had v raji - Barbara Semenov

HAD V RÁJI

Barbara Semenov

Lidé v Česku se nás Čechoaustralanů často ptají na hady – „Austrálie je, jak známo, plná hadů, štírů, pavouků a jiné jedovaté havěti?“…

„Austrálie mne nikdy nelákala vzhledem ke všem těm hadům a škorpiónům“, nechal se slyšet dokonce zakladatel nejslavnější české cestovní kanceláře, můj kamarád z mládí, Václav Fischer. Tehdy jsem se zasmála a odpověděla mu, že jediného „Scorpio“, kterého by tam viděl, jsem já. Vím, trochu jsem to zlehčovala, malých štírků jsem tu už pár viděla, naštěstí ti australští nejsou smrtelně jedovatí.

S hady je to jiná. Přesto, ačkoliv žiji v Austrálii už víc než třicet let, na hada jsem tu ještě nenatrefila. Tedy do minulého měsíce.

Nebude to tím, že bych byla víc „city slicker“ a dávala přednost životu ve městě. Dlouhá léta jsme měli farmu mimo Melbourne, v dandenongských kopcích, kde jsem to milovala. Manžel rovněž, choval tam svého času jeleny. Příroda buše byla překrásná. Hady mi ovšem tajil. Teprve mnoho let později mi řekl, co se vlastně stalo s Frederikem.

Frederik byl nádherný statný jelen, - lesů pán, jako z klasického obrazu. Byl z nějakého vznešeného plemene, - v říji, tedy v australském podzimním březnu a dubnu, mocně troubil a spolehlivě obhospodařoval šedesát laní našeho stáda, které tak každým rokem zdvojnásobil. Jeho cena byla značná, my ho měli ale „půjčeného“ na pár let od sousedního farmáře. Jednoho dne jej Pavel nalezl mrtvého. Byl zabit malým hnědým plazem, kterému se říká brown snake a který je druhý nejjedovatější had světa. Jedná se o Pakobru východní, velmi útočného hada, hojně zastoupeného v australské hadí fauně. Z 25 nejjedovatějších hadů na světě jich žije 21 právě v Austrálii, zejména na suchých místech ve vnitrozemí Austrálie. A tak jsem se i přes historku o Frederikovi vždy uklidňovala, že do vnitrozemí se stěží dostanu a se smrtonosným hadem se tak snad tváří v tvář nikdy nestřetnu.

Z farmy je ještě jeden zážitek s reptiliemi, který se, vedle jinak radostně tam prožitého dětství mé dcery, nehezky otiskl do její paměti. Jednou si jako čtyřletá hrála na zahradě, když se z ničeho nic před ní vynořila asi metrová australská iguana – tedy leguán. Uslyšeli jsme úděsný výkřik a z okna viděli, jak holčička nehybně ustrnula a paralyzovaná hrůzou zírala na vyplazený jazýček šedého ještěra. Manžel byl u ní během vteřiny, nicméně dodnes, čtvrt století od tohoto traumatického okamžiku, trvá její dosud nepřekonaná fobie z plazů. Při školních exkurzích do zoologické zahrady ji museli učitelé vždy provést teráriem se zavřenýma očima, nemůže vidět ani hady muzejní, dávno mrtvé, v kapalinách naložené… Dovádí ji k zoufalé frustraci, když musí vyloučit ze svých procházek po Praze Karlův most nebo Václavské náměstí, kde se z nepochopitelných důvodů usadili novodobí kejklíři s hroznýši. Abych pravdu řekla, také nerozumím, co mají exotické krajty společného s historickou krásou města.

Plazy se plazí po pražské dlažbě, což teprve po australském pobřeží, děsila jsem se předem, když jsme ji při letošní návštěvě Austrálie vzali na Phillip Island. Něco mi našeptávalo, že o hady tu začátkem léta asi nebude nouze. Phillip Island je jen pár hodin jízdy z Melbourne, ale podle mne má jedny z nekrásnějších pláží v Austrálii. Otevřené divoké, i ty klidné v zálivu. Dlouhé, opuštěné, se zlatým pískem, rudými kameny, namodralými blahovičníky, s hejny bílých racků, s vonícími chaluhami, roztodivnými mušličkami,… Moře blankytné, azurové, s bělostnými hřebeny vln, s plachetnicemi na třpytném řádku horizontu. Pláže s ideálním terénem na běhání v odlivu, brouzdání se v přílivu, meditování s vycházejícím a zapadajícím sluncem. Prostě ráj na zemi. A jedna pláž zejména, nebudu prozrazovat její jméno, sem trefí jen pár nás, každý si ji musí najít sám (na zadní straně Čechoaustralana).

Snad právě proto, že není tak navštěvovaná - příjezd k její přístupové cestě je slušně kamuflážován, je tu příroda méně dotčena člověkem. Projdete prašnou pěšinou mezi křovím, travisky a starodávnými vrásčitými stromy opředenými aboridžinskou legendou a vystoupáte po dřevěných schodech, na kterých se jen zřídkakdy potkáte s ojedinělým průzkumníkem této části pobřeží. V nejvyšším bodě se vám odkryje dech beroucí výhled do dálky přes burácející oceán. Seběhnete schody na druhou stranu a ocitnete se na snové pláži.

Když jsme se jí nabažili, vracíme se k autu. Loudám se daleko za rodinou, nikdy se mi odsud nechce. A pak – na té pěšině pohlédnu doprava do křovin. Zdá se mi, že tam vidím hada. Ale to se mi asi jen zdá. Podívám se znovu a krve by se ve mně nedořezal. Na dva metry ode mne, se zdviženou hlavou, robustní tělo hrozivě vzpřímené k obrannému útoku, se blyští, „krásně“ temně pruhované, připomíná tygří kresbu… Tiger snake – Pakobra páskovaná! Třetí nejjedovatější had na světě, hned za australským taipanem a pakobrou východní. Jedová žláza pakober obsahuje asi 35 mg suchého jedu. To je dávka, která je schopna zahubit téměř 10 tisíc myší nebo usmrtit tři osoby o váze 70 kg.

Byla to setina vteřiny, dívala jsem se pakobře do očí, cítila jsem její pohled. Rychle jsem odvrátila zrak a s husí kůží po celém těle, rádoby nenápadně, jsem mizela z dosahu. Byl to tak nepříjemný a děsivý pocit, že se mi vrací zpět i při psaní těchto řádků.

Australská divoká příroda – paní pakobra je tu doma, já jsem vetřelkyně. Budu se dlouho odhodlávat k další návštěvě „svého“ ráje…