Na konferenci s názvem „Krajané a čeština“ pořádané v září tohoto roku v Národním muzeu v Praze, na které se setkali krajané z osmnácti zemí světa, zaznělo mnoho zajímavých příspěvků a názorů, přinášíme dva – vydavatelky/ šéfredaktorky časopisu Český dialog Evy Střížovské a vydavatelky/šéfredaktorky Čechoaustralana Barbary Semenov.

 

 

 

 

ČEŠTINA ZAKÓDOVANÁ V SRDCI ČECHOAUSTRALANA 

 

Barbara Semenov

 

Vážené dámy, vážení pánové -  

 

V Austrálii, tedy Downunder neboli u protinožců končí v těchto dnech zima, která dokáže být zvláště na jihu země hodně nepříjemná.  A proto kdo z Čechoaustralanů může, s radostí překonává úmornou vzdušnou vzdálenost patnácti tisíc kilometrů a objeví se ve své staré domovině.  Ta nová mu sice už dávno přirostla k srdci – kdo z vás navštívil Austrálii, poznal, že se jedná skutečně o zemi divukrásnou – s dramatickými i pohlednicovými oceány, s rudou pouští, s velkolepými velkoměsty, s podivuhodnou florou a faunou.  Zkrátka – jiskří tam dálka nad hlavami jak bleděmodré drahokamy a jímá závrať při pohledu, zpívat však o nich nedovedu…

   Každý Čech zná ovšem pokračování těchto řádků, natož pak Čech žijící v zahraničí – protože jemu skutečně přestane srdce chvíli tlouci s pohledem na tu nízkou horu na obzoru.  Jak je to možné?  Vsadím se, že Česko navštěvující Australan by na tom kopečku nenacházel nic tak dechberoucího, má ostatně lepší monolit.  Budeme-li objektivní, v Austrálii jsou daleko větší zeměpisné a přírodní krásy než v té naší zemičce.  Zdůvodňuji si tak své vidění české krajiny jakýmsi kódem.  Ta česká zem je v nás prostě zakódovaná, zakódovaná zde prožitým dětstvím, mládím, nesmazatelným rodičovským vlivem, kdy se doživotně otiskla na naši v raném věku nepopsanou „tabula rasa“.  Podobně tak je to i s češtinou. 

   O češtině bychom mohli rozjímat daleko déle, než trvá konference na její téma.  Zaměřím se na pár aspektů, v souvislosti s češtinou v Austrálii.  I v tomto směru je důležité vycházet ze zmíněného kódu.  Mateřštinu v nás zakóduje především maminka.  Záleží zejména na ní, jaký má ona sama vztah k řeči a nejen k řeči, ale také a zejména k zemi své řeči.  Tak víme, že generace dětí narozených emigrantům z roku šedesát osm, až na malé výjimky potvrzující pravidlo, češtinu nezná.  Zklamání a trpkost, kterou si Češi odnášeli do světa, spolu s neexistující nadějí návratu, a touha integrovat v nové zemi, byly jasným a pádným důvodem, proč jazyk nahradit jazykem, ve kterém lze mluvit a žít svobodně.  Tato situace přetrvávala i v případech emigrantů z doby normalizace.  Záleželo samozřejmě i na vzdělání, rodinných tradicích a vlasteneckém postoji emigrantů.

   Znám případ dvou českých rodin v nejbližším příbuzenském vztahu, kdy matka v jedné naprosto zanevřela na vše české, doma se mluví výhradně anglicky, přitom mnohdy chybně anglicky, a dnes již dospělým dětem je čeština vzdálenější než francouzština, španělština, vlámština a jiné jazyky, které solidně ovládají.  Druhá matka, čechofilka, byť emigrantka, v opačném extrému zapůsobila na svoji dceru tak, že ta ač se narodila v Melbourne, kde dokončila univerzitu, studovala současně český jazyk natolik, že dnes žije a pracuje již pátým rokem v Praze.

   Čas oponou trhnul, a situace dnešních maminek, které kódují náš krásný jazyk do svých ratolestí, je zaplaťpánbůh nesrovnatelně šťastnější.  Motivace a elán dnešních mladých rodin žijících v Austrálii dal vznik, tak jako všude jinde ve světě, českým školám.  V Austrálii – zejména v Melbourne, Sydney a Perthu fungují úspěšně již několik let, zpravidla na základě dobrovolné práce, úsilí a energii maminek, potažmo ředitelek a učitelek těchto školiček.  Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v roce 2014 poskytlo skoro 700 tisíc korun na jejich provoz.  Podpora chvályhodná, ale nemělo by se zapomínat na další prostředky, které podporují zachování češtiny a povědomí nejen o české řeči, tedy vyjadřovací formě, ale také o jejím obsahu.

   Zde je na místě připomenout česká periodika, která dosud existují v australské krajanské komunitě jako malý ostrůvek české země v jedné z nejvzdálenějších končin.  Jedná se o tištěné zpravodajství a publicistiku různé úrovně, většinou mají tamní periodika podobu věstníků, z těch kvalitnějších lze jmenovat Věstník Sokola Sydney, perthského Klokana a canberrskou Besedu.  Listy se zabývají především životem krajanské komunity, oznámeními akcí a inzercí. 

   „Udržení češtiny u lidí žijících mimo republiku závisí i na existenci krajanského tisku“, říká známý krajanský publicista žijící v Melbourne, Miloš Ondrášek. „Spisovný jazyk, na rozdíl od jazyka naší běžné komunikace, je dědictví po našich předchozích generacích jako prostředek ke kultivovanému vyjadřování.  Jeho úroveň se udrží jen tehdy, budeme-li jej dále pěstovat, dále tříbit.  Týká se to i nás, i když žijeme mimo vlast, mimo zdroj živé češtiny.  Je to jako se zahrádkou: jakmile o ni přestaneme pečovat, začne se měnit v džungli.  Někdy se mi zdá, zvláště když čtu některý krajanský tisk a korespondenci krajanských spolků, že takový proces již začíná.  Je zapotřebí některé z těchto listů vytrvale zaplňovat články pochybné úrovně převzaté z bulvárního tisku – například o kuriozitách sexu?  Nebo zavánějící rasismem?  Stojíme si o to?“, ptá se dále Miloš Ondrášek a připomíná, že organizace, které podporují vydávání krajanského tisku, by si měly všímat jeho úrovně – někdy se objevují v krajanských novinách finančně podporovaných Českou republikou články nejen bulvárně vulgární a rasistické, ale dokonce i protičesky štvavé, výběr témat bývá značně pofiderní, o špatné gramatice a hrubkách ani nemluvě.

   Těší mne, že časopis ČECHOAUSTRALAN, který vydávám v Austrálii již osmým rokem, dodržuje etiku a jazykovou čistotu.  Jako jediný celoaustralský krajanský list má své stálé čtenáře po celém světě, jeho tištěná verze je rozesílána Čechům v Melbourne, Sydney, Brisbane, Perthu, na Tasmánii, ale také do Spojených států, Kanady, Německa a do České republiky.  Webové stránky a Facebook zaznamenávají denní návštěvnost mezinárodně.  ČECHOAUSTRALAN je založen na jedinečnosti, která spočívá v příslušnosti k velké krajanské rodině.  Vracíme se k příběhům krajanů a jejich vzájemnosti a zároveň se věnujeme tomu, co dnes zajímá Čechy ve světě i v České republice.  Účelem ČECHOAUSTRALANa je dosáhnout lepšího chápání současného světa a snaha být nápomocný těm z krajanů, kteří mají potřebu kontaktu, potřebu vztahu ke své komunitě, k rodné zemi, ke svým kořenům a ke své mateřštině.     

   Na tvorbě ČECHOAUSTRALANa se podílí nezisková, dobrovolná redakce krajanských autorů, patří k nim komunitou uznávaní spisovatelé a publicisté jako je Miloš Ondrášek, Stanislav Berton, Bořek Šindler, Zdeněk a Jana Reichovi, Hana Gerzanicová, Vlastík Škvařil, Zina Pacák,… i významní dopisovatelé ze světa a z Ćeské republiky – Peter Žaloudek, Blanka Kubešová, Veronika Boušová, Milena Štráfeldová, Eva Střížovská, Marta Urbanová, Vladimír Vondráček, Frank Nykl a další.

   Tito kvalitní, profesionální autoři, kteří nejenže vládnou výbornou češtinou, ale také znalostmi, bohatými životními zkušenostmi, porozuměním a ochotou přispívat zdarma svými články, jsou největším „forte“ časopisu.  Ti z vás, kteří mne znají, ví o mém silném vztahu k vlasti a českému jazyku, tento vztah je hnací silou ČECHOAUSTRALANa a lidí s ním spojených. 

   Jako zahraniční Češi mi jistě potvrdíte, že jsme museli zvládnout mnoho jiných, cizích jazyků a tak si můžeme nejen se společným kódem, ale také s klidným svědomím odsouhlasit, že není (alespoň pro nás) bohatšího, pestřejšího, krásnějšího a poetičtějšího jazyka než čeština.

   A já jsem si na důkaz tohoto tvrzení dnes pozvala toho nejlepšího svědka.  Je jím skutečný básník, Čechoaustralan, Josef Tomáš, autor deseti vydaných básnických sbírek, další tři na vydání čekají.  Josef Tomáš je ale nejen básníkem.  Tento původně vystudovaný strojní inženýr, dále majitel australské firmy, zaměřené na automobilový průmysl, je navíc také překladatelem.  Vedle několika románů, které přeložil z angličtiny do češtiny, má na svém kontě ty nejtěžší překlady, jaké mohou existovat – překlady českých básníků Vladimíra Holana a Jiřího Ortena do angličtiny.  Kdo někdy zkoušel překládat básně z mateřského jazyka do jazyka cizího, ví, že tento úkon bývá většinou nadlidský.  Josef Tomáš o tom říká – „Byl jsem vždy fascinován cizími jazyky, jak různě vyjadřují tutéž myšlenku.  A překládání poezie, opravuji, přebásňování poezie, neboť poezie se nedá překládat, je to nejbližší a nejtužší střetnutí dvou jazyků.  A má-li se to rýmovat a má-li být dodržen rytmus, je to opravdu sice velice těžká, ale nadmíru fascinující práce.  A jsem přesvědčen, že můj inženýrský přístup k této věci je mou výhodou, protože to, co čtu jako překlady básní do angličtiny, je většinou spíše pouze obsah díla.  Vždy, když takový překlad čtu, připomene mi to výrok jednoho anglického básníka: „Poetry is not the thing said but a way of saying it. (-Poezie není věcí vyřčenou, ale způsobem jejího vyřčení.“).“

   České básníky a autory v zahraničí bychom si měli opečovávat jako zlato.  Jsou přece pěstiteli naší češtiny, staviteli našeho kulturního dědictví, něčeho co přetrvá jako věčné.  Básníka Josefa Tomáše jsem poznala, když jsem v Melbourne na krajanském koncertě k Mezinárodnímu roku hudby recitovala jeho verše.  Stačila jedna báseň, abych zatoužila poznat další.  Nesla název Dech stromů a je o nás všech.  (Báseň, jejíž recitace následovala, byla otištěna v ČA Zima/Léto 2014)

 

Spolu s Josefem Tomášem jsme pak představili účastníkům konference ještě další básně, mezi nimi i báseň Moje vlast a Štrasburk

 

Moje vlast

 

Co to je ta naše vlast,

co se nám ztrácí každým rokem

víc a víc v nedohlednu:

Doma jsem říkával,

že je to krajina a řeč,

zakořeněné v květináči mládí.

Tehdy jsem byl i já mladý,

a tak jsem nepomyslel na lidi,

bez nichž by přece celý kraj

byl pustý a hluchoněmý.

 

Už dávno jsem z květináče venku

a volně si rostu

mezi lidmi mnoha národů.

Když se nyní zeptám,

co to je ta moje vlast,

přijde mi pojednou na rozum,

že jsem to vlastně já

a můj vztah k lidem celého světa.

 

(Vzpomínka na domov, Leden 1983)

Štrasburk

 

Uličky se tu klikatí

jako na Starém Městě v Praze.

Nad hrubou dlažbou křivé zdi,

vybarvené jak na obrazech

 

od Seurata či Pissara.

Vzpomínám, jak jsme v galerii

s přihmouřenýma očima

čekali, až se tečky slijí

 

v podoby krásných cizích měst.

Tak silně zvaly věže dómů,

nábřeží, stromy, chaos cest,

že se nám nechtělo jít domů.

 

Od zdí Hradčan jsme zírali

pak ještě dlouho dolů k vodě,

zda se i v Praze slévají

tečky, rozpité šedým kouřem,

 

v barevné plochy, a zda stín

je to, co sedí v temných věžích.

Zda smuteční je pouze Týn

tím, že v něm Tycho Brahe leží

 

a neměří víc dráhy hvězd.

Zda Ferdinand jen stínal hlavy

u Staroměstské radnice

a věšel je pak z Prašné brány.

 

Mikuláš se lesk měděnkou.

Za ním však, dole, šedočerné,

dvě věže mostu a za řekou

Jiljí, Havel a Jindřich věrně

 

se postavily do řady.

Jako truchlící pozůstalí,

nad matným městem bezradní,

melancholicky v mlze stály.

 

Ještě že Sněžná, ač bez hlavy,

má trochu barvy nejen v jméně.

Protože za ní, do dáli,

zas jenom šedě, hnědě, temně

 

věž za věží se tyčila.

Teprve řeka s mnoha mosty

alespoň leskem pokryla

lem nábřeží bez barevnosti.

 

Nad ní tmavá stráň Petřína

se zelenala před zdí hladu . . .

Proč však v Štrasburku vzpomínám

na Prahu, věže, na Vltavu?!

 

Vždyť řeka se mu vyhýbá

a kopce jsou až u St. Odile.

Pořádný most a nad ním hrad

nenajdu, sebevíc bych chodil

 

bludištěm jeho uliček.

Za patnáct let, co jsem pryč z Prahy,

jsem viděl mnoho starých měst,

avšak nikde, jako dnes tady,

 

jsem nepocítil touhu jít

alespoň na skok do Čech zpátky

a barvami je oživit

a říct lidem tam, že my taky

 

doufáme, že tep Evropy

lze ještě cítit v jejím srdci.

Tisíckrát může Štrasburk chtít

být hlavním městem! Nezamlčí,

 

že za dráty je druhá část,

již válka krutě oddělila.

Evropa může dlouhý čas

být bez nás.

                  Však bez nás není celá!–

 

(Listopad, 1983)

 

 

 

Čeština doma i ve světě – a s trochou humoru

 

Eva Střížovská

 

Nejsem češtinářka, nečekejte odbornou přednášku, jen povím něco z mých zkušeností. Prosím, berte moje povídání jako osobní vyznání rodnému jazyku. Hned na začátku přiznám, že pokud bych si mohla vybrat, chtěla bych být v příštím životě kromě zpívající klavíristky (což už jsem někdy v minulosti byla a nutně si to potřebuji zopakovat) i polyglotkou. Chtěla bych umět hodně jazyků, překládat z nich a do nich, a radovat se z toho.

Bohužel, umím pořádně (snad, doufám, že tomu tak je) jen jeden jazyk a to češtinu. Nikdy jsem se ji neučila, nebylo třeba. Vyrůstala jsem v české rodině a od malička jsem milovala čtení knížek. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku nebo co jsem našla v knihovně mých rodičů. Četbu pro děti vhodnou i nevhodnou.

Jedna tlustá kniha měla název Tajemství zločinného lékaře. Byla tam krásná Růženka, pronásledovaná padouchem. A mě už tenkrát (asi v roce 1950) udivila kapitola, kdy se rozhodla utéct do Paříže. Šla na hlavní nádraží, sedla na vlak a jela... Velmi mi to utkvělo v paměti na celý můj další život, kdy jsme nesměli nikam a kdy hranice byly zadrátované. Jinak jsem četla verneovky, májovky, kovbojky, ale u babičky jsem zase našla a hltala červenou a modrou knihovnu a taky Svéhlavičku holčičkou, nevěstou, ženuškou a babičkou. A taky Čarskou - Lesní žínka a Sibiročka, to bylo počteníčko. Ale pak i Jiráska, Němcovou, Čapka, Nerudu a jiné hodnotnější spisovatele. Tím jsem se pěkně prokousala českým jazykem natolik, že jsem ve škole gramatiku, větné rozbory a jiné (dle mne) zhůvěřilosti mohla ignorovat a dostávala jsem jen samé jedničky.

O co těžší to mají dnešní děti či mladí lidé, kteří nemají češtinu jako rodný jazyk a přece se chtějí naučit česky.

Jednou jsem se zúčastnila jako pozorovatelka kurzu češtiny v Dobrušce. A žasla jsem. Co ti chudáčci museli vyslechnout gramatických pouček, kterým nemohli rozumět ani zbla (co je to za slovo? - přeložte ho do angličtiny!). Ani já jsem často nerozuměla. Ale to bude asi tím, že nesnáším poučky, návody a pravidla, což je moje osobní záležitost, netýká se jen češtiny.

Čeština doma upadá. Hrnou se do ní cizí slova horem dolem i tam, kde to není nutné, protože máme hezké české výrazy, ale mladí lidé, kteří se češtinu dobře nenaučili, jim dávají přednost. Z rozhlasu, kromě několika veřejnoprávních stanic, které si zachovávají jakousi konzervativní úroveň mluvy, můžete na komerčních stanicích slyšet nejen vulgarismy, ale i nesmysly a hlavně ryk, křik a řvaní v rychlosti 10 slov za vteřinu. Včera na slušném pražském rádiu se na to někdo ptal a redaktorka odpověděla, že to nemají placené, kolik slov či vět za minutu, že to asi bude tím uspěchaným životním stylem. Proboha, tak ať se zastaví, kam spěchají? Do hrobu?

Protože už téměř 25 let tvořím časopis pro Čechy doma i ve světě - Český dialog, mám s češtinou doma i ve světě úzký kontakt. A protože mám tři děti, osm vnoučat a jedno pravnouče, mohu pozorovat, jak se sotva narozené děti zapojují do mluvy. Od é, á přes mama, tata, áto (což bylo auto v případě mého syna jako první slovo místo obvyklého mama), po výrazy jimi odvozené. Např. mládě od kance je kanička, silnice je silná paní, atd.

Moje první dítě - dcera, měla ve dvou letech svůj vlastní slovníček. Někde jsem četla a nevím, jestli to tak je, důkazy nemám, že si děti nesou cosi z minulého života. Ona dcera měla tehdy všechno na koncovku ti. Kyblíček byl puváti, lopatka lopáti, ovečka ováti. První syn byl do dvou let téměř němý a pak ze sebe chrlil otázky - co je to, proč je to, kdo je to. Třetí dítě, také syn si také počkal až dva roky, než začal mluvit ve větách a to velmi překvapivých: Od téměř umělecky zaměřených jako - Já si vlezu do toho rádia a budu tam zpívat, k hororovým - Jestli mne budeš zlobit, spláchnu tě do záchodu.

Všechny moje děti i vnoučata a jedno pravnouče mluví krásně česky a většina z nich i podědila písemné brko, což v naší rodině začalo mým pradědečkem obecním písařem.

Oč těžší to mají děti našinců ve světě, jejichž rodiče si přejí, aby se naučily česky. Pokud s nimi doma česky mluví, mají to lehčí, i když se "venku" mluví jinak. Naštěstí jako houby po dešti vyrůstají po celém světě České školy bez hranic, což je vlastně víceméně kmenové téma této konference.

Obdivuji učitele češtiny ve světě a moc jim fandím a to i těm, kteří nejsou oficiálními učiteli. Například Bořek Šindler. To je starý vzdělaný pán (90 v příštím roce), který žije již asi šedesát let v Austrálii. Píše svá vyznání češtině do sokolského Věstníku, který vychází v Sydney, jeho sloupky nesou název Z tajů české řeči.

Věřte mi, že co jeho psaní, to lahůdka a poklona češtině. Moc si takových lidí, kteří ve světě na krásu českého jazyka - a s takovou láskou - poukazují, vážím.

Další Čechoaustralan, který se tam na konci světa o češtinu zasloužil, sedí mezi námi. Pan Jan František Kroupa. Žil dlouhá léta v Melbourne. Kromě náročného zaměstnání v zahraniční firmě učil každou sobotu děti češtinu. A dokonce prosadil, aby australské ministerstvo školství uznalo češtinu jako jeden z maturitních předmětů, což nebylo zrovna lehké. Nebylo těch maturantů moc, ale například jedna z nich byla Tereza Radová (dcera známého textaře Petra Rady, který napsal mj. Modlitbu pro Martu Kubišovou). Když rodila svého prvního chlapečka (dnes má tři), byla udivena, že přitom vykřikuje česky. A pak se opět divila, když jí ten chlapeček později anglicky řekl: maminko, proč říkám růžová místo pink? V Českém dialogu jsme vyhlásili literární soutěž pro děti "utečenců". Tereza ji s přehledem vyhrála. Poslali jsme ji za to české učebnice. A co ona? Založila v Perthu českou školku, která i dnes pokračuje a také i škola, i když se Tereza odstěhovala za maminkou do Melbourne.

Nebo Jaroslav Kovaříček. Hudební vědec, který z Adelaidy léta vysílal v rádiu s komentářem českou hudbu. Díky jemu se téměř celá Austrálie naučila říkat ř. Své vysílání často končil slovy: Poslouchali jste dílo Antonína Dvořáka a loučí se s vámi Jaroslav Kovaříček.

Slíbila jsem něco humorného. Tím je pro mne tzv. czenglish, kterou potkávám na svých cestách za krajany. Všichni se mnou chtějí mluvit česky, i když já bych se naopak ráda poučila v cizích řečech…

Užívat tam kdesi jejich podstatná slova, to je normální. Jdeme do šopu, na bíč. Ale roztomilá je např. odpověď na otázku, jestli přijdeš. - Šúr že jo, na otázku přijdeš pro mě - ano, vypikuju tě. A nejlegračnější větu tohoto typu jsem uslyšela na parkovišti v Sydney. Pán, shodou okolností Bořek Šindler, chtěl vycouvat a naše krajanka mu řekla: Jo, Bořku, můžeš, kíp couving.

Ale o tomhle napsal už dávno vtipnou povídku Josef Škvorecký. Jmenuje se Trip do Česka. A nebyla jen o češtině… Snad ji znáte. Před časem vyšla i ve zvukové verzi.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie