FILMOVÝ OTISK JANA PALACHA

Veronika Boušová

Otevřít trauma a přiznat si spoluvinu je známkou osobnostní zralosti. Ať už jednotlivce, nebo národa. V lednu 2019 uplyne padesát let od sebeobětování a smrti Jana Palacha. Pamatuji svazáckého funkcionáře, který se ještě v roce 1989 v reakci na tzv. Palachův týden veřejně oháněl ideologickou lží o studeném ohni. Protesty a námitky se od onoho agitátora odrážely jako pingpongové míčky. Slovo proti slovu – typický postnormalizační spor s nedoložitelnými argumenty. V současné době známe zřejmě už všechny dohledatelné dokumenty a svědectví. Slovy faráře Jakuba S. Trojana ale zůstává tajemstvím, „co nosil Jan ve svém srdci po týdny a snad měsíce, a co dozrálo nakonec v ultimátu čisté lásky.“ O jisté vysvětlení se pokouší nový český celovečerní film, nazvaný prostě: „Jan Palach“. Premiéru měl 21. srpna 2018.

   Celistvý obraz Palachovy osobnosti zřejmě neznal nikdo. Každý pokus o rekonstrukci jeho vnitřního prožívání by byl fabulací a té se režisér filmu Robert Sedláček důsledně vyhýbá. Na základě scénáře Evy Kantůrkové utváří Palachův – navždy už rozostřený - portrét perspektivou vnějšího pozorovatele. Mozaice výmluvných, jednou silných, jinde až dokumentaristicky strohých obrazů, vévodí tvář hlavního představitele Viktora Zavadila. Číst v ní je jako číst z nepopsaného listu, ale právě to nám tvůrci umožňují. Zavadilův Palach je vnitřně pevný, klidný a obětavý mladý muž se slabostmi, které ho polidšťují. Vztah mezi ním a dočasně ochrnutou přítelkyní Helenou Zahradníkovou působí až sourozenecky. Když jí ale asistuje při cvičení, záběry pod hladinou bazénu odkrývají za upřímně míněným, navenek až příkladným altruismem, erotický podtext.

   Palachovy ideály se odrážejí v postojích a paralelně k nim se objevují situace, které na ony postoje útočí. S realitou Brežněvova režimu se střetává poprvé na brigádě v Kazachstánu. Scéna, v níž sovětský důstojník ustoupí českému studentovi, odráží tehdejší stav mezi politiky. Shovívavost predátora zůstává v podvědomí diváka viset jako varovný vykřičník. Přátelství s komsomolcem, za něhož se tu Palach úspěšně přimlouvá, symbolizuje vývoj československo-sovětských vztahů. Po okupaci se z druhé strany ozývá jen neodůvodněné ticho. Zda se z vděčného přítele stal nepřítel a okupant, nebo kamarádství s českým studentem odnesl gulagem, při záběru na vrácenou zásilku s Čapkovou Matkou v ruštině nevíme. Namísto toho se nabízí srovnání oběti Čapkovy Matky a matky Jana Palacha. Záběr na titul knihy symbolicky přesahuje až do dalšího filmového díla na stejné téma, do trilogie Hořící keř z roku 2013. Nejsem si jistá, nakolik by Sedláčkova výpověď fungovala, nebýt právě této série z dílny HBO. Polská režisérka Agnieszka Hollandová v ní na základě scénáře Štěpána Hulíka mapuje dění po Palachově činu. Bolest rodičů tváří v tvář sebevražedné oběti dětí, kterou se komunisté tak rádi oháněli, se v Hořícím keři obrací proti nim. Znevažování vysoce morálního protestu kovaným prosovětským komunistou, poslancem Vilémem Novým, exhumace a kremace Palachových ostatků bez vědomí rodiny… Cynismus obhájců normalizace je zločinem proti lidskosti. Představa, že dítě obětovalo život za správnou věc zbytečně, musí být pro každého rodiče strašná.

   Vrátím-li se k Sedláčkovu filmu, symbolika tu možná funguje lépe, než fakta. Samota dítěte, ztraceného v zasněženém lese, tvoří oblouk k individualistovi, který se, nikým nerušen, polévá benzínem pod rampou Národního muzea. Zapalovač z nábojnice putuje ze Sovětského svazu až k profesorovi pražské filozofické fakulty, protože humanista Palach nekouří. Konflikt s okupačními vojáky, kdy se obětí stane přenosný radiopřijímač, předznamenává dezinformační válku. V tomto směru jedná Palach vizionářsky, když v posledním dopise požaduje zákaz šíření Zpráv. Přestože ve filmu tímto zdarma rozdávaným listem okupačních vojsk každý pohrdá, on ho čte, jako čte denně československý tisk. V rétorice nepřítele rozpozná nebezpečnou zbraň a svůj postoj k pravdě ztvrdí na posledním pozdravu kamarádovi podpisem Jan Hus. Některé jiné důležité indicie naopak film sám o sobě nevysvětlí. Brožura s fotografiemi hořícího buddhistického mnicha ukazuje, kde se hlavní hrdina inspiroval. Ale že podobné oběti (pokud šlo o odpor proti západním hodnotám), sovětská propaganda glorifikovala, už nijak akcentováno není. Přitom mohlo jít o zásadní motiv, proč Palach zvolil právě tuto cestu.

Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Úžasné Česko  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie