Liberecké kořeny v Austrálii, jidiš v srdci

- rozhovor s Hanou Frejkovou

 Veronika Boušová

S herečkou Hana Frejkovou jsem se seznámila po jejím sólovém čtení aktovky Jakoba Gordina „Dement Lemach“. Fascinovalo mě, že každou postavu obdařila neuvěřitelně propracovanými specifickými rysy. S patřičným výrazem, gestikulací a místy až šansoniérskou stylizací zpívá také židovské světské písně se skupinou „Jidiš ve třech“. Když jsem ji zahlédla v americkém filmu Anthropoid, netušila jsem nic o její pohnuté rodinné historii. O příslušnosti k hamburské High Society a kořenech, sahajících z Liberce do Austrálie. Její příběh vypovídá mnoho o vlivech a dilematech, jimž čelilo evropské obyvatelstvo v minulém století, a které si v podvědomí neseme dodnes.

Vaše autobiografická kniha „Divný kořeny“ může inspirovat ty, kteří se z podobných důvodů potýkají s problémem vlastní identity. Zároveň je svědectvím o dopadu politických procesů 50. let (v jednom z nich byl popraven i váš otec Ludvík Frejka) na život potomků popravených a nepřímo dokládá, že komunistickému režimu byli Židé nepohodlní.

Kniha je v prvé řadě o lidských bytostech, mých rodičích, kteří se v bouřlivé době potýkali s různými ideologickými a náboženskými vlivy. Snažila jsem se hledáním v archivech a u pamětníků přijít na to, co byli za osobnosti, a objasnit tak vlastní značně poničenou identitu. Jsem však přesvědčená, že při obvinění mého tatínka z maření národohospodářského plánu hrálo podstatnou roli, že byl Žid. V tom procesu bylo ze třinácti odsouzených jedenáct Židů. Tragickým paradoxem je, že tatínek s vírou bojoval, stejně jako mnoho jiných židovských intelektuálů, a nakonec se přiklonil k levicové komunistické víře. Přemýšlela jsem o tom, jak se cítil v noci před popravou oběšením z 2. na 3. prosince 1952. Dospěla jsem k tomu, že se asi cítil jako malý židovský kluk. Když je člověk v ohrožení, regreduje hluboko, až tam, kde všechny slupky opadnou.

Jak jste se dozvěděla o židovských kořenech?

Slyšela jsem, že když dítě přišlo ze školy a poznamenalo: „Mami, spolužačka říká, že ta a ta je odporná židovka.“, zazněla odpověď: „Mlč, ty jsi také.“ Ale já si nic takového nepamatuji. Jedenáct let jsme s maminkou žily úplně samy v pohraničí, v Janově u Jablonce nad Nisou, kam nás komunisté vystěhovali. Byly jsme tak jako tak vyvrhelové, bezcenný odpad společnosti, který v ní neměl místo. Maminka pracovala v továrně, já chodila 8 km pěšky do školy opuštěnou krajinou, samá ruina, vystěhované Sudety. Do Prahy jsme se vrátily až po rehabilitacích v roce 1963. Jednou jsme s mým budoucím manželem dostali poukaz na rekreaci ve známém středisku Královka u Janova. A tamní kuchař nám začal vyprávět o mě a o mamince jako o místní atrakci! „Tady bydlely ty od toho popraveného a taky vrah Drábek.“ Ten bydlel vedle nás.

Vaše maminka přerušila kontakt se svou zámožnou německou rodinou a před válkou odešla z Hamburku do Prahy za divadlem, aniž by uměla česky. Vy jste se narodila v Anglii a vyrostla v Čechách, ovšem bez příbuzenských vazeb.

Vlastně nemám ani kapku české krve a jazyky, kterými mluvili rodiče, jsou můj největší handicap. Narodila jsem se v Londýně v hostelu, kde převažovali německy mluvící emigranti. Maminka pracovala v BBC ve vysílání pro německé ženy. Když jsme se ale po válce vrátili do Prahy, jakožto praví revolucionáři chtěli budovat nový stát. Německy v poválečném Československu nikdo mluvit nechtěl a oni se rozhodli, že na mě německy mluvit nebudou. Jenže česky uměl jen tatínek, a ten nebyl doma. Maminka na mě mlčela. Takže mám ve svém životě velmi problematické období, o němž moc nevím, spoustu věcí jsem vytěsnila. Maminka strašně chtěla hrát divadlo, tak se začala učit česky u manželky básníka Hořejšího. Když jsem pak měla vlastní děti, neměla jsem žádnou zásobu říkanek a pohádek, nic, jen dvě písničky. Všechno jsem si musela vymýšlet.

Vždyť ale hrajete v cizojazyčných divadelních a filmových produkcích.

Po sametové revoluci jsem na tom byla s angličtinou přece jen lépe než ostatní. Prostředí zahraniční produkce mi vyhovuje, připomíná mi to mnohojazyčný domov, ale já žádný cizí jazyk pořádně neumím. Pocit, že mi to nejde, je hrozný. Cítím tu řeč, podvědomě je tam ale psychický blok, jako bych ji měla zakázanou. Maminka tvrdila, že umět cizí jazyky není důležité. Tatínek byl asi jiný, musel to být společenský člověk. Jeho známá, když poslouchala ten soudní proces v rádiu, prý říkala: Frejka mluví spisovně, tak to nemůže být pravda. Nebyla. Výpověď měl naučenou a zřejmě věřil, že když vyhoví a řekne, co se po něm chce, že ho neodsoudí. Když jsem před pár lety šla na casting na větší roli v německojazyčném filmu, rodičům jsem nad hrobem vyčítala, že mě nenaučili žádný cizí jazyk. Tedy nad máminým hrobem, tátův popel použili soudruzi v zimě na posyp silnice.

Přesto se zdá, že se židovský původ a bilingvní prostředí prolíná vaší profesní dráhou.

Způsob myšlení mého otce a z části i můj asi do jisté míry odpovídá myšlení židovskému, ale u mě to nikdy nebylo o náboženské víře. Co se týče jidiš písní, prostě se mi to stalo. Inklinovala jsem k tomu, našla jsem se v tom, bylo to ve mně. Postupně jsem poznávala lidi okolo židovské obce, kteří tu hudbu dělali. Dnes jsem považována za herečku, která zpívá v jidiš a hodí se na role starých Židovek. Nadále jsem ale solitér, nejsem v žádné organizaci. Chci zastávat svůj názor, ne názor skupiny, i když za to částečně trpím. Vydala jsem tři CD, každé jiné. První je klezmer jak má být, sedmičlenná skupina. Druhé jsem udělala s kytaristou Michalem Hromkem, který se zaměřuje na keltskou hudbu, a výsledek je hledání vzájemného poznávání. V té době jsem také pozvala ke spolupráci svou dceru Marjánku, která má krásný hlas. Třetí CD jsem natočila s doprovodem akordeonu a klarinetu, což je vlastně základ klezmeru. Koncerty mají vždy přesnou koncepci a osobní ráz, je tam řečeno, proč se tím zabývám, jak se cítím. Mluvím o svém životě a předcích i o aktuálním dění. Z širokého repertoáru vybírám písně, které akcentují mé prožitky. Zvu si hosty a snažím se to rozvětvit, aby to mělo větší smysl.

Typ „stará Židovka“ jste uplatnila asi hlavně ve filmu. Které tituly byste doporučila?

Těším se na premiéru amerického filmu The Zookeeper’s wife v režii Niki Caro podle skutečné události. Podle nejnovější informace by měl do kin přijít na konci března. Scénář mě nadchl a při natáčení vládla úžasná atmosféra. Manželé Żabińskych, zoologové, vlastnili ve Varšavě ZOO a za 2. světové války zachránili téměř 300 Židů. Film začíná velkou recepcí, během níž zrovna rodí slonice a paní Żabińská, která rozumí „řeči“ zvířat, jí pomáhá. Velmi emocionální. Po příchodu Němců její muž spolupracuje s odbojem, snaží se Zoo udržet a chová pro wehrmacht prasata. Pašuje do ZOO Židy z varšavského ghetta a poté je manželé ukrývají ve zvířecích kotcích a sklepení, mění jim identitu a opět je vyvezou. Myslím, že pokud se výsledek povedl, mohl by film kandidovat na Oscary.

A co němčina? Hrála jste v miniseriálu německé televize ZDF „Tannbach, osud jedné vesnice“.

Kdyby němčina, švábština! Také příběh podle historické události. Geniální scénář, ale výsledek, pokud to mohu v cizí řeči posoudit, už tak dobře nevyšel. Ta vesnička se nacházela na budoucí hranici NDR a SRN, žili v ní nacisté, Židé, chudí i grófové. V místě, kde tekl potok, ji posléze rozdělili zdí a tak rozdělili i rodiny - jako v Berlíně. První natáčení den, komplikované akce, náročná organizace. Stojím s kolegou v pozadí, a když konečně dojde na naše dialogy, zjistím, že ve scénáři jsou přidané dvě věty, kterým navíc vůbec nerozumím. Kolega mi je ochotně přeložil do němčiny a s jeho pomocí jsem se je narychlo doučovala. Infarktová situace!

Ve filmu Anthropoid o hrdinech atentátu na Reinharda Heydricha se jen mihnete ve scéně u veterináře. Přesto by mě zajímaly postřehy z natáčení.

Hlavní hvězdy Cilian Murphy (Gabčík) a Jamie Dornan (Kubiš) se chovaly fantasticky, stejně tak režisér Sean Ellis, který stál i za kamerou. Ex post jsem si uvědomila, do jaké míry byli tvůrci pokorní vůči českému národu, a jak se snažili opravdu ukázat to hrdinství, což považuji za jeden z největších plusů toho filmu. Klobouk dolů. Ellis se zabýval přípravou nejméně deset let. Souhlasím s názorem, že pomohli zviditelnit český národ a jednu část naší historie. Je to příběh o těžkých zkouškách života, v nichž se člověk musí nějak zachovat. Výhrady mám jen k melodramatickému závěru.

Sestry vašeho otce se staly Čechoaustralankami. Prchaly před nacismem, nebo před komunismem?

Obojí. Kromě mého otce přežily z liberecké rodiny válku jen moje tety, dvojčata. Ostatní skončili v Terezíně nebo v Osvětimi. Lotte pracovala pro Lucerna Film a koncem léta 1938 odjeli s manželem poslední lodí, která před vypuknutím války vyplula z Neapole směr Austrálie, kde žil nějaký vzdálený strýc. Liesel byla provdána za sudetského Němce, tím pádem byla chráněná a chodila jí pošta od deportovaných. Její muž byl spolumajitel malé továrny, po válce se rozhodli odejít také. Tatínek jim v tom pomáhal a v soudním procesu to pak proti němu použili, že prý jim umožnil něco vyvézt. Vím, že v roce 1968 byla jedna sestřenice v Evropě, telefonovala mámě, ale bála se sem jet. Zlom nastal po revoluci. Jak říkal můj manžel: Vzal jsem si ženskou bez příbuzných a teď abych utíkal z domu. Když sem po 60 letech přijela Lotte, viděly jsme se poprvé v životě. Mluvila anglicky, pak se rozpomněla na němčinu a s mým mužem mluvila německy a na dcery nakonec i česky.

Vy jste se také vypravila s rodinou do Austrálie. Jak se vám tam líbilo?

To bylo v roce 2000 a bylo to velmi emocionální. Naše rozvětvená rodina žije v Sydney. Austrálii jsem vnímala jako hrdou zemi, rozvíjející se velmoc, jakou byly kdysi také USA. Lidé jsou hrdí na to, že jsou Australané, a do budoucnosti hledí s optimismem. Na turistiku nebylo moc času, na pár dní jsme vyjeli autem do Canterbury. Spali jsme v hostelech, a třeba ten v Kiama, kde z moře tryskají gejzíry, vypadal jako z amerického filmu o detektivovi Philu Marlowovi. Nízké budovy s garáží, kam se zajelo přímo autem, prostě Amerika 50. let. Jinde nás zase poslali na křižovatku v jedné village, kde jsme mohli v tichu pozorovat stádo klokanů. Příbuzní nás také vzali do Blue Mountains, kam se vozí všechny návštěvy kvůli úžasnému výhledu. Jenže k našemu překvapení, když jsme dojeli na vrchol, nebylo vidět na metr. Jako správná česká pionýrská rodina jsme se rozhodli jít dolů, což znamenalo velmi dlouhý sestup po uzounkých kamenných schodech. Příbuzní postupně odpadli, takže k jeskyni, kde byly prameny, vodopády a eukalypty, jsme dorazili jen my čtyři. Město Sydney se mi líbí architektonicky. Mám ráda skloubení staré a nové architektury kde není narušena hmotnost prostoru, všechno se doplňuje a jedno ctí druhé. Jeden den jsme vyjeli lodí na Manly, druhou stranu zálivu. Ta oblast má v sobě něco nádherného, jako staré předměstí 30. let, ale v blízkosti moře to má úplně jiné parametry a atmosféru.

V knize popisujete i rodinu z matčiny strany, z Hamburku. To je asi rozdíl oproti Sydney.

Hamburk je hrdé svobodné hanzovní město, má vlastní parlament, jehož předsedou byl kdysi můj pradědeček, což byla velmi významná funkce. Ale je to Evropa. Když jsem se poprvé zúčastnila rodinné sešlosti, Familientagu, připadala jsem si jako v románu. Byla jsem opravdu cizinka. Maminka pocházela z nesmírně bohaté rodiny, po některých příbuzných jsou v Hamburku pojmenovány ulice. S tímto německým příbuzenstvem jsem sice měla častější kontakt, ale když byla v Čechách jedna z australských sestřenic a navštívily jsme Terezín, naše emocionální reakce a gesta byla jako přes kopírák.

Na památku prarodičů z otcovy strany jste nechala vsadit do chodníku v Liberci Kameny zmizelých. O co se jedná?

Jsou to kameny velikosti dlažební kostky a je na nich napsáno, kdo v tom místě žil a jak zahynul. Mohou být umístěny pouze tam, odkud lidé odešli a už se nevrátili. Nápad pochází od německého umělce Guntera Demniga, německy se jim říká Stolpersteine. Jde o obdobný princip jako projekt Zmizelí sousedé a další, které se věnují zapomenuté historii. Tím se zase zabývají školy, žáci a studenti. Hledají v archivech a knihách, vyptávají se obyvatel, dokážou objevit neobjevitelné. Kameny mých prarodičů jsou před budovou banky, kde měli v nejvyšším patře byt a dědeček Freund, jak znělo původně naše příjmení, ordinaci. Byla jsem tam se svou rodinou, vzala jsem je také do Janova nad Nisou, kde jsme pak s dcerami našly a prošly cestu, kudy jsem chodila do školy. Bylo to hrozně dojemné. Našla jsem i hospodu Na vyhlídce, kam jsem chodila cvičit na piano, jak maminka zařídila. Pokud v téhle zemi někam patřím, tak nejvíc asi patřím do Liberce. Osudy rodičů mě hodně poznamenaly, ale mám krásnou rodinu a dvě dcery. Znám tolik rodin, které s sebou vlečou stigma z té doby neuroticky dál a přenášejí ho na další generaci. Považuji za svoje největší vítězství, že jsem to dokázala překlenout.


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie