ANTHROPOID – filmová epika pro 21. století

 Veronika Boušová

 

„Vy ani nevíte, kdo jsme. Až o tom budete jednou číst v novinách, pak teprve poznáte, kdo jsme asi byli.“ řekl údajně Jan Kubiš začátkem roku 1942 o poslání skupiny Anthropoid. Kdo asi byli Jozef Gabčík a Jan Kubiš, původci atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, se po 75 letech dozvídají tisíce návštěvníků kin v Evropě a Americe. Vypráví jim to umělec ze země, odkud se skupina československých výsadkářů na svou misi vydala - Brit Sean Ellis, filmový režisér, kameraman a (spolu s Anthony Frewinem) scénárista v jedné osobě. Film Anthropoid se natáčel v Čechách v britsko-česko-francouzské koprodukci a světovou premiéru měl v červenci 2016 při zahájení 51. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Hned při úvodních titulcích je třeba vzít na vědomí zásadní fakt, že se jedná o příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Historii akce, která rozhodla o tom, zda bude Československo po skončení 2. světové války patřit k vítězům, nebo k poraženým, zpracoval Ellis s autorskou licencí a ohleduplností k informovanému i neinformovanému divákovi. Koneckonců, k přesnému zmapování lépe poslouží dokumentární filmy.

Snímek Anthropoid začíná seskokem Gabčíka a Kubiše a končí sebevraždou posledního ze sedmi statečných ve zpola zatopené kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Ellis velmi obratně zahušťuje vyprávění promyšlenými zkratkami a znaky, vytvářenými z událostí a faktů. S fikcí pracuje minimálně. Celku dodává na hodnověrnosti detailně vypracovaná historická výprava, atmosféru umocňuje jemná patina obrazu a stylizace některých scén v duchu dobových fotografií. Akční a vypjaté momenty naopak odpovídají modernímu filmařskému trendu, ale díky citlivému střihu stačíte dění usledovat.

Setkání parašutistů s českými kolaboranty hned po seskoku a Kubišův problém s použitím zbraně upozorní jak na nebezpečí, jemuž budou atentátníci celou dobu vystaveni, tak na to, že ačkoliv prošli výběrem a náročným výcvikem, nemohli se rovnat elitním vojákům. Nadto Kubiš nedosahoval ve výcviku tak dobrých výsledků jako Gabčík. Ellis tohle vše shrne ve třech krátkých scénách. A tak postupuje dále. Největší prostor věnuje průběhu atentátu a bojům v kostele, jinak děj příběhu posouvá rychle vpřed a pocit, že jste jeho součástí, navozují záběry, pořízené ruční kamerou. Pokud se nějaké motivy opakují, pak jen ty, které podtrhují hrdinství hlavních aktérů. Klipovitost scénosledu dobře funguje v souvislosti s přípravami atentátu. Milostnou linku, která zároveň vytváří časovou osu příprav, ovšem zplošťuje. Zprvu účelově uzavřená partnerství atentátníků se spolehlivými dívkami kvůli chození v páru, které je chrání před zvědavostí a kontrolami hlídek, se scéna po scéně mění ve vážné vztahy. Kubiš s Marií dokonce oznámí zasnoubení (což se ve skutečnosti týkalo jiného muže z výsadku), vždyť všichni doufali, že vyváznou živí. V kryptě se pak umírající Gabčík setká ve snové scéně s duchem mrtvé chvilkové známosti Lenky jako s největší životní láskou. Po předchozích syrových a realistických bojových scénách s psychologickými momenty je takový hollywoodsky dojemný výjev kontraproduktivní. Okatě naroubovaná je do příběhu i Kubišem vyřezaná soška Heydricha, jež coby corpus delicti vypadne z kapsy paní Moravcové. Ta však poukazuje i na hazardní jednání a mnohé chyby, jichž se obecně v reálu dopouštěli parašutisté, odbojáři a další zúčastnění. Ani o jidášství Čurdy není od počátku pochyb. Nicméně jde o odpustitelné drobnosti. Vždyť naopak výkřiky „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme!“ nám dnes zní vlastenecky naivně, ale z krypty se skutečně ozývaly.

Ellis akcentuje protifašistický odpor Čechoslováků přímo i nenápadně. Tichý vzdor prezentuje v epizodní příhodě pes jménem Beneš – jen si představte, jak jeho panička volá v protektorátních pražských ulicích „Beneši, Beneši!“ Za české občany, kteří poskytli výsadkářům azyl, figuruje ve filmu rodina Moravcových. Scéna s brutálním výslechem jemného chlapce Ati Moravce vypovídá o statečnosti a odvaze všech zúčastněných civilistů, zároveň je realisticky podanou ukázkou krutých gestapáckých metod. Mimochodem, byla prý natočena v Pečkově paláci v místnosti, kde se výslech konal. Naopak dnes už neexistujícího dějiště atentátu v ulici v Holešovičkách nahradil exteriér u Chotkových sadů.

Z dvojice protagonistů vyčnívá civilně přímočarý Cilian Murphy v roli Gabčíka. Kubiš Jamieho Dornana místy jako by hrál hru na partyzána a neuvědomoval si riziko a důsledky akce - což není úplně od věci. Charlotte Le Bon se na malém prostoru podařilo dát postavě Marie vývoj, Lenka Anny Geislerové je pragmatická zkušená žena, která zemře stejně samozřejmě, jako žije. Z českých herců zaujme Alena Mihulová (Moravcová) výstižným ztvárněním typu maminka-odbojářka.

Jednoduše řečeno, film Anthropoid představuje zdařilý kompromis. Historii zjednodušuje, ale nepřekrucuje, a cílí na současného diváka. Skládá poctu hrdinům a má potenciál připomenout světu, kdo jsme a čím si národy Čechů a Slováků obhájily autonomii v neklidném centru Evropy.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie