NA MOŘI

NA MOŘI

Barbara Semenov

Mám-li si vybrat mezi horami a mořem, jsou to nepochybně hory. Dávám jim přednost odjakživa před nudnou čárou nekonečného horizontu. Malebným kopcům, zasněženým vrcholům a dramatickým štítům, dotýkajícím se špičkami prstů nebe, před tunami slaných vod, obklopujícími naši zemi. Není tedy divu, že ač dcerou námořního lékaře, na otevřeném moři jsem se dosud nikdy neplavila. Až nyní. K aspektům, které mne, budiž, na moři vzrušují – jeho stále se měnícím barvám a bílým hřbetům mocného příboje - se připojil další – brázda zpěněných vln za zádí lodě. „Je to návykové, jako koukat se do ohně“, komentuje pohled do věčně se měnícího vodního proudu klávesista Olympiku, a naše cestovní agentka doplňuje – „v angličtině na to existuje slovo „mesmerizing“ (úchvatné, fascinující). Ale začnu pěkně od začátku.

Po úspěšně zakončeném australském turné české rockové skupiny Olympic jsme se v březnu nalodili v Sydney na P&O Pacific Pearl – perlu o váze šedesát čtyři tisíc tun, délce dvě stě padesát metrů a čtrnácti podlažích. Díky této velikosti se téměř dva tisíce pasažérů pohodlně rozmístilo v jejích rozmanitých prostorách; chvílemi jsem měla pocit, jako bych měla Perlu sama pro sebe, chvílemi jsem ráda nahlížela do různorodých životů svých spolucestujících. Navíc jsem byla v partě vlastních přátel, skupince deseti – baskytaristy a bubeníka kapely s manželkami, klávesisty s dcerou, zvukaře, kamarádky z melbournské cestovky, která plavbu zorganizovala, a svého manžela. Tak to má s plavbami koneckonců být. Ačkoli se během dlouhých hodin na širém moři na palubách lodi stále děje něco zábavného, většina lidí vyráží na tato exotická dobrodružství ve skupinách – s rodinami či s přáteli nebo dokonce se spolupracovníky. Perla byla pro naši skupinku, většinou lodních nováčků, sympatická hned v několika směrech. Nebyla ani velkým monstrem ani malou kocábkou, nebyla cenově těžce dostupná - tím pádem se zde sešly nejrůznější věkové a sociální vrstvy, a byla zejména „australská“.

Pacific Pearl je ovšem lodí britskou, její posádka je mezinárodní a čítá sedm set lidí. Na velitelském můstku z většiny evropská, personál asijský. Na každé dva z převážně australských pasažérů tak vychází teoreticky jeden se jim věnující zaměstnanec. Při náročném každodenním koloběhu života na lodi a zdánlivě hladkém fungování tohoto kolosu na moři je to pochopitelné. Nebo spíš – po mém bližším zkoumání – vlastně pochopitelné jen stěží. Stačí zvážit běžné maličkosti, které sotva kdo vnímá, a které mne napadaly každým okamžikem cesty. Téměř dva tisíce užívajících si turistů má například denně k dispozici k snídani, k obědu a k večeři čerstvě vyprané, naškrobené, pečlivě naskládané ubrousky,… Odkud se bere voda ráno a večer v tryskách sprch tisícovky kabin, kam jde všechen odpad, plechovkami počínaje, splašky konče, jak je to s elektřinou, s komunikacemi na místech vzdálených od pevniny dva dny a dvě noci plavby, s hloubkou čtyř kilometrů pod námi? Veškerá technika na vodě pracuje jako na souši. Přitom se z navigačního blogu dozvídám, že určení místa, kde se nacházíme, vypočítává kapitán a jeho posádka přibližně stejně jako v době kapitána Cooka. Podle kurzu a rychlosti lodi, podle větru, přílivu a odlivu, proudů, - a podle hvězd!

Jednou ze stovek hvězdiček naší lodi je mladičká Filipínka, která každý večer obsluhuje náš stůl v restauraci Waterfront. Snesla by nám modré z nebe. Na lodi pracuje nepřetržitých osm měsíců, na dva měsíce pak jede domů za maminkou, které dává všechny vydělané peníze na společné úspory. Girlie je vždy pěkně upravená, usměvavá. Obývá, tak jako ostatní personál, kajuty na dně lodi, kde je věčná tma. Přes den pracuje v prádelně. Někdy ani neví, jaký je měsíc či den. Někdy by ani nevěděla, že jsou Vánoce, kdyby neservírovala vánoční menu. Ředitelka největší – hotelové – sekce lodi říká, že nejtěžší práce na lodi je pravděpodobně ve spalovně nebo u mytí nádobí. Ani si ten job nechci představovat!

Vyplutí lodi ze Sydney je zážitek. Jedna velká párty. Pobíháme po hlavní palubě a nevíme, co dřív obdivovat. Bílou příď a stožár s vlajkami, rozsáhlé plochy lodi, třípatrové atrium, bazény s bary, sedmimetrové filmové plátno, mladé a talentované tanečníky, akrobaty a zpěváky na pódiu, - vše je nové, nabité očekáváním. Vítězí výhledy na nejkrásnější přístav na světě. Jen těsně podeplouváme australskou ikonu Harbour Bridge, pouhé čtyři metry dělí hlavní stěžeň lodi od jeho oblouku. Míjíme Sydney Operu, mrakodrapy velkoměsta vystřídají opulentní vily místních milionářů žijících na pobřeží lemovaném bílými plachetnicemi a motorovými čluny. Vyplouváme ze Západního kanálu, za Middle Head nás opouští lodivod a kapitán lodi Lorenzo Paoletti stanoví severovýchodní kurz lodi, mířící na Novou Kaledonii, k Isle of Pines – Ostrovu pinií, kam dorazíme za dva dny a tři noci. Tedy, dá-li Nejvyšší. A jak kapitán prohlašuje při představování své posádky pasažérům, ačkoli se na lodi může zdát být v šarži nejvyššího on, Nejvyšším je na moři někdo jiný. Ostatně jako všude jinde. S pevninou záhy v nedohlednu se začínáme bát. Dozvídáme se, že tropický cyklón Sandra také změnil svůj kurz. Místo na Queensland míří na Novou Kaledonii.

Jak tomu však bylo i na neslavně slavných velkoplavbách před jejich osudným koncem, i my trávíme večer frivolně u šampaňského a tří chodů, následuje pestrá show v Marquee divadle na přední palubě, mírné houpání Perly ani nevnímáme. Přesto si někdo bere preventivně tabletu, což nechápu. Proč by mi mělo být špatně na plovoucím hotelu? Usínáme plni dojmů za kolébání vln Tasmánského moře. Jsme na cestě.

Probouzím se samou nedočkavostí časně ráno, nechci zaspat ani minutu plavby. Při pohledu z okénka vidím, že vlny jsou větší. Ramínka v šatníku se houpají jako na houpačce. Kabinku máme útulnou. Je zde vše málem jako v pětihvězdičkovém hotelu – plazma televize, lednička, veliká zrcadla, pracovní stůl, a neuvěřitelně skladného prostoru, do kterého jsem s radostí vyložila naše kufry a ubytovala nás na dalších devět dní. Rozhodla jsem se začít den na lodi návštěvou místního gymu – posilovny v podpalubí. Je tu jen pár sportovních nadšenců a tak mám výběr celé řady přístrojů včetně svého oblíbeného crosstraineru, na kterém obvykle uběhnu/ucvičím za padesát minut svých pět ranních kilometrů. Dost bizarně se na televizní obrazovce před mým šlapadlem na lodi kdesi uprostřed Tichého oceánu zjeví Michael Hutchence na vltavském nábřeží a skupina INXS na monitoru hraje z důvěrně známých míst v této chvíli velmi vzdáleného kousku světa - pod pražským Orlojem. Loď se houpe ze strany na stranu, já šlapu na svém přístroji nahoru a dolu, pak vyběhnu ještě deset pater po schodech na terasu, kde se podává snídaně a… s tím pohybem jsem to zřejmě přehnala. Jakmile se vás chytne mořská nemoc, tak se jí špatně zbavujete.

Další den a noc se mi zdá plavba nekonečná. Voda samá voda. Hloubka v místech, kterými plujeme, je víc než pět tisíc metrů. Náš kurz hlídá Gyrokompas, který určuje „opravdový“ sever Země. V námořní plavbě je Gyroskop obvykle napojený na autopilota lodi, který z opravdového severu „počítá“ kurz lodi. Odchylka gyroskopu od opravdového severu je maximálně 0.5° při stále rychlosti a kurzu lodi. Na můstku každé lodi je tabulka stálé rychlostní deviace gyrokompasu, stálou odchylku nejvíce ovlivňují tři parametry - rychlost lodi, zeměpisná šířka, pozice lodi a kurz lodi. My jsme ovšem nejvíc ovlivňováni parametrem stále se přibližujícího cyklónu. Kapitán podává hlášení, - neví, zda se vůbec budeme moci přiblížit k plánovaným ostrovům. Tak dlouhá plavba a pro nic za nic? Hlavně abychom to přežili.

Zatím přežívám o topince a o vodě. Tak jsem si zavařila zbytečným pohybem navíc. Naše partička hoduje, užívá si, i když má také tajnou hrůzu z nevyzpytatelného cyklónu, ke kterému se nad veškerou pochybnost blížíme každou nautickou mílí. Díky Evě, která jako agentka cestovky plavbu již párkrát absolvovala a zná se s posádkou, se stává naše skupina tak trochu VIP, dostáváme se na večírek s námořními důstojníky. S kapitánem se vyfotíme a snažíme se vyzvědět jeho strategie, jak zabrání hrozícímu konci Perly a našemu. O skupině Olympic už ani nemluvě. Samozřejmě, že nic nepoví.

Vlastně ani nemám chuť na jídlo. Padesát procent cestujících kolem jsou totiž tlusťoši. Nejsou to lidé plnoštíhlí, ani lidé mírně při těle. Jsou to vysloveně tlusťoši. V závěru plavby jsem nabyla přesvědčení, že tito obézní lidé si kupují cestu nikoli jako naučný zájezd či dovolenou na tropických ostrovech, ale právě pro ono „all inclusive“ neomezené množství jídla na lodi. Sledovala jsem s úžasem, nejen kolik toho dokázali sníst, ale také co si nakládali na talíře. Na ostrovy se vyloďovali na minimální dobu, spěchali zpátky na loď s prvními vteřinami otevření bufetů v poledne i navečer. Podobně jako je návykový alkohol, nikotin či drogy, je návykové i jídlo. Bylo mi tlusťochů, kteří konstantně přetěžovali lodní výtahy a zabírali dvojnásob místa na sedačkách v tendrech, až líto. Dobré jídlo miluji. Je to jeden z požitků tohoto světa. Ale nechat se jím ovládnout a ničit?

Naši čeští přátelé byli ovšem gurmáni. Moc si libovali nad všemi předkládanými pochoutkami; na lodi je také renomovaná australská restaurace Salt Grill by Luke Mangan. Australského steaku, mořských plodů, zeleniny a ovoce se nemohli nabažit. Loď si veze s sebou ze Sydney veškeré potraviny na devět dní – celkem 280 tun jídla. Třetí den plavby zakotvila Perla u prvního ostrova, který leží na západní straně Nové Kaledonie, zatímco tropická bouře Sandra řádila na její východní straně. Pochopili jsme, jaký měli pocit mořeplavci s prvním obrysem pevniny v dohledu.

Kapitán James Cook objevil Isle of Pines v roce 1774 při své druhé plavbě na Nový Zéland. Pojmenoval ostrov podle vysokých koniferových stromů, které jsou pro místo typické. Ostrov je sopečného původu, nachází se padesát kilometrů jihovýchodně od Grand Terre, hlavního ostrova Nové Kaledonie. Je obklopen barevným korálovým útesem s bujnou mořskou vegetací a životem, - skutečný ráj pro snorklující. Jirka si v nadšení nad podmořskými živočichy pohladil ježka, což jako klávesista neměl.

Vody Korálového moře jsou úchvatné. Teplé a průzračně čisté. Barvy nepopsatelné – od nejsladší bleděmodré přes blankytnou tyrkysovou, azurovou, akvamarínovou modř až k emeraldové zeleni. Jemný příboj a nejjemnější zlatý písek pláží. Spolu s palmami a tropickými křovinami, členitými útesy a malými jeskyněmi, výběžky a zákoutími jsou jako z kýčovitých pohlednic a lesklých prospektů cestovních kanceláří. Pro vášnivé fotografy, jakými byla většina z nás, se staly nekonečným lovištěm snímků, jednoho krásnějšího než druhý.

Na ostrově Lifou – největším z archipelu korálových atolů známých jako Loyalty Islands jsme si našli malou „vlastní“ pláž, kde jsme strávili nezapomenutelný den. Z lodi na ostrov a zpět jsme se dostávali na malých lodích – tendrech, které si Perla vezla s sebou. Od ostrova jsme odplouvali vždy kolem šesté hodiny večer, a když jsme se ráno probudili, většinou jsme již kotvili v dosahu dalšího. Noční plavby byly klidné na moři, rušné na lodi. Paluby žily divadelními představeními, hudbou, bary, diskotékou, všemožnou zábavou…

O existenci naší poslední zastávky – přístavu Noumea jsem měla dřív jen velmi vágní představu. O to větší bylo naše překvapení, když jsme se ocitli v kouzelném melanéském městě připomínajícím polynéskou Havaj. Noumea se nachází přímo na hlavním ostrově Nové Kaledonie - Grande Terre a je správním centrem celého Francouzského zámořského území s vlastní místní vládou. Při pátrání, kde se vloudila chybička po objevení tohoto melanéského ráje Jamesem Cookem a jeho osídlení prvními anglikánskými protestanty (takže by měl ráj dnes vlastně patřit k Austrálii), jsem se dozvěděla, že z příkazu Napoleona III se v roce 1853 Nová Kaledonie stala francouzskou kolonií. Dnes má přístav mezinárodní charakter s velkou rozmanitostí zde žijících etnik, vlivná je stále domorodá skupina Kanaků. Vedle turismu kvete město především díky nerostnému bohatství a těžbě, pyšní se tak prosperujícím vzhledem s nádechem francouzského šarmu a bujnou barevnou květenou. Členitý hornatý ostrov obklopený nebesky modrým mořem, úžinami, sopečnými ostrovy a korálovými ostrůvky byl nádhernou tečkou za naším melanéským dobrodružstvím.

A jak to dopadlo se Sandrou? Ani na zpáteční cestě nás nenechala v klidu. Chytali jsme její „ocas“, vítr 70km/h znamenal vysoké vlny s dlouhými hřebeny a mocnou vodní tříští. Výkyv přídě na otevřeném moři dosahoval až šesti metrů. Tentokrát jsem preventivní tabletou nepohrdla, cvičení v podpalubí si odpustila, a tak jsem si vzdor dramatickým pohybům horizontu plavbu hezky užívala. Perlu jsme v Sydney opouštěli všichni s těžkým srdcem. Nějak nám k němu během těch dodnes vzpomínaných dnů na moři až moc přirostla.