cechoaustralan v dobe globalizace

ČECHOAUSTRALAN V DOBĚ GLOBALIZACE

Barbara Semenov

Čechoaustralan, aktivní osmdesátník Zdeněk si po ránu spolu s manželkou Janou otevřou počítač, aby se podívali nejprve na zprávy z domova v Sydney a hned vzápětí rozkliknou stránky z Česka. Rovněž tak v Melbourne žijící pětaosmdesátiletý čechoaustralský básník Josef, podobně jako jeho soukmenovec Vladimír na dalším kontinentu, v kanadském Vancouveru, a na opačném konci světa o dekádu mladší švýcarská krajanka, spisovatelka Blanka. Dalším emigrantům z osmašedesátého, Čechoaustralanům Pavlu a Robertovi nebylo ani dvacet, když opustili vlast, do které se dnes vracejí za českým létem, aby na pár měsíců unikli nevlídné viktoriánské zimě. I oni jsou díky největší vymoženosti globalizace stále spojeni s každodenním děním jak v nové tak ve staré domovině. Čechoaustralská cestovní agentka Eva žije v Melbourne, ale díky globalizaci je každou chvíli někde jinde – reálně či virtuálně. A nejmladší generace Čechů žijících u protinožců je na facebooku a instagramu stále jednou nohou na protější straně, jakoby ani neexistovala vzdálenost patnácti tisíc kilometrů, překonaná kdysi v časech exulantů před sedmdesáti lety snad jedinkrát za život, a na doživotí. Globalizace stírá rozdíly věku i vzdáleností.

„Stlačování světa a stále sílící vědomí světa jako jednoho celku", jak bývá charakterizována ve zkratce globalizace, jinak dlouhodobý ekonomický, kulturní a politický proces, který rozšiřuje, prohlubuje a urychluje pohyb zboží, lidí i myšlenek přes hranice států a kontinentů prostřednictvím mezinárodního obchodu, pohybu investic a kapitálu, migrace osob a šíření znalostí – má své prvopočátky dost možná již v sedmnáctém století, ale teprve s průmyslovou revolucí devatenáctého století a se zdokonalením dopravy v polovině dvacátého bylo možno začít v širokém měřítku uzavírat obchodní smlouvy mezi firmami vzdálenými třeba i přes polovinu planety. Průkopníkem globalizace byly Spojené státy americké, kde místní společnosti expandovaly na světové trhy – odtud například pro nás spotřebitele ony typické, jako přes kopírák si podobné Shopping Malls – obchodní megacentra s identickým zbožím a charakterem. Takže ať se Čechoaustralan v jednom z nich ocitne v Sydney, Praze, New Yorku, Bangkoku či Dubaji, má pocit, že je stále na stejném místě. Je to správně nebo nikoliv?

V soudobé vlně globalizace vznikly další nové fenomény - rostoucí migrace a pohyblivost nejen osob, ale především kapitálu, větší prostorová rozptýlenost produktivních činností a turbulentní reorganizace ekonomického života – ale také zesilování multikulturnosti sociálního života ve společnostech a komunitách, a již naznačená nová média informačních technologií, která umožnila globální komunikaci informace a nepřetržité spojení jejích účastníků v nadúzemním prostoru.

Protiklad „blízko – daleko“ a faktické oddělení pohybu informací od pohybu jejich nositelů znamená, že pohyb informací nabírá ovšem na rychlosti mnohem větším tempem než cestování osob. Levná komunikace umožňuje rychlé přelévání, přehlušování či vytlačování získaných informací stejně jako rychlý přísun novinek. Prostor se začal zpracovávat, koncentrovat a organizovat, a především se emancipoval od přirozených omezení lidského těla. Smršťování prostoru ruší tok času. Obyvatelé velké části planety žijí v trvalé přítomnosti. Lidé se zdají být věčně zaneprázdněni a ustavičně „nemají čas“. I to je jeden z rysů globalizace, o které si nemusíme být jisti, zda je přínosem či naopak.

Přesto se domnívám, že právě umožnění překonání reálné i virtuální vzdálenosti mezi Austrálií a Evropou je pro nás Čechoaustralany nedocenitelným benefitem. Zejména v dnešní době, kdy je náš zájem o Českou republiku silný, vřelý a pochopitelný, což se samozřejmě nedalo říci v době před třiceti lety, kdy jsme si jako emigranti většinou spojení s rodnou zemí ve stínu tehdejší totality ani nemohli dovolit.

Jako celoživotní kosmopolitka – občanka Spojených států amerických a České republiky s trvalým pobytem v Austrálii - používám ráda citaci Jiřího Voskovce z té nešťastné doby - „Jestli jsem skrz naskrz Američan nebo Evropan – jestli jsem Čech nebo co jsem, přesně nevím. Já nevím, kam patřím, ale jsem rád, že jsem rád. A jsem na světě rád. Tak asi patřím do světa!“ Zdá se, že kosmopolitní vize se v rámci globalizace začíná naplňovat. S ní se ale prosazují tendence k vytváření jediného životního stylu, globalizace formuje hodnotové vzorce člověka, unifikuje ho; problémy se řeší dle nabízených vzorců chování, člověk je "vnějšně" orientován. Globální svět se prezentuje jako svět člověku cizí, vybízí jej, aby na své bytí, na jeho smysl, zapomněl. Průvodním jevem je to, že se uvolňují stále častěji síly ničivé, agresivita, násilí, teror. V globálním světě je vytvořen širší prostor k uplatnění sil dobra i zla. Postmoderní kultura maže jejich hranice a meze, takže si ani neuvědomíme, že jsou překračovány. Jde dnes tedy naopak o to, neztratit pocit sounáležitosti, který z nás činí zodpovědnou a samostatnou osobnost, schopnou vlastního myšlení a nazírání na svět. V době globálních mediálních manipulací je důležité používat vlastní rozum a jeho kognitivní schopnosti.

V tomto, pro nás Čechy významném osmičkovém roce se často setkávám s otázkou, která s globalizací a naší sounáležitostí nepřímo, leč logicky souvisí – se stavem současného vlastenectví. Je zjevné, že tendence globalizace potírají potřebu cítit vlastenecky, omezovat své sympatie a náklonnost k jedné zemi. Pro Čechy žijící v zahraničí je navíc tato sounáležitost provázena mnohdy rozpolceností nebo dualitou. Patří naše sympatie a loajalita zemi, ve které jsme se narodili nebo té, ve které žijeme? Zeptejte se Čechoaustralana, kterému týmu bude fandit při utkání českých a australských sportovců a uvidíte, nakolik je čecho a nakolik australan.

Naše generace jsou stále zatíženy, více nebo méně, patriotismem. Ale jak je to s mladými? Pozorujeme-li je, je zřejmé, že vlastenectví se dávno nenosí ani nevštěpuje jako nezbytný morální atribut. Neplatí to jen v Česku, vlastenectví již neprosakuje ani z amerického Hollywoodu ani z australských sportovišť. Ustoupilo globalizaci, mladí se zabývají spíš záchrannou planety než propagováním rodné hroudy.

Proto je velmi potěšující, že většina Čechů žijících v Austrálii se v dnešní době zcela přirozeně a v rámci globalizace náruživě angažuje v projevech novodobého vlastenectví. Nejen, že jsou jejich srdce nakloněna oběma domovům, oni aktivně svůj vztah projevují. Říká se, že aby se stal člověk vlastencem, musí odejít ze své země a zvenčí si uvědomit její krásu, jedinečnost a její nezastupitelný význam v jeho vlastním životě. K projevu vlastenectví nestačí jen fandit českým sportovcům, naslouchat české hudbě, pojídat vepřoknedlozelo a preferovat Pilsner Urquell.

A tak Čechoaustralanka Lenka začne v Austrálii připravovat a nabízet ve svém Gourmet Czech lahůdkářství české speciality, čechoaustralská violoncellistka Ivana pořádá pro australské publikum koncerty českých klasiků, Čechoaustralanka Zuzana založí v Austrálii úspěšnou síť českých škol,… Osobně usiluji již léta v rámci své producentské společnosti o prezentaci české kultury v Austrálii, - v současné době pracuji na možnosti inscenovat v Melbourne, Sydney a Brisbane balet Má vlast od slavných baletních mistrů, bratrů Bubeníčků. V Perthu funguje obdivuhodně akční mladá česká komunita, plně integrovaná v Západní Austrálii, která přesto žije i intenzivním krajanským životem a systematicky působí na výchovu svých dětí v duchu českých hodnot a tradic, které děti sdílejí se svými australskými kamarády…

Diskutovaná a v mnohých směrech diskutabilní globalizace je v tomto případě maximálně nápomocná, odbourává vzdálenosti a umožňuje kontakt a kontinuitu vztahu krajanů s rodnou vlastí. Napomáhá propagovat naši méně známou zemi ve světě, a díky Čechům hrdým na své kořeny ji staví do dříve nebývalého světového záběru!

Závěr svého příspěvku k naší letošní konferenci bych chtěla věnovat těm krajanům, našim přátelům, se kterými jsme se zde v minulosti setkávali – Zdeně Menšíkové z Austrálie, Slávovi Trombíkovi z Nového Zélandu, Otovi Štorchovi ze Švédska a mnoha dalším, kteří zosobňovali vše, o čem zde dnes hovoříme, a jejichž pocity asi nejlépe vyjádřil ve své básni pro časopis Čechoaustralan jeden z nich, Čechokanaďan Vladimír Cícha. Protože - ať chceme nebo nechceme, nakonec zůstává glóbus globusem a veličiny času a vzdálenosti neměnné.

už nikdy

nepohlédnu na prejzové střechy

Malé Strany

na Jana Husa na Staroměstském náměstí

na Pařížskou ulici hodnou svého jména

na Vltavu přepásanou mosty

Karlovým mostem po kterém už

nikdy neprojde se Jan Tříska

už nepohlédnu na milované město

na jeho věže kterých je sto

z perspektivy ptačí

už neprojdu se halami pěkného letiště

nesoucí jméno

slavného dramatika-prezidenta

už nenadechnu se vůně párků

vanoucích ze stánků

na Václavském náměstí

a veršům básníka nebudu naslouchat

v jedinečné oáze kultury jménem Viola

už nikdy nevejdu do halasu sklenic a hlasů

ve slavné pivnici U Pinkasů

kamennému básníku lásky pod Petřínem

už nikdy se nepokloním

a ve vinárně z přítmí a plyše vínem

sáčko si neposkvrním...

už nikdy nebudu se obdivovat umění

spolutvůrci divadla Semaforu

eskalátory metra nepojedu

nahoru a dolů

a neprojdu se ulicemi města

jediného ze sta

na jeho chodnících nebudu číst

neviditelné stopy mého mládí

a hodinky řídit si podle tramvaje

a žasnout nad jejím respektem

jízdního řádu

už nikdy jak piják z hostince do hostince

nebudu se ubírat

z jedné výstavní síně do jiné

v chrámech naslouchat hudbě mistrů

v klubu Agharta jazzu věrozvěstům

v antikvariátech vdechovat aroma

starých knih a zvědavostí jimi listovat

a nebo snad

shledám že

zázrak stát se může

a z vůle osudu a boží

ono nikdy ještě se odloží...?

(Příspěvek pro konferenci Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů na téma „Krajané v době globalizace“, konanou v září 2018 v Národním muzeu v Praze)