoval s celou řadou lidí. Navazujeme kontakt s různými soukromými osobami, materiály si od nich půjčujeme a digitalizujeme je. Naším cílem není ani tak vlastnit je fyzicky, ale spíše zpřístupnit je k badatelským účelům. Určitě existují ještě neznámé věci. Čas od času se na nás někdo obrací, že objevil něco, co do našeho archivu patří. Ale v zásadě hlavní materiály máme z Havlova osobního a rodinného archivu. Kromě toho spolupracujeme s řadou institucí, včetně kanceláře prezidenta. Spíše je to otázka třídění a popisování dat, jejich označování klíčovými slovy, aby se dalo vyhledávat, tedy archivářská práce.

Vycházejí některé z těchto materiálů i v knižní podobě?

Ano, knihy vydáváme a budeme v tom postupně pokračovat. Mezi našimi publikacemi najdete například různé tématické výbory z textů Václava Havla. Loni jsme zahájili nový rozsáhlý projekt a vydáváme knižně Hovory v Lánech, což je ten slavný rozhlasový pořad, který se převádí ze zvukových nahrávek do psané formy opatřené poznámkovým aparátem. Letos by měl vyjít druhý díl. Vedle toho se věnujeme i osobnostem z Havlovy rodiny. K nedožitým osmdesátinám jeho první ženy Olgy jsme loni vydali sborník textů Síla věčnosti Olgy Havlové, kterou připravila Anna Freimanová. Jako první jsme vydali biografii jeho strýce, zakladatele Barrandova, pod titulem Miloš Havel – český filmový magnát od Krystyny Wanatowiczové. To je velice zajímavá kniha, kde je popsán kulturní život předválečné doby, začátky české kinematografie a také tragický osud Středoevropana, který prošel válkou, přišel o majetek, byl v komunistickém vězení a nakonec emigroval na Západ. Kromě toho máme edici Sešity, v níž publikujeme různé starší dokumenty, které vyšly třeba jen v menším samizdatovém nákladu, nebo texty souputníků a přátel Václava Havla. Brzy spatří světlo světa už sedmnáctý sešit. V podstatě se jedná publikace, které buď vůbec nevyšly, nebo existují jen v několika samizdatových výtiscích.

Veřejnosti nabízíte i volně přístupný, nesmírně zajímavý program. Řada osobností (namátkou Eugen Brikcius, Ivan Havel, Vladimír Merta, Jiřina Šiklová, Vratislav Brabenec a další) se představuje v rámci témat jako je Český underground, Paměť disentu nebo V. Havel: Výzvy, paradoxy, hry a uvádíte také večery poezie či předčítání…

Veřejné akce pořádáme v Galerii Montmartre na Starém městě a jedná se převážně o akce kulturně zaměřené, ale pravidelně pořádáme také diskuze k aktuálním politickým tématům. Většina diskuzí, i když ne úplně všechny, je nahrávána na video a publikujeme je na kanálu youtube, což je velká výhoda, protože takto mohou nahlížet činnost knihovny zájemci z celé republiky i ze zahraničí.

Podle jakého klíče sestavujete program akcí?

Sledujeme různá témata a k jejich prezentaci vyhledáváme fundované osobnosti. Držíme se i některých dramaturgických linií, kam patří například cyklus, který se věnuje Havlovým divadelním hrám a osvětluje dobu a okolnosti vzniku jednotlivých her a jejich inscenací. Zveme hosty, kteří tu dobu ještě zažili, pamětníky, kteří jsou schopni rekonstruovat, jak se věci měly. Cykly jako Český underground a Paměť disentu jsou součástí semináře, připravovaného spolu s Fakultou humanitních studií, kdy zveme osobnosti z disentu nebo z undegroundu, aby o své bezprostřední zkušenosti vyprávěli studentům a ti měli možnost se s nimi osobně setkat. Máme cyklus zaměřený na monodramata, politická témata se zase řeší v Debatách s Respektem (míněno časopis Respekt) a v debatách s význačným novinářem Janem Macháčkem, naším předsedou správní rady. Také jsme například sestavili poměrně dlouhý seznam filmů, v nichž byl Václav Havel dokumentován, nebo se ho nějakým způsobem týkaly, a uspořádali jsme roční cyklus komentovaných filmových projekcí.

Zvete si i zahraniční hosty. V dubnovém programu mě zaujala beseda s izraelským profesorem Elijahu Ripsem, který se v roce 1969, tehdy jako student Matematicko-fyzikální fakulty v Rize, rozhodl následovat Jana Palacha a na protest proti okupaci Československa se v centru Rigy polil benzínem a zapálil. Jak jste se o něm dozvěděli a navázali s ním spolupráci?

To už je několikátá akce, pořádaná ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. V rámci těchto besed k nám zveme různé osobnosti, které pomáhaly v naší totalitní situaci z venku, a které se na ni snažily nějakým způsobem upozornit. K nim patří také Elijahu Rips, vlastně velmi málo známá osoba. Poté, co byl na základě svého protestu zatčen KGB a nějakou dobu perzekvován, emigroval do Izraele a jeho příběh zůstal celou řadu let veřejnosti utajen. Podobné příběhy vyhledává a mapuje Ústav pro výzkum totalitních režimů v rámci výzkumů zaměřených na ohlasy, jež v zahraničí vyvolal čin Jana Palacha nebo ruská invaze. V době jejich vzniku jsme v Československu neměli možnost zjistit, co ti sympatizující lidé vlastně podnikli a jak se odvíjely jejich další osudy. To se týká třeba i loni zesnulé Natálie Gorbaněvské. V Knihovně jsme s ní udělali několik pořadů. Patřila k Moskvanům, demonstrujícím na Rudém náměstí proti okupaci Československa, posléze byla vězněna a strávila řadu let v psychiatrické léčebně.

Nebo Aldis Cilinskis z Lotyšska, to je také zajímavý případ. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 začal Cilinskis chodit v noci po Vilniusu a malovat po zdech nápisy proti okupaci. Trvalo to poměrně dlouho, nikdo nevěděl, kdo to píše, ty nápisy vždycky jen přemalovali. Až ho za několik měsíců konečně chytili a on strávil čtyři roky nedobrovolně v psychiatrické léčebně. Později se k tomu už nikdy nevyjadřoval, až po letech ho dohledali v nějakých záznamech a pozvali do Prahy, kde s ním bylo setkání právě u nás v Knihovně. Byl z toho překvapen, protože to pro něj vlastně byla už dávná etapa jeho života a najednou ji někdo zase vytáhl na povrch.

Jaká byla motivace těch lidí k tomu, že reagovali, jak reagovali? Museli vědět, co je čeká. Je to projev obrovské statečnosti.

Na to jsme se jich v rámci diskuze také dotazovali. Většinou odpovídali, že měli potřebu vyjádřit protest, protože to považovali za správné, a prostě se tak rozhodli. Třeba Aldis Cilinskis nebyl spojený s žádným hnutím ani s žádnou protistátní nebo politicky smýšlející skupinou. On byl opravdu jednotlivec, a když u nás byl a lidé se ho na to ptali, říkal: „No, já jsem se to dozvěděl a říkal jsem si, že musím něco udělat. A to, co mě napadlo a co jsem byl schopen udělat, bylo vzít barvu a napsat to.“

Snažíme se, abychom pro akce Knihovny získali osobnosti typu Gorbaněvské nebo Ripse, kteří se angažovali v době totality, ale zároveň se snažíme pozvat sem v rámci geograficky zaměřených diskuzí i lidi, kteří se angažují v oblasti lidských práv v různých zemích dnes, ať už se naše pořady vztahují k Bělorusku, Ukrajině, či Vietnamu. Chceme se dozvědět a informovat veřejnost o tom, co se v současnosti děje v zahraničí a alespoň takto s jejich problémy solidarizovat.

Nedávno jste také uspořádali večer u příležitosti vydání Havlovy eseje Moc bezmocných ve vietnamštině.

Esej Moc bezmocných je opravdu velmi čtena a publikována. Vřele doporučuji si ji dnes znovu přečíst. Nejen, že Václav Havel byl schopný popsat společnost a její neduhy v 80. letech, ale i pro dnešní dobu to analyzuje nebo dává odpovědi na řadu věcí, které se kolem nás dějí. Moc bezmocných patří k nejpřekládanějším Havlovým knihám a to zejména v zemích, které trpí výraznými problémy ve společnosti. Ten text je pro tamní lidi velmi inspirující. Nejenže vznikl překlad do vietnamštiny, ale existuje i čínský překlad, překlad do arabštiny, perštiny, svahilštiny a do celé řady dalších jazyků.

S exotickými jazyky jsem si vzpomněla na historku Havlova poradce Stanislava Slavického o tom, jak Václav Havel během návštěvy u divokého indiánského kmene trefil z obrovského luku bambusovou tyč a indiáni ho mermomocí chtěli za náčelníka.

Zrovna z toho momentu mám v kanceláři fotografii.  On, ač byl, jak se vždycky říkalo, sportovně netrénovaný, tak se mu opravdu podařilo trefit terč.

Knihovna V. H. je také iniciátorem projektu pamětního místa Václava Havla.

Lidově se to nazývá lavička Václava Havla, ale Je to pamětní místo, které tvoří dvě křesílka a stoleček, uprostřed prorostlý lípou. Navrhl ho Bořek Šípek, někdejší hlavní architekt na Pražském hradě v době, kdy tam Václav Havel působil jako prezident. To pamětní místo je symbolem demokratického dialogu, který by lidé měli spolu vést. Projekt vznikl loni při příležitosti festivalu ve Washingtonu, zaměřeného právě na osobnost Václava Havla. Poté byla lavička instalována v Barceloně a v Dublinu a začátkem května se konečně objevila i v Praze na Maltézském náměstí.

Takže vaše činnost má mezinárodní přesah?

Ano, a ne malý. Loňského roku jsme ve spolupráci s Radou Evropy založili Mezinárodní cenu Václava Havla za lidská práva, termín pro podání nominací jsme uzavřeli 30. dubna. Cena je otevřena celému světu, každý může nominovat a být nominován. Vyhlášení se bude konat na přelomu září a října ve Štrasburku a poté bude následovat v Praze konference zaměřená na lidská práva.

K vašim aktivitám patří i pořádání konferencí.

Čas od času připravujeme konference na různá témata. Pořádali jsme třeba konferenci zaměřenou na evropský federalismus. Loni v prosinci to zase byla konference věnovaná 50. výročí premiéry Zahradní slavnost. V květnu se konala konference ve spolupráci s Filozofickou fakultou Karlovy university.  Byla připravena dohromady s katedrami překladatelství a divadelní vědy pod názvem Havel na scéně. Přijeli referovat hosté ze 14 zemí o tom, jak je Havel překládán a jeho hry inscenovány. Mimoto máme několik mezinárodních projektů, poněvadž naším cílem je nejenom připomínat Václava Havla v České republice a bádat o jeho významu, ale i přispívat k šíření jeho odkazu v zahraničí. Ukazuje se, že zejména v Americe dobře znají důvody, proč si Havla tak váží. Nedávno byla přijata v americkém kongresu rezoluce, docela výjimečně jednohlasně, kdy hlasovali kongresmani napříč politickým spektrem o zásluhách Václava Havla. Tato rezoluce vyústí na podzim v rámci oslav 25. výročí sametové revoluce instalací Havlovy busty v kongresu. Jedná se o nesmírně významný počin a vyznamenání, neb teprve třetí neameričan bude mít bustu v této pro Američany velmi důležité budově. Tato akce byla iniciována naší partnerskou organizaci Václav Havel Library Foundation se sídlem v New Yorku.

Vedle toho jsme začali s projektem zaměřeným na Evropu. Má název Evropské dialogy Václava Havla. V únoru jsme v pražském DOXu uspořádali mezinárodní konferenci a na počátku května se uskutečnil Dialog v rámci státní návštěvy německého prezidenta Joachima Gaucka, který diskutoval s Petrem Pithartem, bývalým předsedou našeho Senátu. 

Co rozumíte pod pojmem Evropský duchovní odkaz Václava Havla?

Havel byl velkým zastáncem toho, aby Československo a později Česká republika byla začleněna do většího evropského celku. Zasadil se i o vstup do NATO, a to z bezpečnostních důvodů. Uvědomoval si, že je důležité, aby se naše republika i ostatní blízké země integrovaly do toho druhého velkého systému a odklonily se tak od Sovětského svazu, později Ruska. Vedle toho se k Evropě často vyjadřoval. Měl o ní představy jako o velkém území, které spojuje nejen společné kulturní dědictví, ale i společné hodnoty. Existuje celá řada Havlových projevů na evropské téma. Pod názvem „Evropa jako úděl“ jsme vydali jejich výbor.

V dnešní době je diskuze o budoucnosti Evropy aktuální vzhledem k situaci na Ukrajině. Je třeba přemýšlet o tom, co to vlastně Evropa je, jaké má možnosti, jak udržovat a prosazovat evropské hodnoty a především tyto hodnoty formulovat. Dnes se u nás často zaměňují úvahy o Evropě s Evropskou unií, respektive s tím administrativním, organizačním a politickým uspořádáním EU a všemi záležitostmi, které to provázejí, ať už je to financování, předpisy nebo různé regulace. Zapomínáme vést debatu o tom, co je nad touto organizačně-administrativní praxí, co by mělo být tím vodítkem a proč se k Evropě, jako projektu vztahujeme. Chceme takovou debatu více otevřít, poněvadž Evropa je něco víc než jen nějaké administrativně organizační uspořádání a předpisy. Václav Havel v Evropu věřil, byl v jejích hodnotách a tradicích ukotven, cítil se být Evropanem.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie