ČERVENÁ JE NEJEN BARVA VÁNOC

 

Barbara Semenov

 

 

Perfekcionismus

Červená je název uhrančivého filmového dokumentu o české pěvkyni Soně Červené, která se z průměrné kabaretní herečky stala operní hvězdou světové velikosti. Autorce celovečerního dokumentárního filmu, Olze Sommerové se povedlo to, co již mnohokrát předtím (Magický hlas rebelky, Věra 68,…), natočit dokument o nevšední osobnosti, který osloví dnešního diváka zejména mistrovským propojením filmových archivů o Evropě dvacátého století s osudem titulní hrdinky filmu. Téměř bez dechu sledujeme příběh ženy, jejíž malé osobní dějiny byly ovlivněny velkými dějinami světa. Příběh, který většině emigrantů hraje na struny dojetí a vzpomínek, je nám ve své podstatě jaksi důvěrně osobně známý. Brilantně zachycený v hledáčku kamery a pohnuté doby byl logicky předurčen pro letošní Hlavní cenu 54. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.

   Dokument mne fascinoval natolik, že jsem jej musela vidět třikrát. Přestože jsem o čtyři dekády mladší než dvaadevadesátiletá Soňa Červená, prožila jsem stěžejní životní okamžiky v mnohém podobné těm jejím. Její útěk do Západního Berlína přes dramatický Checkpoint Charlie se odehrál o dvacet let dřív než můj, a přesto s totožným scénářem. Jen jsem neuměla krásně zpívat a nečekali na mne v Opeře. Stejně jako slavná pěvkyně jsem prošla kraj světa, abych se nakonec vrátila do nade vše milované Prahy, stejně jako ona jsem si zakázala stesk po domově, abych mohla prožít šťastný život v emigraci. Život Soni Červené byl oslnivý, dokázala vše, co si předsevzala, byla však opravdu šťastná?

   Z filmového plátna mne, přes veškeré úctyhodné úspěchy, o štěstí nepřesvědčuje. Kdybych ji neobdivovala pro její nepochybně skvělé umělecké výkony, řekla bych, že z dokumentu vychází jako exaltovaná, mírně sebestředná, ambiciózní perfekcionistka, slavná diva. Citově chladnější, s vášní pro umění, přirozeně exhibicionistická. Osamocená, s láskou k pejskům a kočičkám, k Praze a k českému jazyku. V mnohém jí aplauduji, v mnohém je mi jí líto a v mnohém ji chápu.

   Trpím totiž stejným prokletím, uvaleným na mne, tak jako na ni, ctižádostivou matkou. Červená o sobě říká, že nemůže dělat věci na sto procent, ale na sto třicet,… Vím, jak je těžké i krásné žít s posedlostí, že vše musí být perfektní. Jde to na dřeň bytí, do morku kostí. Prý jsem se chvěla hrůzou, když jsem jako malá psala úkoly, - všechna písmenka musela být vzorně provedena pod přísným dohledem mé precizní matky. Musela jsem mít samé jedničky – od první třídy základní školy až do promoce na univerzitě. Jak snadno se k úsilí o dokonalost připojují další charakterové vlastnosti a návyky, někdy až zlozvyky. Věčné snažení, neúnavný hnací motor být stále lepší a ještě lepší.

   Je být perfektní ale opravdu perfektní? Kdy se stává tato ambice být perfektní ve všem, co děláme, obsesí? Je normální skládat pytlíky do pravých úhlů, rovnat třásně u koberců, ouška hrnečků na jednu stranu, …? Traduje se rodinný žert, jak jsem před více než třiceti lety přiletěla z Denveru do Honolulu na první rande se svým budoucím. Čekal napjatě na letišti v přítomnosti mých rodičů a sestry, - jaká vlastně budu? Zdržela jsem se na palubě s kolegy (tehdy jsem pracovala jako letuška). A tak, když na mne rodina s osudovým mužem čekala už přesčas, poznamenala moje matka lakonicky, leč jistě k nemalému údivu mého nastávajícího – „Asi se upravuje, to zas musí být každá řasa perfektní…“. To, že to jinak nejde, bylo ovšem především její vinou.

   Vyvarovala jsem se proto následně nutit vlastní dítě k samým jedničkám, říkala jsem si, k čemu mi asi byly na cáru univerzitního glejtu, když jsem musela v emigraci začínat znovu a od nuly. Až pozdě, když dcera vylétla z hnízda, jsem si i díky její výčitce, proč jsem ji nenutila excelovat, uvědomila, že snaha po perfektnosti může být nejen prokletím, ale současně i požehnáním. A ačkoliv občas považuji svoji honbu za dokonalostí za nepříjemnou úchylku, na druhé straně jsem za tuto vštípenou vlastnost vděčna. Díky ní jsem nakonec prožila perfektní život. Nikdy jsem se nespokojila s něčím, co nebylo perfektní, vždy jsem usilovala o ještě lepší zlepšení dosaženého, dobré nestačilo, ani chvalitebné; vše muselo být výborné, za jedna. A tak nakonec vzpomínám na mámu s vděkem. Po každé zkoušce, ať již akademické či životní, jsem jí telefonovala. „Jak’s dopadla?“ ptala se a věděla, jak bude znít moje všeříkající odpověď - „normálka“ - míněno nejinak než za jedna.

   Soňa Červená má své vstupy pečlivě připraveny, dramaticky nastaveny a efektně sehrány. Když točila česká televize můj dokument, trvala jsem - přes protesty autorky filmu - na tom, že budu říkat své nazpaměť dokonale naučené odpovědi. Teprve když jsem se viděla ve výsledku, dala jsem jí za pravdu. Někdy perfektně neznamená perfektní. Někdy je dobré polevit v přísnosti, zmírnit. Sto procent je fajn, sto třicet už být nemusí. Doufám, že jako jsem se vyrovnala já s anomálií perfektnosti díky své rodině, přátelům, tvůrčím aspiracím a empatii k okolnímu světu, učinilo Soňu Červenou zasvěcení jejího života hudbě a divadlu rovněž šťastnou. Nikoliv perfektní, ale perfektně perfektní.

 

Chvění

Červená je symbolicky barva srdce. Ona je vlastně skutečně barvou toho podivného svalu, který pracuje nonstop a téměř nenápadně v našem těle. Málokdy vnímáme jeho činnost. Nebo se vám také občas stane, že cítíte jeho chvění? Zabuší někdy nečekaně, poskočí v hrudi, aby se připomnělo? Perfekcionistce se chvěje při každém vzrušení, srdeční arytmie jsou vlastně elektrické vzruchy dosud ne příliš jasného původu a jednoznačné léčby.

   Srdci podobně jako všem svalům svědčí pravidelný trénink sportem, pohybem, aktivním životem. Cvičím téměř denně, střídám kardio cvičení na eliptickém trenažéru, cvičení s činkami, jógu, v přírodě ráda běhám po pláži nebo chodím po horách. Říkám si, že cvičím, abych byla zdravá, mladá, veselá a hezká – v tomto pořadí, dřív to bylo možná obráceně. A zase se ozývá to moje „z pilnosti – ještě pár cviků, kilometrů, kil navíc“. Moudří Tibeťané říkají po staletí – cvik opakovat jednadvacetkrát, ale já musím, jak jsem byla naučena „z pilnosti“, dvaadvacetkrát. Při kardio zátěži na sebe kladu stejné nároky jako před třiceti lety, Jen srdíčko mne občas upozorní, že už tak rychle nemůže.

   Nedávno jsem se zúčastnila zajímavého setkání s primářem kardiologického oddělení pražské Nemocnice Na Homolce, profesorem Petrem Neužilem, světově uznávaným kardiologem, který zavádí v Česku nejnovější léčebné postupy onemocnění srdce. Shodou okolností se zabývá zejména srdečními arytmiemi. Ani on však nedokázal vysvětlit, odkud se u zdravého člověka berou. Potvrdil ale, že jsou nemocí civilizační. On je rád řeší operací, což není nic pro mne. Ač dcera dvou lékařů, říkám si, od doktorů co možná nejdál a věřím v psychosomatický původ nemocí. Tedy, že vše je v hlavě. Za doktorem opravářem je sice nutno zajít, když se strojek porouchá – se zlomenou nohou, s bolavým zubem – ale jinak… je na psychice střežit imunitu, hlídat životní styl, duševní klid. Podivné chvění - vzruchy srdce jsou nejspíš vyvolány vzruchy mysli nebo samotným přetížením organismu a jsou jistým varováním, že něco není v rovnováze.

   Chvění je také výstižný název dalšího skvělého dokumentu, jehož premiéru jsem zhlédla na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha za přítomnosti protagonisty filmu, šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky. Jeho velkolepé baletní choreografie i taneční vystoupení jsem nadšeně navštěvovala celých patnáct let jeho působení ve Zlaté kapličce. Cesta Petra Zusky za vrcholným tancem a choreografií vedla od Pražského komorního baletu přes Balet Národního divadla, Mnichovský balet, Les Grands Ballets Canadiens až na místo šéfa Baletu ND, odkud tento rok bohužel odchází. Dokument ukazuje průřez jeho prací. Z nejrůznějších stran i pohledů sledujeme zkoušky i slavnostní premiéry jeho posledních, nejzásadnějších děl, ale i – pro něho tak zásadní – rodinné zázemí. Ačkoliv se Petr Zuska jako perfekcionista netváří, je jasné, že jím je. Čehokoli se dotkne, je přirozeně perfektní. Film vystihuje jeho nesmírnou pracovitost a píli, jeho oblibu v souboru, jeho lásku k přírodě, manželce, dětem.

   Jako tanečník mi Petr Zuska zcela učaroval před osmi lety ztvárněním Mefista ve Faustovi. Jako choreograf, režisér a autor libreta se nezapomenutelně zapsal baletem Sólo pro tři – Brel-Vysockij-Kryl. Na vrcholně dramaticky pojatém Romeu a Julii pracoval nejen jako režisér a choreograf, ale i spoluautor světelného designu. Jeho poslední dílo Chvění ve mně zanechalo trochu rozpaky, hraničilo s depresivním tónem, což je u Petra Zusky neobvyklé. Vysvětlil to ve stejnojmenném dokumentu. V současném světě pociťuje ve svém nitru jakési konstantní pnutí – chvění – negativní i pozitivní, které se vine jeho životem i tvorbou stále – jako tenká červená nit. Ruku na srdce, kdo z nás dnes právě toto chvění neklidné a vzrušující doby nepociťuje ve svém vlastním podvědomí?

 

Rudá

Je tu ještě jedna věc, která mi leží na srdci. A ještě víc tíží. Co se stane, když barva Vánoc a lásky přejde do rudé. Rudá byla barvou komunistické totality. My, kteří žijeme na druhé straně polokoule, mávneme rukou – to už je hodně dávno. Komunistické zlo bylo překonáno a skončilo stejně tak jako fašismus na odpadišti dějin. Neskončilo. V naší staré domovině, kterou většina krajanů celého světa opustila právě kvůli této totalitě, vystrkuje své růžky nebo alespoň fangle bez jakéhokoliv omezení dodnes. A zvláště dnes, kdy na vějičku svých lživých slibů láká opět naivní občany, kteří se z ničeho nepoučili, nebo zapomněli, nebo nepoznali. V předvolební horečce v říjnu mi zůstával rozum stát nad otevřenou kampaní KSČM a nevěřila jsem svým očím, když jsem viděla komunistickou agitku na každé druhé pražské tramvaji. S nestoudností sobě vlastní hlásali komunisté slogan ‚KSČM správná volba’! – Bylo toto vůbec v roce 2017 možné? I kdyby v demokratickém státě představovali extrémní levici, proč si probůh alespoň to jméno nezmění? Arogance, s jakou ten krví potřísněný název nabízejí lidu, je přece donebevolající. Vidíme to opět jen my zvenčí?

   Češi mi v předvolební kampani připadali zvláštní. Jako občanka Austrálie znám volbu mezi pravicí a levicí, pokud se každá naklání mírně ke středu, nevadí mi nakonec, která vyhraje. Extremistické a populistické strany jsou v Austrálii naštěstí v menšině. Zato v Česku šlo do voleb hned 31 kandidátů, mnozí zcela nesmyslní. Čemu vděčíme za všeobecný úspěch podivného populismu? Se zveřejněnými výsledky voleb se opět v naší zemi předváděly v celé své nepěknosti negativní genetické rysy našeho národa. Češi nebudou nikdy zajedno, nikdy nebudou spokojeni, i kdyby na Hradě seděl pánbůh a zvítězila ideální strana (vždyť neexistuje). Nedokážou pochopit, že demokracie je široký pojem a v zájmu prosperujícího Česka je třeba zbavit se krátkozrakosti, zaujatosti a sebestřednosti.

   Dnes si Česká republika díky své dosavadní politice a ekonomii stojí nejlépe, jak si kdy za devadesát devět let své existence stála. Rovněž v porovnání s ostatním světem si vede dobře, což ovšem Češi většinou vůbec nevnímají ani nedoceňují. Jak bývá místním koloritem, je záhodno být neustále nespokojený. Málokdo si uvědomuje, že za dané světové situace musí být politika podřízena především ekonomice země. Silná ekonomická pozice je zásadní podmínkou pro rozkvět státu a blaho celého národa. Pojem „It’s the economy, stupid“ („Nebuď hloupý, vše je o ekonomii“) je stále platný, - a víc než kdy jindy! Srovnáme-li například dnešní zadlužení České republiky, je relativně minimální, podstatně menší než zadlužení Austrálie; ta dluží světu 2/3 trilionu, což nevěstí nic dobrého. O Spojených státech amerických s dvaceti trilionovým dluhem ani nemluvě. Prioritou vládnoucí koalice v České republice by proto mělo být úspěšné rozvíjení ekonomie, jako zásadní predispozice pro další rozkvět země. Že se místo toho vítězné strany soustřeďují víc na žabomyší války a politické tahanice, je nejen malomyslné, ale rovněž zarmucující.  

  

   Miluji tento čas, čas vánoční červené, čas usebrání na konci roku, čas nových nadějí a možností na prahu právě se rodícího - dvou tisíc osmnáctého. Kéž je pro nás časem perfektně perfektním, srdeční záležitostí, pozitivním chvěním, péčí o vše krásné a dobré, čeho jsme dosáhli, a radostnou inspirací k tomu, čeho ještě dosáhnout lze. Pour Féliciter 2018.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie