www.cechoaustralan com > Zajímavé čtení > Ivan Kolařík > Povídání dědečka
 

 

Povídání dědečka

Ivan Kolařík, OAM


Do nedávna jsem měl téměř všechno co správný důchodce mít má a o čem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkově sešlou tělesnou schránku, pár zbývajících vlasů módně učesaných na tak zvanou přehazovačku, chrup z umělé hmoty, sužující nemoce, pocintaný oděv včetně finančních potíží a častého hladu, který jsem zaháněl požíváním lahodného obsahu konzerv určených pro mého oblíbeného psíka Bafínka. Ženino odepření častých navrhů o utužení manželství jsem uvítal s neutuchající radostí, mylně se domnívaje, že jsem konečně nalezl životní štěstí penzisty. Alas!
Přiznám se bez zardění, že se naplnila slova ženy Máni, která mě po mnoho let přesvědčovala, že nemám nikdy ničeho dost, a že nejsem s ničím spokojen. Zjistil jsem totiž, že přes všechny slasti důchodce, o kterých jsem se právě zmínil, mě v životě chyběla věc snad nejdůležitější. Do minulého roku jsem nebyl hrdým majitelem vnoučat a tudíž jsem nebyl doopravdickým dědečkem i přes to, že jsem si vysloužil přezdívku „dědek”. A tak jsem si umínil, že se dědečkem co možná nejdříve stát musím a tím šmahem dosáhnu vrcholu štěstí v životě penzisty.
Moje strategie spočívající v neustálém hučení do dcerky, kdy už konečně přivede na svět potomka, spojeném s hrozbou, že než se rozhoupe budu už pod drnem, konečně zapracovala. A tak, když mně jednoho nezapomenutelného dne radostně oznámila, že nějakým záhadným způsobem otěhotněla, zajíkl jsem se emocemi a roztřepeným rukávem jsem utřel utrousenou slzu radosti.
Po celých devět měsíců jsem se pak horečně dával do pucu, abych svým zjevem díťátko náhodou neodpudil a abych, co možná nejdříve po jeho narození, na něj kladně zapůsobil. Zkrátka a dobře, aby mě mělo rádo hnedlinka od narození. Nejenom, že jsem začal požívat jenom zdravá jídla, jako boby a luštěniny, ale před spaním jsem si vyměňoval vodu ve skleničce, uchovávající přes noc můj chrup, který jsem si pak ráno horlivě čistil, kloktal jsem si vodou Odol, abych měl svěží dech, začal jsem si pravidelně stříhat nehty, holit se a vůbec jsem začal o sebe všeobecně dbát a pečovat. Žena Máňa, kterou stáří tak výrazně nepoznamenalo, přestala věřit, že jsem normální, když jsem začal chodit do místní tělocvičny, přestal pít pivo a chovat se neslušně v její přítomnosti. A tak jsem byl za dobu devíti měsíců k nepoznání a připraven uvítat na svět svoje první vnouče.
Dlouho očekávané štěstí se dostavilo v únoru minulého roku, když mně byla za šíleného řevu představena zbrusu nová vnučka připomínající spíše zcvrklou zažloutlou housku, nad kterou se všichni, ale všichni návštěvníci porodnice mohli rozplynout. S rozpakem a notnou dávkou strachu, aby mě něco tak křehkého jako čerstvě vylíhlá vnučka nevypadlo z rukou, jsem ji vzal do náruče a skrz nezastíraný proud slz jsem začal blábolit něco, co blábolím ještě dodnes, tedy sedmnáct měsíců po jejím narození: „Tititi, ťuťuťtu, ninini, ňuňuňu”.
Má něžná slovíčka měla neuvěřitelný dopad. Novorozeně přestalo ječet.
„Oh, podívejte se na dědečka, jak to s malou umí”, obdivně a řekl bych, že i krapátko závistivě se rozlehlo z úst žen a matek, jejichž neustálé houpání vnučku dohánělo k šílenství. Matka otce mě z nějakého důvodu v té chvíli poklidně spícího andílka vyrvala z náručí, což neměla dělat, protože její mimikované: „Tititi, ťuťuťu, ninini, ňuňuňu”, opakované s anglickým přízvukem, z andílka udělalo ďáblíka, který zrudnul takovým způsobem, že jsem se polekal, aby se náhodou něco zlého nepřihodilo a začal tak ječet, že se náhle v pokoji objevila naškrobená sestra, která nám bez obalu řekla, že místo dráždění novorozeněte bychom raději měli zkontrolovat její plenky. Ty byly samozřejmě plné žluté hořčice nebo alespoň něčeho, co hořčici silně připomínalo. Pak se krmilo a já jako děda jsem u toho nechtěl být, protože jsem se hanbil.
Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem o životě jako takovém, o nové fázi života mého, penzijního, zrovna tak jako o nastávajících starostech novopečených rodičů. Ale srdce mně bušilo štěstím, že jsem se dožil narození tak jemného stvoření, jako je naše vnučka.
Netrvalo dlouho a stal se ze mne dědeček posedlý láskou k vnučce. Posedlá se stala i žena Máňa, ve které se probudily mateřské pudy. Naše konverzace se téměř výhradně točí kolem toho, jak asi holčička roste, jak krásní, co asi právě v tuto chvíli dělá a vůbec vnuččin život se stal životem naším. V restauraci, kam jsem zase začal občas docházet na občerstvení, stáčím rozmluvu na to, jak mám rozkošnou vnučku a připadá mi, že dědky, se kterými na pivo chodím, moje vyprávění zrovna nebaví, protože je vytrhuje od diskuze o fotbalu či kriketu. Místo nahatých křehotinek známým emailuji fotečky vnučky s pojednáním, aby si uvědomili, jak je roztomilá. Byt máme polepený stovkami fotografií dokumentujícími její první den života až do teď. Návštěvy oblažujeme promítáním filmů, kde milovaná vnučka vytváří hlavní roli a teprve po třech hodinách, kdy se nám zdá, že návštěva upadá do hlubokého spánku, od videí upouštíme, abychom prohovořili, jakou měla vnučka včera stolici a jaký udělala pokrok, protože si přestala matlat jídlo po celém obličejíčku a strkat prstíčky do nosánku. Nadšeně s návštěvou připijeme na vnuččin první zoubek, při čemž se nám zdá, že to je něco, co se líbí i návštěvě. Žena Máňa lidem s neutuchající něhou vykládá, jak si vnučka vždycky zdárně po jídle říhne, ublinkne a usne. A já už se dávno přestal ošívat, protože vím, že to tak má být. Jenom mě dodnes udivuje, proč se lidé rozplývají nad tím, když si vnučka strašlivě pšoukne.
„Oh, good girl, did you do a little farty? That’s good, love”, chválí maminka dcerušku za úžasnou řachu, po které začne chřadnout květena, ránu, za kterou by se ani dospělej chlap nemusel stydět, ale kterou nicméně neočekáváte od tak křehoučké holčičky, jako je vaše vnučka. A tak se bejbinko za všechno chválí, zvláště, když udělá do nočníčku bobek, pořád se mu nakupují věci, které vůbec nepotřebuje, člověk zakopává o hračky a plenky, klouže po rozlitém mlíčku a nadšeně uvítá první nesmělé krůčky. A vadí vám pramálo, když vám vnučka s urputným výrazem ve tváři ničí vaše cenné starožitnosti a rozkouše perské koberce. Nemusím zdůrazňovat, že zjihnete, když jako vůbec první slůvečko vnučka zaštěbetá: „Dě-da” a jdete do kolen, když k vám přiběhne s otevřenou náručí, obejme vás, dá vám sladkou pusinku a přitom vás pošimrá vlásky na tváři.
A to jsou zážitky, které vás učiní stoprocentně šťastným penzistou, kdy zapomenete na vrásky, neduhy a na to, že vám neberou ryby a hrajete mizerně golf. Protože, věřte, není nad to mít někoho rád a vědět, že někdo má rád vás.
 

 

Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie