FENOMÉN ZAGORKA

 

Barbara Semenov

 

 

Již delší dobu, tedy přesně od 6. 9. 2016, se chci podělit o nezapomenutelný kulturní zážitek. Byl jím koncert par excellence v pražské Lucerně v den narozenin a životního jubilea jedinečné Hany Zagorové.

 

   Pro ty, kteří byli snad posledních padesát let na Marsu, Hana Zagorová je jedna z nejlepších českých zpěvaček, během své pěvecké kariéry se stala druhou (po Lucii Bílé) nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík, získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala přes 820 písní a obdržela mnoho prestižních cen za hudbu a zpěv; již půl století vystupuje na koncertech, v televizi, na řadě charitativních akcí i na městských slavnostech. Její životní dráhu zmapovala v roce 2010 Česká televize a Supraphon vydáním životopisné knihy s DVD a CD nesoucí název „Legenda - Hana Zagorová - Málokdo ví“. V roce 2014 získala Diamantovou desku Supraphonu za 10,5 milionu prodaných nosičů. Pokračuje neúnavně ve vydávání nových alb, na kterých opakovaně potvrzuje své kvality, dobře se prodávají a její publikum se nepřestává omlazovat. Důkazem byla právě Lucerna v září minulého roku, část koncertu zaznamenala Česká televize, při této příležitosti bylo pokřtěno novinkové album O Lásce, které se hned první týden v prodeji stalo nejprodávanějším albem a získalo status Zlatá deska. 

 

   Je o mně známo, že když jsem v Praze, nevynechám jedinou kulturní akci, loni jsem si tak během svého půlročního pobytu v republice užila nespočet vynikajících koncertů všech možných českých a zahraničních hvězd různých hudebních žánrů od popu až ke klasice. Koncert Hany Zagorové však vynikal nad ostatním neuvěřitelnou, nepopsatelnou atmosférou, kterou jsem vlastně ani nečekala, byť jsem zpěvaččina velká příznivkyně.

 

   Sál byl nabitý doslova k prasknutí, publikum se sestávalo z mužů a žen všech věkových kategorií a zjevně rozmanitého společenského zázemí, nechyběli slavní a vlivní, ochozy k stání byli do posledního patra zaplněny až k zádním stěnám – takovou Lucernu jsem zažila snad jen kdysi zamlada, kdy byla jediným středobodem české hudební scény. Karel Gott, který poprvé po dlouhé době rekonvalescence ze zlé nemoci dorazil ten večer jako host a gratulant, to vyjádřil výstižnými slovy – „Hanko, vrátila jsi Lucernu do časů její největší slávy“. A že si tu dobu Mistr pamatuje.

 

   Kouzlo noci nebylo jen v dokonale profesionální show, noblese vystoupení dalších hostů, kteří se objevovali během kariéry Zagorové po jejím boku a nezapomenutelně se podepisovali na jejím evergreenovém repertoáru (Duhová víla, Hej mistře basu, Můj čas,…), ale zejména v osobnosti této nenapodobitelné zpěvačky. Hudební kritik Jiří Černý ji již před čtyřiceti lety nazval „skutečnou kněžnou zpívaného českého slova“ a vzpomínám si, že i můj dobrý přítel, výjimečný český textař, Zdeněk Borovec mi kdysi řekl, že Hana Zagorová vždy dokonale rozuměla textu a jeho poselství – na rozdíl od ostatních velkých hvězd, kterým psal své dnes již legendární texty. Hana Zagorová je totiž, jak asi mnozí ví, také básnířkou a textařkou řady svých písní. Její síla tak není jen v jejím specifickém přednesu, ale také v myšlence, podstatě, duši a tedy duchovna té které písně. A škála jejího uchopení života zasahuje různorodé vrstvy jejích posluchačů – od jednoduchých srdcovek Maluj zase obrázky alias Hrníčky až k sofistikovaným šansonům Adieu či Krev a šroubky

 

   Potkávám lidi, kteří milují Hančiny písně, po celém světě. Většinou říkají – „Jsou to písničky, které mne provázely celým životem, pojí se s jistými nezapomenutelnými vzpomínkami a prožitky v určitém čase.“ Dost možná v tom spočívá fenomén této milované zpěvačky.

 

   Což se v jejích textech nezobrazuje i moje mládí, moje lásky? On je někdo, já jen dým – když jsem toužila po nedosažitelném muži, a Sbohem Ti mávám zlatými vlásky, jako jsem kdysi i já mávala své studentské pošetilosti. Setkáni s Drupim je můj milostný románek jako přes kopírák. A Spěchám – hymna na život nejen moje, ale asi všech těch v sále, kteří zpívají s Hanou ostošest. Můj táta mi zase rád připomínal, že Je těžké brát věci, tak jaké jsou, jenomže jinak to nejde. Naopak Mys dobrých nadějí mne nikdy neopouštěl, povzbuzoval v těch těžších chvílích a dodával novou víru do života. A že mi nezní banálně, co Je naprosto nezbytné?… To je naprosto důležité, abych byla šťastná… Cynici se tomu mohou šklíbit, jako jisté hlášce o lásce a spravedlnosti, co musí zvítězit nad lží a nenávistí, ale kdyby nebylo těchto bardů, byla by naše společnost nepochybně o hodně chudší. Ona ta Hanka zpívá i o mém šťastném manželství – nevím, jak teda ví o té samoobsluze… (Mít tě ráda).

   „Ona ta Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok…“ – známý a zprofanovaný citát Milouše Jakeše, posledního ohavného politika totalitního režimu, který nás donutil emigrovat. Ve své televizní Třinácté komnatě to Hana Zagorová uvádí na pravou míru – „… tehdy jsem se hořce zasmála, protože jsem zůstala bez jakýchkoliv dalších příjmů…“.  V červnu 1989 podepsala petici Několik vět, v níž hnutí Charta 77 požadovalo propuštění politických vězňů a svobodu slova. Byla jí okamžitě zastavena činnost a do pádu komunistického režimu nesměla veřejně vystupovat. Pouze vedení Lidové školy umění, kde převzala výuku interpretace, se zpěvačky nezřeklo. Odolala tlaku svůj podpis odvolat, naopak ho potvrdila slovy: „Nebylo tam nic, s čím by slušný člověk nesouhlasil.“ Znovu zpívala na veřejnosti až hymnu v listopadu 1989 na Václavském náměstí v Praze, následně na Letné s Martou Kubišovou a Jiřím Suchým.

 

   Za počáteční vizáží roztomilého „žlutého kuřátka“ se totiž celou dobu uměleckého života skrývala duše hluboká a vnímavá, citlivá a jemná žena, která si v soukromí nese svůj kříž v podobě celoživotní nemoci - těžké poruchy krvetvorby. Více než třicet let své aktivní kariéry dochází na transfuzní oddělení, kde jí vyměňují krev. O své nemoci dříve veřejně nemluvila, nechtěla, aby ji někdo litoval. Po celou dobu věděla, že se pohybuje na hraně mezi životem a smrtí. Její pohled na sebe samu, na svět a relativitu věcí jí dodal nejspíš i sílu a odvahu k tomu, že se jako jedna z mála osobností české populární hudby nebála podepsat petici Několik vět. Snad i proto, že boj s nemocí vyžadoval větší statečnost než podpis, který mohl ohrozit její práci.

 

   Hanu Zagorovou ctím, obdivuji, poslouchám… její písně mne provází životem, inspirují, posilují, baví, nabíjejí životním optimismem a pozitivní energií. Jak jsem se přesvědčila na koncertu v Lucerně, je nás takových hodně. A to je dobře. Také vím, že by bylo báječné, kdyby nám přijela zazpívat do Austrálie. Opakovaně ji s touto nabídkou oslovuji, kdykoliv se mi poštěstí vidět ji na některém vždy beznadějně vyprodaném koncertě v České republice. Ale „dělá zagorku“ (vžitý termín). Ačkoli s pravidelností provází svého manžela – slavného operního pěvce Štefana Margitu po celém světě, Austrálie se jí zdá být přece jen daleko. Nezbývá než zaletět si za „haničkou písničkou“ (rovněž vžitý termín) do rodné vlasti anebo se podívat na televizní záznam z loňského narozeninového koncertu na - https://www.youtube.com/watch?v=gONULx67UNU.

 

 

 

MÍT TĚ RÁDA – hudba: Patrick Bruel, text: Hana Zagorová

 

Tak to máš rád.  

Nedělní ráno, jak má být  

Když káva voní pokojem  

A ty tu snídáš ve stoje  

  

Je jako dát  

Myšlenkám náhle správný směr  

Bez ovací a premiér  

Jen víno života teď pít  

A nechat zrát

Tak to máš rád  

  

Mít tě ráda  

Je jako vodu pít  

A taky zápasit  

Často se saní stohlavou  

A padat únavou  

  

Ono, mít tě ráda  

Je lítat na duze  

Hádat se v samoobsluze  

Což tedy vážně nesnáším!  

Ale jinak - jsi mi vším  

  

Tak to máš rád  

Poslouchat šepot andělů  

Někdy mě tahat z malérů  

To, když je dešťů období  

  

Už dávno vím  

Jak z okna házet noci klíč  

Taky se sázet, kdo chce víc  

Když život úspěch nabízí  

A nesklízí už vůbec nic  

  

Mít tě ráda  

Je jako vodu pít  

A taky zápasit  

Často se saní stohlavou  

A padat únavou  

  

Ono, mít tě ráda  

Je lítat na duze  

Hádat se v samoobsluze  

Což tedy vážně nesnáším!  

Ale jinak - jsi pro mě vším 

  

Dobré i zlé  

Pěkně na váze srovnané  

Když večer šťastná usínám  

Děkuju Bohu, že tě mám

 

https://www.youtube.com/watch?v=_hAnPQWaYkk

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie