DLOUHÁ CESTA DOMŮ

 

Miloš Ondrášek

 

Již je to pěkná řádka let, co jsme každou sobotu ráno jezdívali do melbournského předměstí Camberwell, kde v tržnici bylo lahůdkářství manželů Krupkových. Jednou jsme zpozorovali, že se cosi děje. Mirek Krupka, bývalý důstojník čsl. Západní armády, a jeho dcera se pohybovali jako ve zpomaleném filmu a paní Krupková stála zamračená na samém kraji obchodu se založenýma rukama, jindy vždy usměvavá a mrštná. „Co se stalo?“ ptám se Krupky, „ani se neptej hochu“ tak mně vždy říkal. A ukázal prstem na podlahu, brodili se v medu. Za jejich zády stávala poniklovaná urna, jako na vařící vodu ve velkém vydání, byla pro med, ten skutečně přírodní a u Krupků se prodával na váhu. V chladných měsících pan šéf, vždy než začali prodávat, zapálil lampičku, jak říkával. Byl to lihový kahan k ohřívání medového obsahu cisterny, aby tekl pípou, i když hustě. Ráno zjistil, že med netekl, zapálil lampičku a zapomněl zavřít kohoutek. Nahromadili se zákazníci, Krupkovi je obsluhovali zády k nádrži, až zjistili, že se lepí na podlahu. Vedle mne se postavil člověk, který jako by z oka vypadl habešskému císaři (něguš Hailé Selassie), než ho z Etiopie vytlačili Italové v roce 1935. Asyl mu nabídla Velká Britanie, odkud si o 25 let později přijel do Prahy pro honoris causa doktorát, při té příležitosti navštívil dětskou nemocnici, kde ho malý pacient oslovil „soudruhu císaři“.

Můj soused s černým krátkým plnovousem ukázal prstem na jeden z vystavených sýrů a obrátil se na Krupku: „Prosím úplně malý kus“. To nemůže být Čech, mne napadlo, my bychom spíše řekli „malý kousek“. Byl to Gríša Šklovský.

 

 

Na toto všechno jsem si vzpomněl, když jsem se dostal ke knize Johna Nicolsona  A Long Road Home, The Life and Time of Grisha Sklovsky. V roce 2009 ji vydalo nakladatelství Australian Scholarly Publishing, 251 stran, 30 fotografických příloh. Je to životopis neobyčejného člověka. Narodil se v roce 1915 v městě Sretensk židovským rodičům, majitelům velkoobchodu se dřevem. Město leželo na sibiřské magistrále do Vladivostoku, na které vojensky operovali českoslovenští legionáři a někteří z tamější posádky chodili ke Šklovským. Byla to doba sovětské revoluce, chaosu a pogromů, rodina v roce 1924 emigrovala do Berlína, kde již žili jejich příbuzní, jiné měli po celém světě. Gríša po maturitě na německém gymnáziu v roce 1934, kdy již viděl nástup nacismu s doprovázejícím pronásledováním Židů a byl svědkem pálení knih neárijských autorů, odjel do Paříže. Tam mu byl po pětiletém studiu udělen doktorát chemie “cum laude“, s vyznamenáním. Seznámil se tam s australskou studentkou umění, křesťankou, a rozhodl se emigrovat do Austrálie. To bylo v roce 1939, vypukla válka a Šklovský se místo cesty pod rovník přihlásil do nově se formující československé brigády, která se tvořila ve Francii. Byla tehdy čtrnáctitisícová, pět tisíc z nich byli Židé. Po porážce Francie se přes čtyři tisíce příslušníků této brigády přeplavilo do Anglie, ostatní nepřežili. Jedna z příloh v knize ukazuje anglický, ve Velké Británii vydaný vojenský průkaz s fotografií Šklovského a českým razítkem čsl. obrněné brigády. Byl mu vydán čsl. pas, kterým se prokazoval téměř dalších deset let. Vojenská správa využívala jeho znalosti pěti jazyků. V knize na jedné fotografii vidíme Šklovského v čsl. vojenské uniformě západní armády s čtyřmi frčkami na ramenní výložce.

Otec Šklovského na začátku války zemřel, matka byla z Paříže transportována do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře a sestra, která ve Francii vystudovala medicínu, genocidu přežila. Šklovský zjistil, že Australanka, kterou poznal před válkou v Paříži, působí ve službách Červeného kříže v Řecku. Po roce 1945 bylo jeho žádosti o propuštění z armády vyhověno, odcestoval přes válkou rozbitou Evropu do Řecka, kde Australanku našel. Na kratší dobu ho tam zaměstnala UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) a oba poslala do Makedonie. Z praktických důvodů se rozhodli pro svatbu, pravoslavný kněz je odmítl oddat, místní rabín neviděl překážku v rozdílném náboženství. Odjeli do Melbourne. Doktor chemie Šklovský brzo našel zaměstnání u firmy Imperial Chemical Industries, kde byl zaměstnán 30 let. Učil také na melbournské technické koleji. Záhy se seznámil s mnoha lidmi, místními i přistěhovalci, v roce 1950 mu bylo nabídnuto členství v organizaci Victorian Chapter of the Australian Institute of International Affairs, ve které velmi aktivně působil 40 let. Zúčastnil se plavby ledoborce na antarktickou francouzskou základnu Dumont d´Urville. Udržoval kontakt s příbuznými, kteří přežili carský, Hitlerův a Stalinův režim. V Melbourne žil šťastným rodinným životem, jedna dcera vystudovala lékařství, druhá filosofii a dějiny Indie a syn založil importní firmu a obchodní síť Ishka.

V roce 1968 po okupaci Československa nabídl pomocnou ruku uprchlíkům z republiky, kteří přijeli do Austrálie. Odešel do důchodu v roce 1977 a s dvěma přáteli založil “Trans-Knowledge Associates“. Jeho zájem o multikulturalismus vyústil v pozvání federální vlády a v roce 1970 se stal prvním předsedou “Board of the Special Broadcasting Service“ (SBS) zahrnující jak rozhlasovou, tak o něco později televizní činnost. V roce 1971 po porušení politické rovnováhy australské rozhlasové stanice ABC v pořadech “This day tonight“ kontroloval náplň tohoto vysílání, aby udržovala politickou rovnováhu. Zemřel v lednu roku 1995, soustrast kromě jiných projevil i generální guvernér Austrálie.

Toto je osnova životopisu dr. Gríši Šklovského. V knize je samozřejmě široce rozvedena. Autor prokládá text nejen citacemi relevantní korespondence, ale i přehledy politické a společenské situace od 19. století po současnost v mnoha státech, takže kniha může nahradit příručku světových dějin. A těmi se prolínal antisemitismus – ruský za cara i Stalina, německý zejména za Hitlera, bohužel i mezi příslušníky československé zahraniční západní i východní armády. V Austrálii se náboženské předsudky a rasové nenávisti plíží stále.  Humanisty Šklovského, nezapomínajícího na židovský původ s respektem k rodičům, se to velmi dotýkalo. Chlapec ze Sibiře, který vynikal talentem, prošel a cestoval mnohými zeměmi, prohlašoval se za honorárního Čecha, byl pokládán za znamenitého Australana, ale vždy zůstával světoobčanem.

 

  

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie