`O ka hali`a aloha i hiki mai Ke hone a`e nei i Ku`u manawa

(Vzpomínky drahé, dávné, jak živé vracejí se)

 

Barbara Semenov

 


 

 Malá Babeta šla do světa a vrátí se zpět, možná za sedum, možná za vosum anebo za padesát let…

 

   Malá Babeta má dvacet sedm let.  Zlaté vlásky, jeden kufřík iluzí a ideálů, a tak si kráčí po prosluněném bulváru Západního Berlína.  Občas se s Tonkou zastaví a nasávají ten dosud neznámý závan jara a svobody, který jiskří nad Kurfürstendammem.  Jako ve snu vnímají tep pulzující metropole, výkladní skříň Západu, kde se ocitly tak náhle, ačkoli útěk plánovaly do rozbřesků nekonečných nocí nad beztvarým sídlištěm socialistické beznaděje dlouho před tím.  Ještě nepadla mříž, ještě nebylo naplno rozhodnuto, ještě krátce zbývá ještě, než se ocitnou neodvratně za bodem nenávratna.  Ale v srdcích to už zpívá, v srdcích je jasno.  Emigrace je jako výskok padákem.  Bojíš se, - a pak – letíš.  Letem závratným.  Ještě neví, jak se odváží, co si počnou.  Rozevře se milosrdný padák nebo je risk jejich zkázou?  A mezitím kolem hlučí, víří, tančí Berlin West, město vibrující tisící a jednou extravagancí, tak že se musí obě zastavit a nadechnout, aby je nadobro nepohltilo.  Mezi barevnými autobusy doubledeckery zaskřípěly brzdy sportovního Porsche, žlutého jako kanárek.

   „Nejste Češky?“ oslovil sestry troufale vyhlížející řidič, a pomyslel si, „a ňáký ztracený“.  Tonka ale nebyla nikdy ztracená, hned se nastavuje, hodnotí.  Bodybuilder je emigrant z Moravy, ale má spíš zájem o Babetu.  V Kudamm Karree jim vedle drinku dodá kuráž, postrčí váhající výsadkářky.  „Čeho se bojíte?“  Rozevře noviny, nalistuje stránky inzerátů.  „Je tu práce?  Jsou tu byty?  Tak co je na tom těžkého?  Když jsem mohl já, můžete i vy.“  Asi ano, myslí si Babeta a Tonka.  I když.  Bodybuilder je trochu fantasta.  „Já ale nezůstanu ani tady“, rozepne koženou bundu a poklepe na vysvalovaný hrudník, na kterém ve švech praská triko s exotickým nápisem.  „Já budu žít tady“.  Dívky, které včera opustily pražské sídliště, sledují nezúčastněně výšivku „Aloha Hawaii“.  To místo snad ani ve skutečnosti neexistuje.  A jejich útěk tak nabývá na surrealismu…

   Práci našly, byt také.  Bodybuilder měl další nápady – jak vydělat peníze, jak je ušetřit, jak dostat Babetu.  A jak dál.  Zkrátka na Hawaii.  Za dva roky od té jarní berlínské avantýry už sedí holky na letadle směr Honolulu.  Emigranti, kteří požádali v Západním Německu o politický azyl, žádali občas i o následnou emigraci do Spojených států.  Většinou měli sponzory někde v Kansasu nebo Iowě.  Zajímat se o imigraci bez sponzora a navíc na Havaj bylo sice nezvyklé, ale Babeta a Tonka měly jasný plán. 

   Na moment, kdy vystoupily po čtyřiadvaceti hodinách letu na honolulském letišti, nikdy nezapomenou.  Byla vlahá tropická noc, s obvyklým konejšivým vánkem, ve kterém se lehce zachvívaly koruny palem královských, vzduch byl prosycen vůněmi plumérií, gardénií a pikake, louče smoly hořely v okolních zahradách a člověk byl očarován navždy. 

   Tak nějak o tom psal již dávno Mark Twain.  Zmiňoval moc, kterou mají Havajské ostrovy nad každým, kdo je jednou navštíví.  Po zbytek svého života se bude chtít vracet, přitahován jejich nenapodobitelným kouzlem. “No alien land in all the world has any deep strong charm for me but one, no other land could so longingly and so beseechingly haunt me, sleeping and waking, through half a lifetime, as that one has done.  Other things leave me, but it abides; other things change, but it remains the same.  For me its balmy airs are always blowing, its summer seas flashing in the sun; the pulsing of its surfbeat is in my ear; I can see its garland crags, its leaping cascades, its plumy palms drowsing by the shore, its remote summits floating like islands above the cloud wrack; I can feel the spirit of its woodland solitudes, I can hear the plash of its brooks; in my nostrils still lives the breath of flowers that perished twenty years ago.“ - Mark Twain, Biography

   Navštívit Havaj a Žít na Havaji je však – jak se říká – jako nebe a dudy.  Ani rodilí Američané se většinou neodváží zabydlet se v polynéském ráji.  Můžete se zde narodit, a nemusíte být zrovna Barrack Obama nebo Bette Midler.  Můžete patřit mezi Kanakas – devět procent potomků původních obyvatel ostrovů, můžete být součástí čtyřiceti procent asijských drobných lidiček zde žijících ve skrovných podmínkách, ale zařadit se mezi třicet procent bílých přistěhovalců a být přijat jako místní - Kamaʻāina, to není jen tak.

   Snad proto, že si s tím Babeta a Tonka hlavu příliš nelámaly, to ale šlo.  Každé ráno vstávají do ranních červánků – „Ta jitra jsou zde nejkrásnější“, vzdychá ta romantičtější.  Ta praktičtější rozlévá do hrnků kávu s příchutí havajských makadamia ořechů.  Není to kvůli úžasu nad úsvitem, že spěchají v časných hodinách na opačnou stranu ještě prázdné Waikiki, aby se začlenily v městském autobuse mezi pracující lid.  Čeká je několik šicht.  Každé ráno se nad nimi klene duha, každé ráno je cestou do práce skrápí sprška vlahého deště.  Tak prší štěstí, když je člověk mlád a plný sil.  Tonka má namířeno do Liberty House na Ala Moaně, luxusního obchodu v největším shopping centru na ostrově.  Pudřenka, rtěnka, nažehlená blůzka průsvitná.  Tonka má šmrnc a šarm, není divu, že ji zařadili jako prodavačku v pánském Designers.  Chlapi nakupují jak diví.  Kdo by tušil, že Tonka je vystudovaná inženýrka z pražské VŠE… a proč by taky měl.

   Bety v bílé uniformě lékařské sestry je ještě vzdálenější svému původnímu povolání z politické redakce Kavčích hor kdesi v minulém životě.  Vždycky toužila být prospěšná ostatním, ale teď si není jista, že svět pacientů a lékařů je pro ni ten pravý.  S rozčarováním sleduje, že etika jejího zaměstnavatele, amerického doktora Lutze není přesně taková, jak ji poznala u svých rodičů, českých lékařů.  Otylý Lutz postává před svou ordinací na stripu frekventovaném turisty a vypadá, jako by chtěl někomu zlomit končetinu, jen aby měl kšeft.  Bety je naopak přesvědčena, že „ne-moc“ se od potencionálních nemocných musí odvrátit za každou cenu.  Jaké blaho, když ze sebe může po desetihodinové pracovní otročině shodit bílý mundúr Florence Nightingale a převtělit se do leotardové Jane Fondy.  V Atletickém Oahu klubu brigádničí do pozdních večerních hodin jako instruktorka aerobiku, který se pro ni stal návykovým.  Je po desáté večer, když míří domů na Ala Wai.  „Ty večery jsou zde nejkrásnější“, říkává Tonce, když spolu usedají na lanai a pozorují blikající světýlka letadel, jednoho za druhým, snášející se v nepřetržitém sledu k ozářenému Honolulu, plnému atrakcí a lákadel.

   O víkendech se z Bety stává živá figurína manekýnky Hillo Hatties v Royal Hawaian Centru.  Kolikrát za den si vyslechne „Fuj to sem se lek‘ - živá figurína!“  Nasadí placený úsměv a zavlní se za kusem pestrobarevné látky parea.  „A víte, na kolik způsobů lze uvázat tento havajský šál?“  Kolem malého pódia, na kterém se Bety předvádí, je plno.  Plavovlasá Havajanka s evropským přízvukem obtáčí kolem svého štíhlého pasu hedvábný sarong na čtrnáct způsobů a tlusté americké turistky v kraťasech s tvarohovitými bílými stehny, zlákány, že jim bude šátek padnout zrovna tak, nakupují nabízené hadříky ostošest.  Po čtyřech hodinách stání na piedestalu je čas na čtvrthodinovou přestávku ve vedlejší taverně, na sklenku vychlazeného vína, krátká chvilka ulevit bolavým nohám, než se vrátí na čtyři identicky dlouhé hodiny zpět.  Žádná práce není lehká.

 

 

   Dva roky v ráji, a Bety a Tonka začnou být neklidné.  Je tu sice krásně, ale pořád stejně krásně.  Počasí stejně krásné, moře stejně krásné, jitra stejně krásná, večery taky.  Středoevropanky vzpomínají na barevné listí podzimu, o Vánocích, kdy Havajané polepí vatou palmy královské, zas na sníh.  „Ještě jeden chlap v Aloha košili a začnu vřískat“, tvrdí Tonka.  Aloha košile jsou – květované, červenožlutomodrozelené, s papouchy a ibišky, s ještěrkou gecko, s tanečnicemi hula a delfíny, ty méně vkusnější s tropickými drinky mai tai a chi chi, a listy pakalolo – marihuany.  Objevily se v devatenáctém století, když misionáři rozdali Havajcům plátěné bílé košile, aby zakryli jejich nahé hrudníky.  Havajci si je začali pomalovávat, aby byly košile atraktivnější.  Ale jinak oblečené muže tu dnes těžko hledat. 

   Vysoko nad městem v nočním baru hotelu Ilikai občas výjimka potvrdí pravidlo.  Kapitán Qantasu James Coffey by vypadal v jakékoli Aloha košili směšně.  Asi jako Sean Connery.  Přilétá a odlétá na stříbrném ocelovém ptáku a Bety žije podle letového řádu.  Vypráví jí, ne nepodobně jako kdysi berlínský bodybuilder, o zemi, kde jsou prý pláže a moře ještě krásnější než na Havaji.  Tomu je ovšem těžko uvěřit.  Jednou se tam Bety možná také podívá.  Do země za Velkým korálovým útesem.  Teď je ale čas, aby s Tonkou objevily pevninu Států, jejichž občanství přijaly. 

   To ale netuší, že Havaj se do jejich životů bude ještě mnohokrát vracet, ještě mnohokrát budou blikat světýlka jejich letadel přistávajících nad ozářeným Honolulu, jejich adoptivním domovem - Kamaʻāina městem.  Za jiných, dost možná příznivějších podmínek, ale vždy se stejným konejšivým vánkem, ve kterém se lehce zachvívají koruny palem královských, s vzduchem prosyceným vůněmi plumérií, gardénií a pikake, loučemi smoly hořícími všude vůkol,… - vítány tím jedinečným kouzlem, které je vlastní pouze Havaji.  Jejich Havaji. 

 

 

 

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie